Evropa nám vezme jen naši malost

Někdy v roce 1948, když nastupovala komunistická moc, nechal Zdeněk Nejedlý postavit na Klárově pavilon pro výstavu, která se jmenovala Vlastní silou. Pamatuji se, že začínala heslem "Vlastní silou jsme se pokřesťanštili" a končila provoláním "Se Sovětským svazem...".

Bylo mi tehdy dvanáct, ale nějak mi to nešlo dohromady. Teprve později jsem pochopil, že to furiantské "vlastní silou" znamenalo právě "se Sovětským svazem": nejdřív ostnaté dráty, Jáchymov a pak i posádku v Milovicích. To všechno "vlastní silou". Jako se někteří čeští národovci v čele s Moravcem dali po roce 1938 do služeb Hitlerových, vrhli se pak jiní v čele s Nejedlým do náruče Stalinovi - přesně tak, jak se obával Palacký v listu do Frankfurtu. To je tedy hlavní a historický význam evropské integrace, že s touto velmocenskou hrou "práva silnějšího" musí být jednou provždy konec. O dalších osudech Evropy a jejích národů se musí jednat u jednoho stolu a podle předem dohodnutých pravidel. To je přirozeně důležité hlavně pro ty menší a slabší - ti mocnější by se nakonec obešli i bez pravidel, jako v minulosti. I ti však po válce pochopili, že na bezohledné soupeření suverénních států, které si mohou dělat, co chtějí, je Evropa příliš malá a představa rovnováhy různých koalic příliš nebezpečná. Třetí válku už nikdo riskovat nechtěl. Jen Stalin si postavil hlavu, a tak jsme mohli po evropské integraci jen závistivě pošilhávat přes důkladný plot.

První důvod pro evropskou integraci je tedy pro nás Čechy bezpečnostní, dovnitř i navenek. Na rozdíl od politiky, která se své suverenity nerada vzdává, se třeba organizovaný zločin už dávno globalizoval a ani životní prostředí se na žádné hranice neptá. Totéž platí pro vědu, kulturu, sport, obchod a finance, kde je dnes národní hospodářství a národní měna příliš malým hráčem, kterého může leckdo položit, jak se to stalo při finančních krizích v Británii a v Itálii počátkem 90. let. Jen ekonomika velikosti Japonska tehdy útokům spekulantů odolala.

Půl století totální izolace nás postihlo i uvnitř, hrozným zaostáváním v průmyslu, v technice, v právu i v kultuře. V našich knihovnách dodnes zejí příznačné díry, které se stále promítají do školství, vzdělanosti a vědy. O to strašnější jsou tyhle díry v našich hlavách: dlouholeté zanedbání jazykového vzdělání, přerušení všech výměn a osobních i vědeckých styků, zatuchlé prostředí malicherného soupeření v malém národním rybníce, kde člověku ledacos projde. Je to přece našinec! Něco podobného platí i pro "skeptické" politiky, kteří si celkem přirozeně hájí své malé suverenity, jen by nám je neměli servírovat jako zájem národní.

Národní zájem je dlouhodobý a pro naši republiku také dvojí. Jako země střední velikosti nemusíme mít právo veta ani "svého" komisaře, zato potřebujeme pevné ústavní záruky, že se bude rozhodovat účinně a demokraticky, tj. většinově, a ovšem schopnost vytvářet koalice, tj. být spolehlivými partnery. Za druhé budeme muset umět využít odhodlání EU podporovat kulturní rozmanitost Evropy, která nám v domácím prostředí tak chybí.

O své různé identity se bát nemusíme, ale budeme pro ně muset sami něco udělat a neplést si je s izolací. Dokázat aspoň tolik, co dokázali naši předkové v soutěži s domácími Němci. Ostatně všichni skutečně velicí v naší historii - od Karla IV. přes Komenského až po Dvořáka či Masaryka - byli velcí právě tím, že nebyli jen "naši".

Jak pro nás evropská integrace přestává být vzdáleným snem a stává se blízkou skutečností, obrací se zájem pochopitelně i k nepříjemným detailům: k daňovým sazbám, dotacím a tutti quanti. Nic proti tomu, jen se nesmí stát, abychom kvůli takovým stromům a stromečkům přestali vidět les. To by se Palacký, Masaryk i Beneš museli v hrobě obracet.

Autor je děkanem Fakulty humanitních studií UK 1

JAN SOKOL

obsah | publicistika