Tak máme prezidenta

Konečně máme prezidenta. Sluší se blahopřát. Jaký bude, poznáme. Dokáže Václav Klaus překračovat svůj stín? Vydrží snažit se být prezidentem všech, nebo bude tvrdě prosazovat své vyhraněné názory, často menšinové? Bude česká politika vystupovat v mezinárodních vztazích ve shodě?

Cizí komentáře nepřijímají volbu příliš vlídně. S odpovědností hlavy státu bude snad formulovat diplomatičtěji, taktně, aby uražení partneři nevnímali naši republiku hůř, než si zaslouží. Zda uspěje, je problém osobní, ale nikoli soukromý. Okolnosti devítikolové volby však opět vyvrhly na politickou scénu nevalný stav české politické kultury. Jedině ODS a komunisté vědí, co chtějí. Možná si to jen myslí, ale dokážou to prosazovat. ODS systematicky trvala na tom, že má nejlepšího muže. Už před dvěma lety mladíci ODS v chodbovém slangu říkali, že je "nejvyšší čas vykopnout stařečka na Hrad". Opakovali to soustavně i v jazyce pro mikrofony. Při přeměně ze "strany jednoho muže" považovali za ideální, aby ideovou kontinuitu ODS a souboj koncepcí, představovaný dvěma Václavy, završil alespoň pro dohlednou chvíli vzestup zakladatele do křesla pod vlajkou, jejíž nápis hlásá, že PRAVDA VÍTĚZÍ.

O čem přemýšlet má i Václav Havel. Jeho světová autorita zajistila, že se na nás pohlíželo možná lépe, než si zasloužíme. Jeho zásluhou se nevytratilo vědomí o potřebnosti morálního základu politiky. Na rozdíl od svého soupeře si však nevybudoval politickou základnu, v představě o nadstranickosti své role nedával otevřeně najevo své preference, nechal se postupně odsunout do role morálního karatele politiky, na rozdíl od Masaryka si nevytvořil a neprosadil do vědomí veřejnosti nástupce, kteří by pokračovali v jeho filozofické koncepci. Dědictví devadesátých let však není jen ideové. Dlouholetá "dvojka" ODS Josef Zieleniec kdysi na kritiku, že ODS je stranou šplhounů po žebříku k moci, loupeživých rytířů a kádrováků, reagoval tím, že bude trvat patnáct let, než se podaří sjednocováním kolem programu vytvořit normální stranu. ODS už snad není stranou Pepy z Hongkongu. Přední lupiči i kádrováci postupně mizeli z politické scény poté, co si navalili svou kuličku. Zakladatel to pragmaticky trpěl a lupiče povzbudil, když vzkázal, že neumí oddělit čisté a špinavé peníze. Nechal své vlčáky prosadit lustrační zákon, s kterým nesouhlasil tak, že přišel do parlamentu pár minut po hlasování. Opoziční smlouva byla východiskem, když kvůli Unii svobody nebylo možné vytvořit jinou vládu. Zanechala však ve veřejnosti hořkou pachuť. Potrvá dlouho, než překonáme morální důsledky této praxe a vyplníme mezery po vytunelovaných stovkách miliard. Prezident umí říkat nepopulární věci. K sebekritickému pohledu na dobu po roce 1992 bude však potřebovat - zvláště při své povaze - odvahu mnohem větší.

Údiv nad tím, že komunisté volili člověka z opačného pólu politického spektra, není na místě. Sokol možná neprošel psychickou bariérou některých z nich jako disident, katolík nebo pro přemýšlení o poválečných událostech jako filozof, ačkoliv není klerikální politik a nechce měnit výsledky druhé světové války. Hlavní důvod je asi jinde: Komunisté dávno nejsou stalinisté. Od poloviny padesátých let bylo možné počítat věřící "zpívajících zítřků" na prstech jedné ruky. Někteří jejich poslanci jsou podnikatelé. Ale tradice strany dědiců "reálného socialismu" je blízká mentalitě, kterou tu v duchu návyků minulých desítiletí zavedla ODS: stranická legitimace jako pracovní knížka a otevřená cesta k politickým funkcím. Každý známe lidi, často kvalitní, kteří do ní přestoupili, aby se mohli stát starosty. Pro komunisty, kteří zatím nemohou získat podíl na vládní moci, může být výhodné mít ve vysokých funkcích představitele politiky, která jim získává hlasy těch, kteří se jí cítí poškozeni. 18 procent ukazuje, že jich není málo.

V poli poražených zůstaly strany vládní koalice. Unie svobody je rozštěpená a její současné preference by ji nepustily do parlamentu. Rozpory mezi lidovci snad tlumí hlavně to, že jejich elektorát není sice velký, ale zatím jistý. Hlavním poraženým je sociální demokracie, která už od podzimu působí, jako by chtěla spáchat sebevraždu. Neschopnost vítěze voleb najít osobnost, jež by mohla zvítězit, zvýraznila rozkol, který vedl k nesmyslnému referendu a obětování osob předem odsouzených. To je tím závažnější, že Vladimír Špidla se dostal do zatím neřešeného konfliktu proto, že se pokusil o změnu politického stylu, o odstranění klientelismu a korupce, které pronikly v devadesátých letech do hlavních politických stran, včetně sociální demokracie, a také jejich prostřednictvím do státní správy, podnikání a veřejného života vůbec. To je úkol, který může slušný introvertní historik zvládnout jen tehdy, naučí-li se, že sebelepší ideje nestačí, nejsou-li zaštítěny sehraným týmem stejně smýšlejících, a také že je občas třeba prásknout bičem. Jaká je však morálka a odpovědnost těch, kteří veřejně podepíšou podporu svému kandidátovi a pak tajně hlasují jinak. Je jedno, zda nechtějí, aby se začaly odkrývat staré korupční aféry, a věří, že prezident, kterému dali své hlasy, bude mít totožný zájem; zda se cítí uraženi nedostatečným oceněním; nebo zda jsou tak zahleděni k svému někdejšímu vůdci, že nedokážou, právě tak jako on, nadřadit zájem své strany a jejího programového vidění světa svým bolístkám.

Stendhal napsal o svém slavném šéfovi: "Pan de Talleyrand nás naučil pohrdat malými ničemnostmi, které nepřinášejí žádný užitek." Ani sem jsme ještě nedospěli. Blížící se sjezd sociální demokracie napoví, zda tato strana přijme styl, který by překonal dědictví marasmu devadesátých let, nebo zda se odsoudí, přinejmenším na dohlednou dobu, do bezvýznamnosti. Poptávka totiž může být po obnově důvěry v politiku. Těmito kartami se možná pokusí hrát nový prezident. Bylo by to dobré. Ale tato hra by byla falešná, kdyby se jednomu hráči nechal celý talon.