I vánoční snítka se dá jíst

Vánoční svátky tráví odpradávna lidé v kruhu svých blízkých a v místě, které považují za svůj domov. V době druhé světové války to však pro desetitisíce Čechů nebylo možné - někteří odešli dobrovolně do ciziny, aby zde bojovali za svobodu své vlasti, jiní byli uvězněni v žalářích a v koncentračních táborech nebo byli nuceni pracovat pro válečný průmysl hitlerovské třetí říše po celém Německu. I tito lidé slavili Vánoce, i když dosti netradičními způsoby.

S Ježíškem se narodí svoboda

Takřka jediným prostředkem, který umožňoval československým politikům v exilu promlouvat k národu, byl rozhlas. Jelikož byli obyvatelé protektorátu každodenně vystaveni náporu nacistické propagandy, byl poslech londýnského či moskevského vysílání dosti žádoucí. Z rádia slýchali lidé povzbudivá slova o brzkém konci války a obnovení republiky.

Tyto předpovědi však byly někdy až přehnaně optimistické, což lze vysledovat i ve vánočních projevech Edvarda Beneše. Prezident v nich vyzýval k radosti a vyslovoval naději, že nacistické zlo bude zanedlouho poraženo a v příštím roce již budou na českých náměstích opět stát populární stromy republiky.

Svůj projev k Vánocům roku 1941 pak Beneš zakončil přirovnáním narození Ježíše k znovunabytí národní samostatnosti: "Zapomeňme všichni na chvíli na těžká utrpení dne, oddejme se jasné víře v lepší příští dny, upevněme své duše a svá srdce a připravme se na ten slavný den přicházejícího vykoupení! Zrození Vykupitelovo budiž nám všem o těchto Vánocích symbolem znovuzrození státního a národního!"

Nejen Beneš, ale i jiní rozhlasoví komentátoři nešetřili na Vánoce optimismem. Jejich skutečné vnitřní rozpoložení bývalo často zcela jiné. Byl to i případ Jana Masaryka, jehož rozhlasové promluvy k domovu se staly doslova fenoménem - důvěrně se jim přezdívalo "Večery s Honzou". Málokdo by však věřil, že tento člověk, který dokázal svým nenuceným projevem potěšit statisíce lidí, trpěl v době vánočních svátků depresivními stavy. Z jeho vánočních projevů lze jasně vysledovat, že stesk po domově nebyl v jeho případě frází. Masaryk, společenský a veselý člověk, trávil Vánoce ve svém londýnském bytě většinou o samotě, vzpomínal na Prahu, a dokonce vypínal telefon. Kromě přátel a příbuzných mu chyběl i vánoční kapr - smažená mořská ryba byla jen jeho slabou náhražkou.

Vánoce "nebeských jezdců"

Pocity osamělosti trpěli o Vánocích i českoslovenští letci ve Velké Británii. Bylo to dáno i tím, že Angličané slavili příchod Krista až 25. prosince a Štědrý den byl pro ně prakticky normálním večerem. Piloti tak vzpomínali v tento den na své blízké, zatímco jejich okolí se na svátky teprve připravovalo.

"Vidíš ten zelený smrček, několik tretek na něm zavěšených, svíčky, rádio ti hraje vážnou hudbu, ale nemáš v duši ten pocit velkého dne. Podíváš se oknem, a nevidíš sníh, ty zachumlané chaloupky našeho Podkrkonoší, vidíš pouze věčně zelený anglický trávník letiště s kamuflovanými hangáry v dáli," popsal své vánoční pocity ve svém deníku pilot Stanislav Fejfar.

V kronice legendární 313. bombardovací perutě se pak mimo jiné dočteme, že každý pilot dostal pod stromeček vlněný svetr, rukavice, jeden pár ponožek a velkou vánočku.

Pásli ovce v angličtině

Do Anglie však neodešli jen českoslovenští vojáci. Ocitlo se zde i několik stovek dětí československých emigrantů a také ty, které sem zvláštními vlaky přepravil Angličan Nicholas Winton, a zachránil je tak před Hitlerem. Československá exilová vláda pro ně zřídila několik škol. Především proto, aby nezapomněly český jazyk a dozvěděly se o české kultuře a historii. Patronkou těchto škol byla Hana Benešová. Často je navštěvovala a finančně podporovala. Přilnula k nim, asi i proto, že sama děti neměla.

V zjitřeném období Vánoc, kdy se dětem asi nejvíce stýskalo, se jim učitelé i tety vychovatelky snažili vykouzlit iluzi domova. Učili je české koledy, básně českých básníků a na vánoční besídky zvali i děti ze sousedních anglických škol.

Aby malým Angličánkům trochu přiblížili zemi, odkud pocházeli jejich noví přátelé, přeložili čeští učitelé na Vánoce roku 1943 do angličtiny koledu Pásli ovce valaši. Při společném zpěvu se pak děti sešly na nepřeložitelném "hajdom, hajdom tydlidom".

