Prezidenti, mistři novoročních přání

Drazí spoluobčané... Pár slov nebo hodinové referáty, hřímání, nuda, lichocení, politika, lyrika, filozofie, tak i tak se dá na Nový rok mluvit k národu. Václav Klaus má svůj první novoroční projev za sebou. Přinesl do něj staronovou novinku - po dlouhých letech zase prezident mluvil živě. Na rozdíl od Masarykovy premiéry měl k dispozici rozhlas, na rozdíl od Gottwaldovy premiéry i televizi. Na rozdíl od Beneše byl stručný, na rozdíl od Havla... jaký? Ostatně, každý z jeho devíti předchůdců byl nějaký.

Konkrétní TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK

(prezidentem v letech 1918 až 1935)

Když slavnostně promluvil 1. ledna 1919, rozhlas ještě neexistoval a tak jeho publikum tvořili jen členové vedení Národního shromáždění a diplomatického sboru. Ale ani v dalších letech se Masaryk do velkých novoročních promluv k národu nepouštěl, založil spíš tradici vánočních projevů, kterou po něm převzal Beneš, udržoval Hácha a zlomil až Gottwald.

Bývala to vystoupení bilanční, mluvíval dost konkrétně. O to víc se této zásady držel na Nový rok, kdy věděl, že hovoří k lidem politice zasvěceným. Tématem jeho prvního novoročního poselství se tak stal vztah nového státu k Němcům a jejich snahy odtrhnout se. "My přece nechceme něčeho vydobýt, co není naše. O výbojnosti nemůže být řeči. Spojenci uznali československý stát, a rozumí se samo sebou, v daných historických mezích..."

O dva roky později v poselství k 1. lednu 1921 prozíravě řekl: "Evropa, celý svět nemůže být klidný, jestliže dva největší národové Evropy - Rusko a Německo - nepřekonají neblahé následky války. Rusko a Německo tvoří většinu Evropy; malé a menší státy střední Evropy, ani větší státy na západě nemohou se klidně rozvíjet, nebude-li Německo a Rusko uzdraveno." Inu, zkušený politik, zkušený sociolog, zkušený pozorovatel.

Špatný řečník EDVARD BENEŠ

(prezidentem v letech 1935 až 1938 a v letech 1945 až 1948, za války ovšem stál v čele čs. exilové vlády)

Na rozdíl od Masaryka mohl už od začátku plně využívat dobrodiní rozhlasu. Nepatřil ovšem k nejskvělejším řečníkům, posluchače uspával nepříjemným monotónním hlasem i dlouhými, až hodinovými projevy, které v sobě (stejně jako jejich autor) neměly žádný velký šarm. Prezidentskou roli přebíral v polovině 30. let, kdy nad domácími problémy začaly převládat problémy mezinárodní. A Beneš, po celou kariéru na zahraniční politiku soustředěný, měl o čem mluvit.

Od Masaryka převzal tradici vánočních projevů, také on se na Nový rok spíš obracel s poselstvími k parlamentu, diplomatickému sboru a světovým státníkům. Tak to praktikoval i v londýnském exilu. Řeč k lidem doma svým způsobem za něj držel Jan Masaryk v populární relaci Volá Londýn. Ostatně, byl pro to lépe vybavený než Beneš, měl vřelost a povzbuzující humor.

Po návratu z exilu se Beneš k vánočním projevům vrátil, poslední pronesl v rozhlase roku 1947. Mimo jiné řekl: "I když jsem loni upozornil, že nás čeká ještě mnoho těžkostí v životě národním, mezinárodním i soukromém, nenadál jsem se, - jako nikdo z nás - že vlivem vyšší moci budeme postiženi právě v této době takovým suchem, jaké nemá v našich zemích pamětníka. Není to přehnáno, mluví-li se o pohromě."

Netušil, že to příliš horké léto 1947 bude spoluautorem pohromy daleko horší a že ho od ní dělí už jen dva měsíce.

Tragická postava EMIL HÁCHA

(prezidentem v letech 1938 až 1945)

Poprvé svůj vánoční projev pronesl "v rámci Štědrovečerního poselství Národního souručenství" 24. prosince 1938 a naplnil ho hlavně apelem na křesťanskou pomoc všem potřebným. Mluvil krátce a těch pár minut pak dodržoval po celou válku. Další projevy už ovšem obsahovaly věty ŕ la "Daleko od našich hranic se tyčí ochranný násep, nerozborná hradba branné moci Říše; jsou to hrdinní vojáci Vůdcovi. Vzpomeňme v první řadě jich dnešního večera s vděčností. Dík jim jsme pracujícím zázemím v bezpečném klínu naší rodné země."

Těm slovům z roku 1941 (a podobným z dalších let) se dnes můžeme pošklebovat, ale stručnost, do které prezident chválu Říše halil, spíš mluví o traumatu, s nímž se Hácha k národu obracel.

