Cesky a slovensky svet

Titanic, největší parník své doby, se prodíral ledovým Atlantikem na cestě z Irska do New Yorku. Ve chvíli, kdy námořník Fleet zvolal do palubního telefonu své zoufalé "Před přídí je ledovec!", bylo na palubě 2228 lidí. Z toho přinejmenším čtyři Češi.

Právě končil čtvrtý den plavby. Čtvrtý nejbohatší muž na palubě, plukovník Astor, dopíjel čaj, který mu do kajuty přinesl stevard první třídy, asi dvacetiletý mladík se šviháckým knírkem a neobratnou angličtinou. Jmenoval se Rudolf Linhart a pocházel z Rokycan. Čajem pro plukovníka a jeho mladou ženu mu skončila služba. Šel se natáhnout do kajuty a pozoroval kolegy, jak hrají karty. Náhle ucítili náraz, ale loď plula dál. Chvíli se nedělo nic, až po několika minutách přiběhl člověk, který uhodil do dveří a zvolal: We are going down potápíme se!" Rudolf Linhart se v rychlosti navlékl do všeho, co mu přišlo pod ruku, a vyřítil se na palubu. Tam už kapitán s důstojníky organizovali spouštění záchranných člunů. Linharta přidělili kčerpadlům.

Zatřásl se hrníček

V jedné z dalších nocleháren pro personál odpočíval s nataženýma nohama šestnáctiletý chlapec Josef Kielbasa. Když se loď zachvěla, zůstal klidný. Nebezpečí znal z ostravských dolů, kde jako chlapec pracoval, než ho kamarád Jožka Koszciuk, vyučený číšník, umluvil, aby s ním utekl do světa. Do Southamptonu se přes Brémy dostali právě týden před vyplutím Titaniku. Měli štěstí oba díky známému námořníkovi byli najmuti jako číšníci.

"Jenom se trochu zatřásl hrníček," vzpomínal Josef Kielbasa o mnoho let později v rozhovoru pro Český rozhlas. Zanedlouho k nám ale přišel jeden námořník, kterému jsme občas nalévali trochu vína či šampaňského a dávali jídlo. Řekl nám, že do nás narazil ledovec. Jinak byl ale klid a ticho, všichni si mysleli, že pojedeme dál."

Černý pasažér z kajuty 903

Třetí Čech na palubě se jmenoval Viktor Halva, ale na lodi ho nikdo neznal. Od chvíle, kdy byly spuštěny stroje, totiž nevystrčil nos z kajuty. V náprsní kapse měl platný lístek do Ameriky, jen přišel pozdě, Titanic už byl obsazený. Chlapec z Brna se ale tak snadno nevzdával. Také už měl nejedno dobrodružství za sebou dvěma cizincům, jejichž jména ani nedokázal správně přečíst, před časem pomáhal předvádět podivný stroj na létání. Stroj se jmenoval Kitty Hawk a muži byli bratři Wrightové. Pak se uchytil jako osvětlovač u kočovné společnosti Buffalo Bill Wild West s opravdovými Indiány. Svým vyprávěním tak zaujal šťastnějšího cestujícího, který získal kabinu číslo 903, že se ten šlechetný člověk uvolil ho u sebe schovat.

"Tak jsem ležel pod lůžkem, ten dobrodinec mi nosil jídlo a pořád říkal, že si v New Yorku společně vyjdeme. Pak už jsem ho nikdy neviděl," vzpomínal po letech Viktor Halva. On sám stihl včas vyběhnout na palubu.

Boj o život

Loď se začala naklánět a první čluny s ženami a dětmi klesaly k hladině. Pasažéři se v záchranných vestách houfovali na palubě. Někteří nechtěli ven z kajut, protože byla tu noc venku velká zima," vzpomíná Linhart. Ale nakonec se podvolili nařízení kapitána a uposlechli." To už bylo jasné, že počet člunů sice splňuje normu, ale nestačí ani pro polovinu trosečníků.

"Zpočátku mnohé ženy nechtěly opustit své muže, a dokonce jsme museli některé do člunů tahat. Slibovali jsme jim, že je muži budou brzo následovat," líčil Linhart, který se sám dostal do osmého člunu v pořadí jako veslař, i když nikdy nedržel pádlo v ruce. Na palubě vládl zmatek, většina člunů už byla pryč. "Koszciuk na mě kývnul se slovy, že na nic nebudeme čekat, musíme pryč," vypráví Josef Kielbasa.

