Český voják? To v Kosovu nezní špatně

"Český voják, to tu vůbec nezní špatně," říká asi padesátiletý Albánec Mërgim - tentokrát bez přítomnosti kamer: "Budí respekt." Sedíme v kavárničce v Podujevu, největším městě, jež spadá pod působnost českého praporu. Nadšení místních vzápětí uvádí na pravou míru sám podporučík Černý. "Ti starší nás tu vidí rádi. Ti mladší, tak mezi 15 a 20 lety, nás často posílají někam..."

Namátkově vyrážejí do ulic patroly, zastavují auta, kontrolují doklady, hledají drogy a zbraně. "Hlavním problémem už není bezpečnost, ale kriminalita," říká kapitán Jindřich Plescher. Český prapor KFOR tak částečně supluje i kriminální policii.

Zatímco hlídka staví auto, důstojník kontroluje seznam rozdělený do přehledných kolonek: foto; jméno; krycí jméno; SPZ vozu; datum narození. Značek vozu je často několik a přezdívek jakbysmet. "Číháme na zločince a oni to vědí," říká lakonicky Černý.Hájili jsme kostel Oficiální název jednoho z úkolů české mise KFOR zní: "Vytvářet podmínky pro mírový a demokratický rozvoj." Proč ne, řekne si laik. Jenže takové zadání přináší i absurdní situace. Na jednom z vršků v Podujevu stojí starý hřbitov a pravoslavný kostel. Hřbitov má rozkopané náhrobky a z oltáře kostela zbyly ohořelé trámy. U brány kostela je kontrolní stanoviště, v němž se každé tři dny vystřídá dvoučlenná hlídka.

V úctyhodné vzdálenosti praktikuje albánský mladík cosi, co by se dalo nazvat "strečinkem". Jinak hrobový klid. "Občas si sem přijdou hrát děti," říká hlídkující český voják. Do kostela nikdo nechodí - z Podujeva byli všichni Srbové vyhnáni. "Je to jen symbol," přiznává Plescher. Připomínka, že Podujevo bylo kdysi multietnické město. Teď ho chrání čeští vojáci - pro Albánce před Albánci. I tak může vypadat vojenská mise.

Ta se ve skutečnosti stále více mění v misi policejní. Jednotlivé národní kontingenty střežící ohraničený prostor se mají podle velení KFOR brzy změnit v "úkolová uskupení", která budou podle potřeb zasahovat na požádání kdekoli na území Kosova. A také se mění v misi humanitární. S tím, jak se z bývalého bojiště stává obří staveniště, dostávají vojáci stále méně "bojové" úkoly. V poslední době tak zrekonstruovali toalety v jedné škole, okolo druhé postavili plot a u třetí budují dětské hřiště.

A také stavějí silnici do jedné izolované osady. Jmenuje se Balabán a sestává z několika obydlí. Žijí v nich sourozenci Nuha, Mexhid a Ibishi. Posledně jmenovaný se s ostatními nepohodl a byl vykázán na mráz. Jenže Ibishi a jeho žena mají roční dítě a čekají další. Kromě toho mají postel, kamna, ruční pilu, kastrol a holý život. Ten jim zachránila česká armáda tím, že jim poskytla vojenský stan a pravidelný přísun základních potravin. "Chtěl bych moc poděkovat Čechům," říká Ibishi. O tom, že svá slova myslí smrtelně vážně, není tentokrát nejmenších pochyb.