Češi ve Vídni

S nadsázkou je možno říci, že Vídni byl Čechy Čert dlužen. Jmenoval se křestním jménem Hans a byl stavebním podnikatelem. V době vlády Ferdinanda I. přivedl první oficiální české gastarbeitry do Vídně. Opravovali městská opevnění, poškozená tureckými nájezdy. Bylo to v roce 1530. Od té doby do Rakous a zvláště do Vídně příliv české krve neustával. Chodilo se do učení, na zkušenou a za prací. Vše se odehrávalo v jednom soustátí - v jedné monarchii, a tak vlastně o emigraci nešlo. Lidé se prostě stěhovali.

V době vlády Josefa II. došlo k další silné vlně "emigrace". Tento monarcha, velký "sociální inženýr", germanizátor říše, nařídil, což je velmi zajímavé, výuku češtiny na vojenské akademii. Další vlna přistěhovalectví přišla v polovině století devatenáctého, tedy v době vlády Františka Josefa. Na přelomu století bylo úředně registrováno 103 000 obyvatel s obcovací řečí českou.

V té době byla Vídeň největší české město. Praha byla až na místě druhém, respektive třetím. Nesmíme zapomínat na Chicago. Největší počet českých rodin žil ve III. a IV. okrese. Mezi členy staré české menšiny se dokonce hovoří o tom, že v té době ve Vídni žilo 400 000 lidí, neboť mnoho našinců se z různých důvodů k obcovací češtině nehlásilo. Rozhodně šlo o obrovské množství české krve, která proudila v žilách Vídeňáků. České děvy byly jistě vždy lepé. Česká krev byla ale také doslova prolévána v různých vojnách a válkách pod vlajkou s rakouskou orlicí.

Do přelomu století spadá také éra starosty Dr. Karla Luegra, který věděl moc dobře, co říká, když prohlásil: "Nechte mně moje Čechy na pokoji." Tím nemyslel jenom svého osobního sluhu Pumeru, který jako by vypadl ze stránek Haškova románu "Dobrý voják Švejk". České spolky to ale pod tímto lidovým "Bürgemeistrem" jednoduché neměly.

V české menšině tehdy existovalo mnoho hnutí a zájmů. Hrálo se divadlo, ale především se zpívalo. V Sokole se pilně cvičilo a tančilo. Prostě bylo živo. Dalo by se říci, že doba přelomu století byla zlatá doba české "uvědomělé" menšiny. Ve Vídni se tehdy také "chodilo na lepší", což je pojem do dneška platný. Aby bylo jasné, myslelo se tím jíti na zálety. K tomu není jistě co dodat.

Fešák je dodnes používaná mužská verze, již výše zmíněné děvy lepé. Slovu všeckojedno, nebo pomali - pomali, rozumí každý správný Vídeňák, který má maďarského dědečka a českou babičku, či naopak. Dovolte mi uzavřít tento krátký exkurz do velkolepé doby české menšiny citátem Dr. F. A. Soukupa: "Menšina vídeňská získává si beze sporných zásluh o to, že Vídeň přichází do styku s českým uměním, s českou kulturou".

Kéž by to, co Dr. Soukup tvrdil na přelomu století devatenáctého a dvacátého, bylo platné i ve století jednadvacátém. Nebylo by to na škodu.

Spolky

První vídeňské české spolky vznikaly již v době vlády Ferdinanda Dobrotivého. Kmotrem býval dokonce sám veliký František Palacký. Spolků vzniklo takové množství, že jenom jejich vyjmenování by zabralo několik stránek, proto se zmíním jenom o některých. Češi rádi sborově zpívali, jak již řečeno, a tak byly založeny "Slovanský zpěvácký spolek", "Lumír", "Slovanská beseda" a další.

Při zakládání prvních spolků se velmi angažovala česká šlechta. Například pánové: Z. Kolowrat, A. Schwarzenberg, H. Lobkowitz, E. Belcredi, H. Martinic a další. Za zmínku stojí i hesla těchto spolků: "Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti" (jak je vidět, když člověk vyjde za humna, hned se mu začne stýskat), "Osvětou k svobodě", "Buďme zpěvem na Dunaji, jako Lumír v českém kraji" a tak dále. Řada těchto spolků existuje dodnes a když se člověk zaposlouchá do mluvy, kterou starší členové české menšiny hovoří, je překvapen krásou rodného jazyka.

Mezi členy těchto spolků bylo mnoho známých osobností: E. Czernin, J. Harrach, Dr. E. Holub, J. Hlávka, F. L. Rieger, J. S. Machar, S. Čech a Tomáš Garrigue Masaryk. Orel roztáhl křídla a spolu se Sokolem se rázně rozletěl. Dělnická tělocvična jednota tužila svaly nejen v cihelnách a dílnách, ale také na cvičištích. Jméno J.A. Komenského se stalo symbolem českého vídeňského školství. Sociální charakter vzájemné pomoci dostal do vínku spolek "České srdce". Ošklivé jméno naopak nesla organizace "Národní rada dolnorakouská - DONRČ".

Píši tyto úvahy po dosti složité a nepřijemné operaci oka. Jak už to tak bývá, všechno špatné je pro něco dobré. V nemocnici se mi stala následující příhoda. Na pokoj přišel pacient, příslušník staré české menšiny. Byla radost si s ním povídat. Členové jeho rodiny s ním při návštěvě mluvili německy. Domníval jsem se, že někdo z nich již česky patrně neumí. Nebylo tomu tak, neboť posléze přešli všichni plynně do češtiny. Zaposlouchal jsem se a uvědomil si, že když šla řeč o věcech obecných a praktických, mluvilo se německy, když se ale zabrousilo na přátele, večírky a osobnější věci, tak se ozvala čeština. Hezká, s nepatrným akcentem, ale evidentně milovaná. Tento jev lze vypozorovat téměř všude, kde se sejdou krajané. Na plesech, koncertech, divadelních představeních...

I děti v české škole, při vyučování hovořící českým jazykem, mluví mezi sebou o přestávkách německy. Mého malého vnoučka Maxima, který ještě místnímu jazyku nerozumí (maminka je Češka) oslovil někdo mile a laskavě německy. Přestože slovům nerozuměl, pozorně poslouchal. Nevěděl sice co se mu říká, důležité bylo ale to, jak se mu toho sdělení dostalo. V takových okamžicích je možno hledat základy asimilace.

JAN BRABENEC

obsah | svět - svet