Ježíškovi nepiš, dárky nosí táta-úderník

Milá tetičko Unrro, nevíme jak vypadáš, ale jsi jistě taková hodná stará paní. Asi jako babička Boženy Němcové, ta byla nejhodnější ze všech babiček, začínal dopis jedné holčičky, který před Vánocemi 1945 otiskly Svobodné noviny. Pisatelka v něm prosila záhadnou paní Unrru, aby jí a jejím sourozencům přivezla dobroty, které si pamatovala z předválečných let a které její mladší sourozenci ještě nikdy neochutnali - čokoládu, kakao, datle, fíky a pomeranče. Dočkala se? A komu to vlastně psala?

Vánoce s tetičkou Unrrou

UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, česky Správa Spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu) vznikla v roce 1943 v USA. V té době se tam začalo diskutovat o tom, jak pomoci zpustošené Evropě na nohy, až bude Hitler poražen. Bylo domluveno, že vznikne humanitární fond, do kterého přispěje každá spojenecká země, jejíž území nebylo obsazeno. Nejvíce vzali na svá bedra Američané (dvě třetiny všech nákladů). Cítili to jako morální povinnost, protože USA nebyly válkou přímo zasaženy a skýtaly obrovský hospodářský potenciál. Československo na jednáních ohledně Unrry zastupoval Jan Masaryk a nutno říci, že se mu podařilo domluvit pomoc velkorysou.

Ihned po osvobození začaly na naše území proudit zásilky nejrůznějšího zboží. Budily rozruch. Vedle základních potravin přicházely také ty, které dospělí roky neviděli a děti je znaly jen z vyprávění - například rýže, špagety, kakao, burské oříšky, skořice, čokoláda, kvalitní čaj, sušené mléko. Navíc všechno bylo atraktivně zabaleno. Obaly od tyčinek Mars, žvýkaček, džemů nebo máslových sušenek byly tak lákavé, že si je lidé schovávali a někteří je opatrují dodnes.

První mírové Vánoce v roce 1945 byly poznamenány přetrvávajícím lístkovým systémem, ale Unrra spektrum zboží výrazně obohatila. S řadou potravin se lidé setkali vůbec poprvé v životě - například s burákovým máslem, rajčatovou šťávou nebo s pomerančovou marmeládou. Některým lahůdkám americké provenience však na chuť nepřišli - například vepřovému s hruškovou omáčkou nebo šunce s rozinkami.

Vánoční poselství BBC

Již v pětačtyřicátém roce byla obnovena tradice vánočních stromů republiky. Pod nimi vybrané peníze byly věnovány především dětem, které ve válce ztratily rodiče.

Pro řadu lidí byly první mírové Vánoce velmi bolestné. Jejich naděje na setkání s blízkými se definitivně rozplynula. Těžké byly například pro obyvatele Lidic. Světem lidická tragédie velmi otřásla, a tak bylo Československo vybráno, aby vyslovilo své přání v tradičním vánočním poselství BBC nazvaném Where ever you may be (Ať jste kdekoli). Vysílalo se na Boží hod ze sedmnácti míst světa - například ze slavné lodě Queen Elizabeth, z Austrálie, Kanady, Káhiry, z "létající pevnosti" nebo z pomerančové farmy v Africe.

Československá reportáž byla natočena v Kročehlavech u Kladna. Lidické ženy a děti se sešly v bytě štábního kapitána Horáka a Vánoce trávily s ním, s jeho anglickou manželkou a jejich dvěma synky. Kapitán Horák pocházel z Lidic, za války působil jako letec v Anglii. Když se ozvalo "přepínáme do Československa", malý Vašek Horák (který se narodil za války v Británii a mluvil anglicky) poslal přání pokojných svátků a šťastného roku do celého světa. Dodejme, že po komunistickém převratu byl kapitán Horák, tak jako všichni letci, kteří bojovali v britské RAF, perzekvován a nakonec s celou rodinou odešel do exilu.

Jen hlupáčci věří na Ježíška

Po Únoru 1948 se pojetí Vánoc výrazně mění. Při listování novinami z první poloviny padesátých let jen datum v záhlaví dává vědět, že se blíží Štědrý den. Třeba 24. prosince 1952 největší titulek na první straně Rudého práva hlásá, že "Strana je všechno" a že "Splníme úkoly pětiletky".