Únorový vítěz KLEMENT GOTTWALD

(prezidentem v letech 1948 až 1953)

Byl prvním, který přenesl váhu slavnostního projevu z Vánoc na Nový rok. A už v tom prvním, proneseném v lednu 1949 prostřednictvím Československého rozhlasu, použil větu, která se takřka nezměněná objevovala v prezidentských projevech až do konce 80. let:

"Náš statečný lid svým historickým únorovým vítězstvím odvalil těžký balvan ze své cesty k lepšímu, socialistickému zítřku."

Byl to také on, kdo obvyklé novoroční oslovení "Drazí spoluobčané" rozšířil o "soudruzi a soudružky", i když s tím takticky počkal až do ledna 1951.

Jeho projevy měly politický tón bez záchvěvu důvěrnosti, překypovaly budovatelskými úspěchy našeho lidu a americkými válečnými štváči. I po letech budí Gottwaldova rétorika a slovník tíseň.

"Procesy... ukázaly jasně, že zrádcům a škůdcům není v jejich snaze o rozvrat našeho pokojného života a práce žádná ničemnost dost ničemná, žádný zločin dost sprostý a surový. Špionáž, sabotáž, vraždy a posléze válka - to jsou jejich prostředky i cíle..." bouřil na Nový rok 1951.

Muž z lidu ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ

(prezidentem v letech 1953 až 1957)

Ačkoliv i za něj ještě v procesech padaly nejtvrdší rozsudky, vytvořil se kolem něj jakýsi mýtus 'lidového prezidenta', který sám rád živil. Na rozdíl od odtažitého a podezíravého Gottwalda vystupoval na veřejnosti s přátelštější tváří, navíc ve svých projevech nezapřel ambice literáta. Proslul vánoční promluvou k dětem, kterým vysvětlil, že "Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí nahý a otrhaný, ale pěkně oblečený v beranici a kožichu... přijíždí k nám z východu a na cestu mu září také hvězdy. Nejen jediná betlémská, ale celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách..."

Ke Gottwaldovu "Vážení spoluobčané, soudruzi a soudružky..." družně přidal "...bratři a sestry." Tam, kde Gottwald sypal fráze a čísla, Zápotocký volil jinak:

"Nebudu vás unavovat statistickými výpočty, porovnáváním a ciframi. Vždyť dnes každý sám, podle svých zkušeností a poznatků, může si sestavit bilanci toho, co u nás za poslední desetiletí bylo vykonáno, jak se změnily nejen poměry, ale celá tvářnost naší země. Stačilo jen procházet se ulicemi Prahy v době předvánoční a porovnávat, jak bylo před deseti lety a jak je dnes."

O Zápotockém se tradovalo, že byl prvním prezidentem, který veřejně začal přiznávat, že ne všechno, co strana prosadí, lid ocení. Tak první den roku 1954 reagoval na jednu z nejvyhrocenějších situací roku předcházejícího: "Bylo-li zavedení jednotného trhu uvítáno všeobecným souhlasem, je nutno přiznat, že provedení měnové reformy nebylo věcí populární. Snaha po správném hospodaření a zajištění stále stoupající životní úrovně vyžaduje však někdy provést i nepopulární opatření, jejichž prospěšnost a nutnost je teprve dalším vývojem potvrzena."

No, i tak informace nic moc... Žádný komentář k tomu, že proti měnové reformě se v třiapadesátém roce zdvihla v Plzni největší demonstrace počátku 50. let.

Zapomenutý ANTONÍN NOVOTNÝ

(prezidentem v letech 1957 až 1968)

Jako by se z našich dějin vypařil. Komu z mladší generace se vůbec vybaví? Ačkoliv údajně v jakési mezinárodní anketě získal titul nejpřitažlivějšího státníka (alespoň tak se to tehdy šířilo), byl člověkem mimořádně nevýrazným, úřednicky nudným, bez doteku charismatu. Jeho projevy tekly jak nezáživná řeka slov a málokterý posluchač soustředěně vydržel víc než dvě věty.

Nic neřekl ani v novoročním projevu v lednu roku 1968, kdy to ve společnosti vřelo a sám musel tušit, že jeho dny jsou sečteny. "Jak sami všichni víte, v minulém roce jsme již začali hospodařit podle zásad zdokonalené soustavy plánovitého řízení národního hospodářství, byla zvýšena pravomoc a odpovědnost hospodářských orgánů, průmyslových, stavebních, dopravních i jiných podniků a nově jsme také uspořádali organizaci a řízení zemědělství a výrobě potravin."

Blablabla... Nikde ani slovo o tom, že podzim roku 1967 přinesl přinejmenším dramatický sjezd spisovatelů, který do značné míry odstartoval věci roku následujícího.