Vraťte tu větvičku

Dosti smutně prožívali vánoční svátky lidé, kteří byli za války vězněni v německých věznicích a koncentračních táborech. Stávalo se, že vězňové měli takový hlad, že zkonzumovali dokonce vánoční výzdobu. "Na Štědrý den nám dali do cel malou jedlovou větvičku," vzpomíná diplomat Jaroslav Cebe-Haberský, vězněný v berlínském "domě mrtvých", věznici Plötzensee, kde byli umístěni lidé odsouzení k trestu smrti. "To bylo vše, co nám mělo připomínati svátky lásky a míru. Na Boží hod bylo k obědu několik neoloupaných brambor a lžíce zelí. Dohodli jsme se s Ladislavem Rašínem, že se dá zelená snítka jedlová také žvýkati. Měli jsme však s dozorci výstup, protože se větvičky z cel po svátcích opět vybíraly a nemohli jsme je odevzdati."

Duchovně založení lidé zase využívali vánočních svátků k meditacím i v tak krutém prostředí, jako byl koncentrační tábor. Evangelický teolog a filozof Jaroslav Šimsa se v jednom z dopisů z Dachau svěřil své manželce, že zdejší pobyt mu pomohl porozumět vánočnímu příběhu ze zcela jiné perspektivy: "Teprve nyní rozumím plněji smyslu vánočního poselství evangelia, nyní začínám více chápat svět Augustův a Herodesův a svět Marie a pastýřů a Ježíše samého."

Na jiné vězně zase tíživě doléhalo, jak propastný rozdíl je mezi zaběhnutou tradicí slavení Vánoc a jejich momentální situací. Jedenadvacetiletá Marie Kudeříková tak popsala ve svých vězeňských zápiscích atmosféru Štědrého dne roku 1942 na své cele ve Vratislavi: "Když večer zhasla umělá krása vánočního stromku, na který vidím ,špionem' ve dveřích, nastal normální večer a hromničkové světlo nad mou celou osvětlilo celou všednost odřeného stolu, špinavých stěn a černé podlahy, kterou ledová voda bez kartáče nevybílí." Pro Kudeříkovou to navíc byly poslední Vánoce - tři měsíce po napsání těchto řádků byla popravena.

Nepoměrně optimističtěji se v koncentračních táborech slavily Vánoce roku 1944. "Už nebylo smyslu pro vánoční náladu. A přece u našeho stolu musel být malý stromeček a také svíčky hořely," vzpomínal na své šesté koncentrační Vánoce malíř Emil Filla.

Vězni si tehdy velice dobře uvědomovali, že hodina jejich osvobození se blíží, ale zároveň pociťovali, že nacisté jsou s blížící se porážkou nervóznější a jejich represivní metody se zostřují.

Vodka pod stromečkem

Příslušníci československé zahraniční armády na Východě slavili Vánoce hned dvakrát - na Štědrý den po česku a na Nový rok po rusku. Tradičním artiklem, který nemohl během těchto oslav chybět, byla vodka, mužstvo ji dostávalo pod stromeček od svých velitelů.

Závěr roku 1943 zastihl vojáky 1. československé samostatné brigády v SSSR na frontě - Štědrý den strávili přesunem do bojového postavení, a na oslavy tedy příliš času nebylo. Pět dní nato dostali vojáci rozkaz k útoku na městečko Ruda, které střežily dva prapory jednotek SS.

O rok později byla situace poněkud jiná - vojáci Svobodovy armády slavili své první Vánoce na půdě vlasti, kterou osvobozovali od okupantů. Blízkost domova tehdy na muže ve zbrani zapůsobila natolik, že se snažili vytvořit vánoční prostředí i v nelehkých polních podmínkách. "Vypuklo všeobecné uklízení, čištění našich příbytků, smažení, vaření a zdobení stromků," vzpomínal na poslední válečné Vánoce tankista Josef Buršík. Některé své ostřílené frontové spolubojovníky nepoznávali, jak se v tento sváteční den vystrojili. Štědrovečerní hostina byla vskutku bohatá. Nechybělo srnčí na smetaně ani tradiční bramborový salát. Jen talířů bylo málo, tak si je vojáci půjčovali jeden od druhého poté, co dojedli. Slavilo se a tančilo až do rána.

"Za ten jediný společný večer jsme se snad sblížili víc než za celá válečná léta. Zmizel veškerý vojenský odstup. Byl to den pohody a přátelství, na jaký člověk nikdy v životě nezapomene. Můj nejkrásnější Štědrý večer," vzpomínal na neopakovatelnou atmosféru posledních frontových Vánoc Buršík.

PAVLÍNA FORMÁNKOVÁ

obsah | publicistika