Vánoční svátky a nadílku však přece jen nemohly obejít dětské časopisy. Jestliže před rokem 1948 byly plné Ladových obrázků, Jezulátek a koledníků, nyní je potřeba i těm "nejzabedněnějším" dětem vysvětlit, že Ježíšek neexistuje. Že dárky se kupují, nebo je potřeba si o ně napsat tátovi úderníkovi. Na toto téma vyšla v roce 1951 dokonce dětská knížka Ondřeje Sekory nazvaná Štědrý večer.

V ní uvědomělé Michálkovic děti již vědí, že dárky se kupují, vlastní dokonce spořitelní knížky, ale Bíbinka Rozmazalová (jak již její jméno naznačuje, je ufňukaná a rozmazlená) napíše Ježíškovi. A pod stromečkem není žádný z dárků, který si pro sebe a pro své rodiče přála. "Bíbince se to opravdu nepovedlo, ona myslila, že to na Štědrý večer všechno spadne z nebe, tak napsala o dárky Ježíškovi, je to hloupá husa." Ale dopadne to dobře, Michálkovic děti jí vysvětlí, jak to je, a "ona to už udělá na příští Vánoce chytřeji".

Nové dárky, nové koledy

Dalšími oblíbenými tématy byly Vánoce sovětských dětí (poslaly peníze ušetřené na "jolku" Stalinovi na výrobu letadel) nebo Vánoce v zemích bídy. "Ještě neslaví Vánoce a Nový rok všechny děti tak, jak je slavíme my nebo děti sovětské, ještě jsou na světě země, kde si nevládnou dělníci a rolníci, kde vládnou páni," píše se v prosincové Mateřídoušce z roku 1950 a následuje příběh malého italského chlapce, který musel dřít ve fabrice a zlomil si zde ruku. Když se vyléčil, porazilo ho auto plné opilých amerických vojáků a léčbu si musel zaplatit. Článek končí konstatováním, že tento chlapec žádné Vánoce mít nebude, na rozdíl od československých dětí, které se díky soudruhům Gottwaldovi a Stalinovi mají dobře.

Komunistická propaganda pronikala i do dětských básniček o Vánocích. V jedné malý Jirka přemýšlí, čím obdaruje tatínka, až na to přijde: "Už vím, táta každý večer čte si dřív, než usíná, dám mu tedy tuhle knížku od soudruha Lenina." Ideologie nového režimu se promítla i do koled. Postavy pastýřů, tří králů či andělů nahradili horníci a pohraničníci. V básni z roku 1950 zvané lapidárně Koleda vystupuje dokonce Klement Gottwald.

Jak Ježíšek zestárnul

Jedním z hlavních ideových protivníků nového zřízení byla katolická církev. Komunisté zahájili tažení proti ní záhy po nástupu k moci. Stovky kněží a řeholníků byly internovány, stejně jako řada katolických spisovatelů, z veřejných knihoven zmizely knihy propagující křesťanské myšlenky, včetně těch dětských. V atmosféře likvidace náboženských symbolů byly zrušeny i církevní svátky, což u Vánoc nebylo zcela možné.

Komunisté se alespoň pokusili zjednodušit svátky narození Krista na pouhé rozdávání dárků. K vytěsnění duchovního aspektu Vánoc měl přispět i přesun nadílky podle sovětského vzoru ze 24. prosince na Nový rok. Nový režim se tuto tradici snažil zavést prostřednictvím odborů v závodech až do českých domácností.

V rámci zmaterializování musel zmizet i hlavní symbol Vánoc - Jezulátko v jesličkách. Nahradit jej neměl nikdo jiný než sovětský děda Mráz. Tuto změnu se snažil obyvatelstvu vysvětlit ve štědrovečerním rozhlasovém projevu roku 1952 sám předseda vlády Antonín Zápotocký: "Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily. Doby se ale změnily. Ježíšek vyrostl a zestárnul, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu."

Komunisté však sílu lidových zvyků podcenili. Nadšené budování světlých zítřků podle vzoru SSSR nedokázalo proniknout ke štědrovečernímu stolu a dárky nadále nosil do českých rodin Ježíšek. Umělecké "skvosty" tehdejší doby, vztahující se k Vánocům, jsou již dávno po právu zapomenuty a vzbuzují dnes spíše úsměv.

Marnost snahy vytrhnout ze společenského povědomí jedny z největších a nejstarobylejších svátků naprosto přesně vystihl v jedné ze svých básní napsaných v komunistickém žaláři katolický básník Jan Zahradníček: "Běž, krutosti, běž, pastviště jiná hledej si než ta, na nichž popásají se v pokoji ovečky koled."