Navíc měl Novotný problémy s výslovností, pověstný byl jeho zašumlovaný "socialismus". Spočítámeli si, kolikrát se ten termín v projevech tehdy objevoval, musel to být pro logopedy koncert.

Smutný hrdina LUDVÍK SVOBODA

(prezidentem v letech 1968 až 1975)

Když vystřídal Novotného, rozbíhal se rok 1968 a přinesl mnoho nadějí i velkou tragédii. Svoboda toho byl do značné míry symbolem.

Na rozdíl od svých předchůdců neměl za sebou praxi řečníka - aparátčíka. Zpočátku se snažil a tak ve svém prvním novoročním projevu (v lednu 1969) chtěl cosi skutečně říct. Žel, výsledek byl spíše nejistý a opatrnický, i když nepostrádal to, co lidé čekali: jakýsi souhlas s nadějemi pražského jara.

"Bývá už tak, že se na Nový rok zamýšlíme, co jsme loni prožili. Nebyl to lehký rok pro nikoho z vás. Nebyl lehký ani pro mne. Všechny zkušenosti a dojmy jsou v našich myslích ještě čerstvé a nutí nás vyslovit otázku, jaké místo zaujme minulý rok v našich dějinách a letopisech... To, co se stalo před rokem, v lednu a po něm, to nebyla pouhá změna ve špičkách. To byl výraz odhodlání lidu skoncovat se vším, co brzdilo rozvoj společnosti...."

Svoboda svým spoluobčanům dokonce diplomaticky složil poklonu: "Prožili jsme všichni těžké, přetěžké zkoušky. Prošli jsme však jimi statečně a důstojně. Náš lid - dospělí i mládež - v nich vyzrál a vyspěl. Budiž vám všem za to dík! Právem dnes můžeme říci, že pozitivní záměry a cíle naší polednové politiky představují hodnoty trvalé, pevné a zavazující. Dostalo se jim podpory a důvěry našeho lidu i uznání mezinárodního. To je velký přínos loňského roku..."

Roky následující ovšem tento oceněný lid sledoval postupující Svobodovu politickou bezbrannost, oddanost, věk a nemoce. A i když věděl, že novoroční projev je předtočený, s napětím čekal, jestli se hlava státu vůbec dožije poslední věty. Nakonec se stávalo, že za prezidenta musel projev číst někdo jiný. Mimochodem, byl to Ludvík Svoboda, kdo proslul slovem "zemedělství".

Nudař GUSTÁV HUSÁK

(prezidentem v letech 1975 až 1989)

K titulu generálního tajemníka ÚV KSČ připojil titul prezidenta v roce 1975. Dávno padly naděje, že muž, který sám prošel komunistickým vězením, zachová ve státě alespoň jistou politickou korektnost.

Časy normalizace se obvykle kreslí v šedé, Gustáv Husák by si mohl svoje vystoupení v té barvě rovnou tisknout. Fráze, fráze, fráze. Obsah nuda a nula. Už ani k legraci nebyly.

Být to dneska, člověk by si skoro představoval, že spoluautoři Husákových projevů nahrnuli do počítače pár vět a každý rok jen vypouštěli do éteru jejich různé kombinace. Myšlenky typu: "Ústřední výbor KSČ ocenil obětavou práci, kterou naši občané vykonali - a nebylo jí málo. Současně kriticky poukázal na to, že nebyly splněny všechny záměry, které jsme si předsevzali v našich plánech. Na základě toho stanovil postup strany pro příští období. Velký důraz položil zejména na překonání nedostatků v rozvoji hospodářství..." mohl vyslovit kdykoliv. Tato konkrétně zazněla v roce 1988. Kdyby se aspoň otřel o aktivizaci protistátních živlů!

Ostatně, ve stejně nedotčeném duchu se nesl i jeho poslední prezidentský projev v lednu 1989. Husák stejně jako jeho komunističtí předchůdci zůstával na prezidentské židli i v době, kdy už byl nemocný a ne zcela bystrých smyslů. Jeho výslovnost ztrácela kontury, měl problém některá slova vůbec zformovat, souvislý novoroční projev se pro něj očividně stával utrpením. Kdyby posluchač nevěděl, s kým má tu čest, skoro by mu toho unaveného pána s tlustými skly na očích bylo líto.

Filozof VÁCLAV HAVEL

(prezidentem v letech 1989 až 2003, s přestávkou na přelomu let 1992 až 1993)

Nasadil bojovně. Hned úvodní slova jeho prvního prezidentského novoročního projevu (leden 1990) se stala takřka legendárními:

"Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá..."

Ne každý v nadcházejících letech s Havlovým řečnickým stylem souhlasil, ale jedno mu upřít nemohl: s prvním polistopadovým prezidentem se do novoročních projevů vrátil vlastní názor.

MARIE HOMOLOVÁ

obsah | publicistika