Známý námořník jim ukázal cestu ke člunu, který se jako jeden z posledních chystal ke spuštění. Na ohromném kolosu s mnoha palubami to nebylo nic snadného. Když se spouštěl na provaze nad člun, najednou ucítil, jak se mu někdo pověsil na nohy. V ten okamžik jsem se lekl, že mě snad stáhli do vody!" Ale ocitl se v člunu spouštěném na vodu. Muži se chopili vesel, na Kielbasu nezbylo. Seděl jsem v člunu a plakal strachy. Nebylo ve tmě nic vidět a slyšel jsem jenom šplouchání vody."

Chladnokrevnější Linhart naopak pozoroval bedlivě vše, co se kolem jeho člunu dělo. Když už jsme byli hodně daleko," vypráví opět Linhart, "viděli jsme jen světla potápějící se lodi. Pak náhle všechna zhasla. Lidé začali skákat do vody, plavat ke člunům a chytat se okrajů. Museli jsme je tlouct přes ruce, protože náš člun byl plný a my se báli převrácení."

V tu chvíli sebral odvahu ke skoku do vody i Viktor Halva. Byla hrozně studená. Rozhlížel jsem se, čeho bych se chytl. Lidé křičeli a mizeli pod hladinou. Doplaval jsem knejbližšímu záchrannému člunu a chytil se ho. Lidé mě vytáhli nahoru."

Záhadný hudebník a roztrhané zástěry

Drama vrcholí. Stará paní Strausová, která poslala do člunu jen svou komornou a přehodila jí svůj pohádkově drahý kožich přes ramena, se klidným krokem vrací do kajuty, aby tu ruku v ruce s manželem zemřeli spolu. Novomanžel J. A. Astor se loučí s těhotnou manželkou, kapitán se vrací na můstek, aby důstojně odešel i se svým plujícím palácem, konstruktér lodi si nalévá koňak, skupinka gentlemanů se převléká do fraků, aby v kuřáckém salonku uvítali důstojně svůj konec. Kapela hraje.

Členem tohoto výjimečně chrabrého orchestru byl prý i Čech Karel Stanke. Prý přežil, i když s takovým psychickým otřesem, že se z něj už nikdy nevzpamatoval a za dva roky poté v Praze zemřel. To se alespoň psalo ve Večerním Českém slově z roku 1942. Mezi osmi hudebníky, které společnost pod vedením kapelníka Wallace Hartleho najala, však jeho jméno chybí. Stejně jako jméno číšníka Stanislava Englerta, který rád a často vyprávěl o své hrdinské záchraně z Titaniku. Škoda jen, že jeho vyprávění se víc podobá německému filmu o Titaniku, promítanému za války, než skutečné realitě: Bylo nás ve vodě dohromady devět. Aby nás moře nerozdělilo, svázali jsme se proužky plátna natrhaného ze zástěr a plavali rychle od místa katastrofy."

Prý v ledové vodě i s malou holčičkou vydrželi až do rána, než je vytáhla loď. Na rozdíl od skutečných trosečníků, kteří umrzli.

Nekonečná noc

Křik ve vodě rychle slábl. Ani v záchranných člunech nebyla situace nijak příjemná. "Člun byl přeplněný, po kolena plný vody, nic kjídlu, nic kpití," vzpomíná Rudolf Linhart. Moře bylo strašidelně klidné jediná záchrana pro ty, kteří se zachytili převrženého skládacího člunu. Až když se začalo rozednívat, objevily se obrysy parníku. Po čase jsme k němu dopluli, hodili nám pásy a vytáhli nás na palubu." Celá akce trvala dlouho, nejméně hodinu. Aby se čluny neroztrousily, jejich velitelé se pokoušeli je svazovat ksobě. Nakonec došlo i na oba Čechy. Dvě z pomocných rukou, které je vytahovaly na palubu Carpathie, patřily jejich krajanovi. Na Carpathii plul totiž do Ameriky za prací Alois Jelitík z Mohelnice. Za obětavou pomoc obdržel od paroplavební společnosti odměnu a obraz Titaniku. Velká černobílá kresba v masivním rámu je dnes majetkem muzea v Mohelnici, kterému ji věnovala Jelitíkova nevlastní dcera.

Zkázu Titaniku přežili i dva malí chlapci, bratři. Jednomu byly čtyři roky, druhému tři. Otec, který, jak se později ukázalo, cestoval pod falešným jménem, utonul. O sirotky z Titaniku" okamžitě projevilo zájem 350 rodin z celého světa, ale pak je na snímku v novinách poznala jejich matka, paní Navrátilová. Podle jména Češka, ve skutečnosti Italka, která se provdala za Slováka ze slovenské Seredě. Starší z obou chlapců, Michel, se dožil úctyhodné devadesátky a zemřel ve Francii jako poslední muž z Titaniku.

Český kapitán