Kdyby Štefánik nezahynul

V neděli ráno 4. května 1919 odstartovalo z letiště Campoformido, nedaleko Udine v severní Itálii, letadlo typu Caproni 450. Do osvobozené vlasti - Československé republiky - v něm odletěl ministr vojenství, ani ne devětatřicetiletý francouzský generál slovenského původu, občanským povoláním astronom, meteorolog a cestovatel, dr. Milan Rastislav Štefánik. Kromě něho se na palubě nacházeli dva zkušení italští letci, poručík Giotto Mancinelli-Scotti a seržant Umberto Merlini, plus mechanik Gabriele Aggiusti.

Stroj letěl z Rakouska, přeletěl Dunaj a nad Bratislavou se objevil asi v jedenáct hodin a patnáct minut. Několikrát zakroužil nad městem ve výšce asi pěti set metrů. Spustil se nízko, jako kdyby chtěl přistát na vzdáleném poli, a opět vystoupal do výšky asi dvou set metrů. Při pokusu o přistání na letišti označeném přistávacím T a dýmajícími sudy, po šikmém oblouku, který měl letadlu umožnit přistávat proti směru větru, letadlo náhle zdvihlo ocas a z výšky sedmdesáti metrů se zřítilo nosem k zemi. Celá posádka zahynula. Dodnes není úplně jasné, co tragédii způsobilo. Ostatně poslední věta ze zprávy očitých svědků, Štefánikových pobočníků majora Gastona Fourniera a podporučíka Daniela Léviho, kteří mu v Bratislavě připravovali přistávací plochu, zní: "Zdá se, že při interpretaci příčin neštěstí nebude možné překonat oblast hypotéz."

Svůj úkol přijal

M. R. Štefánik se stal podpředsedou odbojové Československé národní rady coby zástupce Slovenska. V odboji byl vystaven všemožným nebezpečím a nejednou v zájmu budoucí československé státnosti riskoval život. Bez jeho výslovného souhlasu jej jmenovali ministrem vojenství Československé republiky, která v tom okamžiku ještě ani neexistovala - T. G. Masaryk a Edvard Beneš se ani nepozastavili nad tím, že Štefánik byl od roku 1912 francouzským státním občanem. Nicméně francouzská vláda vyjádřila s tímto Štefánikovým jmenováním souhlas a on nelehkou úlohu přijal.

Nejprve chtěl získat souhlas nejvyššího velení Dohody s návratem československých legií z Ruska do vlasti, když už pro ně nebylo možné zabezpečit účinnou pomoc Spojenců. S ozbrojenými silami souvisel i problém napjatého vztahu mezi francouzským generálem Pellém a italským generálem Piccionem. Oba působili v Československu, jeden v Praze, druhý nejprve v Kroměříži a později v Bratislavě, kde byl nejvyšším vojenským velitelem a v záležitostech veřejné správy uznával autoritu Vavra Šrobára, ministra s plnou mocí pro správu Slovenska. Piccione se nechtěl podřídit Pellému, takže spor o kompetence se mezi nimi stupňoval. Masaryk předpokládal, že svár lze urovnat v Praze, a zval telegraficky Štefánika, aby mu v tom přijel pomoci. Koncem března 1919 Štefánikovi rovněž adresoval pozvání ministr národní obrany Václav Klofáč.

Souběh okolností

Politická situace však neumožňovala velkolepé uvítání M. R. Štefánika ve vlasti. V Maďarsku vyhlásil Béla Kun 21. března Republiku rad.

Štefánik se v Paříži dozvěděl o internovaní československé vojenské mise v Budapešti i o vyhlášení výjimečného stavu na Slovensku.

Vyhověl žádostem slovenských odborníků při československé delegaci v Paříži a zakročil u maršála Focha, nejvyššího velitele vojenských sil Dohody, ve prospěch výhodnější demarkační čáry s Maďarskem. Snažil se získat od Dohody rozkaz zasáhnout proti bolševismu ve střední Evropě; tento rozkaz by se býval opíral o rozhodnutí parlamentů. Štefánik totiž čekal, že by Čechy a Slováky, Rumuny a Jihoslovany jinak obvinili z toho, že jsou pouhým nástrojem dohodového imperialismu.

Bez povolení vítězných velmocí československá armáda začala 27. dubna obsazovat strategické body nacházející se za demarkační linií s Maďarskem z prosince 1918. Za této situace se Štefánikův přílet do Bratislavy musel připravovat coby utajená vojenská operace. Let zabezpečovala italská armáda. Prvního května byl stroj připraven, čekalo se na příznivé počasí.

Podle výzkumů Jozefa Husára, který vyhledal dobové meteorologické záznamy, v Bratislavě 2. května 1919 napršelo celých 37,2 litru vody na metr čtvereční a 3. května pak dalších 8,5 litru vody na metr čtvereční. Byť se 4. května, v den letu, počasí zlepšilo, terén ještě nemohl být vyschlý. Když pilot hledal letiště, tvrdí Husár, byla celková nezpůsobilost terénu jednou z příčin havárie.

