Evropa se rozhoduje vždycky poprvé

Ve skutečnosti nebudeme čekat, budeme se o Unii a o naše členství až do hlasování přít. Vzájemně se lišící, kolísající, nikterak přesvědčivě prounijní výsledky průzkumů to zatím potvrzují. Sjednocování Evropy je všude, tedy i u nás od začátku příběhem s otevřeným koncem. Nikdo z aktérů sjednocovacího procesu tvůrců nikdy nevěděl, jak, kdy a čím ta která etapa vyjednávání skončí a která bude pak následovat. Jednotlivé epizody sjednocování vypadaly z počátku málo nadějně, některé dokonce beznadějně. Zdaleka ne všechna dílčí rozhodnutí se ukázala šťastná. Muselo se opravovat, čekat na opozdilce.

Nesčetněkrát se mluvilo o krizi. Jednotlivé evropské (a pak už i členské) státy se Unii jednou přibližovaly, podruhé zase vzdalovaly. Táže-li se kritický Václav Bělohradský, zda je Evropa poučitelná, třeba odpovědět zase otázkou: a lze to po ní vůbec žádat? Když rozhoduje vždycky poprvé? Jedná se po celá desetiletí bez precedentů -- není nikde na světě ani v dějinách Evropy nic, čím se řídit, jakou zkušeností. Právě proto lze mluvit o příběhu s otevřeným koncem. Rozšíření, které je před Unií právě teď, opět nemá obdoby: předchozí rozšiřovací kroky se tomuto jen v máločem podobaly.

V poslední době máme za sebou polknutí hořké pilulky v podobě určitého omezení volného pohybu osob po vstupu, teď je na stole vyjednávání o tom, jak pro nás bude platit společná zemědělská politika Unie. Bude opravdu "společná"? Od kdy? S jakým zpožděním? Přes všechny myslitelné výhrady je dnes unijní Evropa subkontinentem míru, prosperity, stability a vlády práva. Neválčí se tu už sedmapadesát let. To Evropa za celé své dějiny nepoznala. Životní úroveň stále stoupá. Právo v ní platí nejen na papíře. Poctiví lidé u nás se nemusí Unie bát, nepoctiví ať se třesou. Rozdíly mezi nejrozvinutějšími a nejméně rozvinutými regiony se systematicky zmenšují. Životní prostředí chrání Evropa stále důsledněji, i když stále nedostatečně. Všechna tato pozitiva mohou být kritizována: mohlo to být ještě lepší! Mohlo to být dřív! Lacinější...

Evropa však není naplňováním nějakého hotového plánu, tím méně ideologického projektu. Je nekonečným, někdy tápavým sporem o to, co je pro Evropany žádoucí, a přitom možné. Suma výsledků všech oněch jednotlivých i problematizovatelných rozhodnutí je překvapivě pozitivní: vypadá to, že se k jednotlivým rozhodnutím připočítává cosi jako bonus za základní dobrou vůli skončit staletí rivalit a bojů a začít spolupracovat -- i když Evropané nejednou nevědí vždycky přesně a včas jak. Bonus za odhodlání ke skládání, sčítání, ke spolupráci, nikoli k dělení a odečítání, nikoli k rivalitě.

Je a bude toho leccos, co se nám v této Evropě nelíbí a líbit nebude, co možná nějaký čas půjde proti naším zájmům. Máme dvě možnosti: kritizovat Unii bezmocně zvenčí, anebo spolurozhodovat napříště uvnitř naším dílem hlasů. Spolu se spojenci, které si v Unii hledáme a najdeme. Zkrátka vektorový součet evropského sjednocování je jednoznačně pozitivní, i když se toto sjednocování zdaleka neskládá vždycky z rozhodnutí, jimž lze tleskat. Není to nic nadpřirozeného, není to zázrak, který dnes je a zítra není. Je to zasloužený a trvalý výsledek hledání toho, co nás Evropany přese všechny rozdíly zájmů spojuje, nikoli rozděluje.

Ostatně, vždyť i ty naše průzkumy mínění jako by to v poslední době potvrzovaly: projevujeme obavy, avšak víme, nebo alespoň tušíme, že vstoupit do Unie znamená vstoupit do těch nejlepších dveří.

Autor je předsedou Senátu