Sen o hladkém přistání

Kdyby se bývalo pilotovi Umbertu Merlinimu podařilo nasměrovat stroj proti severozápadnímu nárazovému větru, těžké caproni by dosedlo. Chvíli po šťastném přistání by dorazili vládní úředníci, doprovodili by Štefánika do hotelu Carlton, a než by se převlékl k obědu, dorazil by ze Skalice růžolící Šrobár s podezíravým, na Francouze se mračícím Piccionem. Rozšířené zasedání ministerské rady by se konalo v hotelovém salonku a navzdory starostem s politikou by se účastníci těšili ze shledání. Štefánik by ujistil Šrobára, že z Itálie brzy dorazí druhá, nedávno zformovaná domobranecká armáda a že přes Terst do Bratislavy doputuje munice z Francie. Navíc maršál Foch nařídil 19. dubna legiím na Sibiři stáhnout se z Omsku, tudíž by stabilitu střední Evropy měly posílit i tyto ozbrojené složky.

Štefánik by poděkoval Šrobárovi a Piccionemu, že se zasloužili o to, že Slovensko má konečně hlavní město, nejen hlavní vesnici. Šrobár by s falešnou skromností dodal: Praze se naše krasavice na Dunaji ještě nevyrovná... Jsem rád, Milane, že jsi u mě, ale chystáš se vůbec do Prahy? Štefánik by odpověděl, že zajde za panem prezidentem, jen co navštíví matku a sourozence a projde se po Bradlu.

A co by bylo dál?

V květnu 1919 bylo tolik věcí ještě otevřených! - mírová smlouva nebyla dosud podepsána, hranice neurčené, komunisté byli na vzestupu, zbytky německé armády ve střední Evropě byly neodzbrojené, Lenin si vyměňoval pozdravy s Bélou Kunem, Foch se rozhádal s Clemenceauem, Itálie v kritických dnech -24. dubna až 5. května - na mírové konferenci demonstrativně absentovala... Štefánika mnozí milovali a mnozí nenáviděli - že bychom tedy měli napsat příběh s mnohými konci jako v postmoderním filmu? Kdyby Štefánik nebyl zahynul při leteckém neštěstí v Bratislavě, nekonal by se patetický a velkolepý státní pohřeb, Bradlo by dnes nezdobila mohyla. Štefánik by býval měl pohádkovou svatbu s překrásnou a graciézní markýzou Giulianou Benzonioviou, za svědka by mu šel TGM, otcovsky by hleděl na nevěstu; z Paříže by se dostavil Beneš, na němž by nikdo neviděl, jaká ho užírá závist. Štefánik by se stal slovenským národním hrdinou pro svůj obrovský společenský vzestup z Košarisk mezi světovou elitu. Díky podílu v soukromých firmách, jež ve Francii obdržely státní zakázky na bezdrátovou technologii telegrafii, by byl finančně nezávislý. Nejprve by splatil staré dluhy a potom by velkolepě vybavil síť svých astronomických observatoří v různých nadmořských výškách - od Gerlachu ve Vysokých Tatrách až po Tahiti a Ekvádor.

Ale zůstaňme více při zemi a předpokládejme, že politický vývoj by v Evropě pokračoval tak, jak jej známe z historie. V tom případě by Štefánik opět prokázal ochotu pracovat na úkor sebe sama. Pokusil by se přesvědčit T. G. Masaryka o jasnozřivosti a logice svých představ. Jako dejme tomu viceprezident pro Slovensko by byl stejně užitečný jako předtím podpředseda Národní rady českých a slovenských zemí v odboji. Se smyslem pro strategii a moderní vědu by byl téměř ideální osobností pro post ministra obrany. Československo nemělo výrazné ministry obrany a po obsazení velké části Slovenska vojsky maďarské rudé armády v červnu a v červenci 1919 by bývalo bylo na místě, aby prezident Masaryk přijal nabízenou demisi dosavadního ministra obrany Václava Klofáče. Na tomto postu by Štefánik měl šanci působit i na modernizaci francouzské armády, na intenzivním využívání letectva a dalších vymožeností. Neváhal by uzavřít s Francií plnohodnotné spojenectví, neváhal by vyhovět představám maršála Focha a dostát svým závazkům, což by na Německo mohlo mít odstrašující účinek. I po stažení italské vojenské mise z ČSR by Štefánik nadále Itálii prokazoval úctu a usiloval o dobré vztahy. Ale možná by byl pružnější a netrval by tak striktně na datu odchodu 24. května 1919, které sám původně navrhoval, neboť připomínalo první výročí předání bojové zástavy československé dobrovolnické armády v Itálii. Salva, kterou tehdy narychlo zorganizovali Václav Klofáč a Vavro Šrobár na oslavu odchodu italských vojsk ze Slovenska, by se mu asi zdála nevhodná.

BOHUMILA FERENČUHOVÁ, MF DNES

obsah | publicistika