Nic než národ. A menšiny? Nezájem

Na časy, kdy zněla v československém předválečném parlamentu vedle češtiny němčina, maďarština, rusínština, polština či slovenština, zůstala jen nostalgická vzpomínka. Víkendové volby znovu potvrdily, že Česká republika je dnes státem národním a občané volí unifikovaný národní parlament. Ne, že by v zemi neexistovaly národnostní menšiny, ale v nové Poslanecké sněmovně nakonec po volbách usedne jediný poslanec, který byl do parlamentu zvolen také kvůli své příslušnosti k národností menšině.

Letošní předvolební rétorika podrážela nohy národnostním menšinám. To si alespoň myslí Vavřinec Fójczyk, někdejší polský poslanec parlamentu a dnešní místopředseda Rady pro národnosti při české vládě. Z pozice funkce v radě má z předvolební kampaně neblahý dojem. "Kampaň byla nepřímo vedena proti národnostním menšinám. Národní zájmy. Národ volí toho a onoho. Proč taková hesla? Proč se nemluvilo alespoň o státních zájmech, to by přece bylo šťastnější heslo," komentuje Fójczyk volební kampaň.

Němce nikdo nechce

Už desátý rok nezasedá v parlamentu jediný český Němec. Přitom paradoxně za vlády komunistů měli čeští Němci v parlamentu vždy zástupce. "Byli to sice loajální a přesvědčení komunisté, ale pořád to byli Němci," říká jediný porevoluční německý poslanec Walter Piwerka z Horního Slavkova, který ve Federálním shromáždění zasedal v letech 1990 až 1992.

K německé menšině se komunisté chovali podle situace. "V padesátých letech se neodsunuté Němce snažili podporovat a našim poslancům i trochu naslouchali. Za normalizace byl zase náš poslanec Heribert Panster spíše využíván jako poslušný pomocník při snaze o definitivní likvidaci německé menšiny," shrnuje poválečné osudy německých poslanců v parlamentu Walter Piwerka. K německé národnosti se oficiálně hlásí necelých čtyřicet tisíc lidí. Hans Mattis z předsednictva Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které je zastřešujícím orgánem českých Němců, však tvrdí, že ve skutečnosti půjde o vyšší číslo. "Už dvaašedesát tisíc českých státních občanů získalo německý pas. Přitom hodně starších Němců si o pas už žádat nemíní," vysvětluje Mattis.

Na založení vlastní německé politické strany je to však podle něho pořád malá komunita a prosadit německého kandidáta na kandidátku velkých stran je od roku 1992 nemožné. "A letos? Blázníte? Myslíte, že by před volbami některá strana chtěla veřejně přiznat, že postavila na kandidátku také českého Němce? To v kampani postavené na ochraně národních zájmů nebylo možné," trpně Mattis komentuje letošní volby.

Před volbami do krajských zastupitelstev v roce 2000 se sice slibně vyvíjela spolupráce menšin v nově založené Asociaci národnostních menšin, která oficiálně sdružuje zástupce všech národností v zemi, a uvažovalo se i o případné spolupráci v parlamentních volbách. "Zhaslo to. Letos před volbami se už asociace ani nesešla k jednání o případném vytvoření kandidátky," rekapituluje Mattis.

Slováci po poslancích netouží

Ke Slovákům se téměř deset let po rozpadu společného státu hlásí na 190 tisíc občanů, a Slováci jsou proto největší národnostní menšinou v zemi. Polovina z nich přitom žije na Karvinsku, kde ještě před dvěma lety měli Slováci i vlastní základní školu. Zbytek komunity žije v Praze, ve velkých městech a v pohraničí. Po výsostně slovenském poslanci nebo dokonce po národnostní parlamentní straně však čeští Slováci netouží. Všeobecně panuje názor, že blízkost slovenštiny s češtinou, společná historie a mnohdy i na podobnou strunu nastavené životní pocity ze slovenské menšiny činí komunitu, která se nepotřebuje výrazně národnostně vyhraňovat.

Objevují se i názory některých zástupců majoritní menšiny, že není vůbec nutné vehementně protlačovat do parlamentu svého Slováka, ale spíše po volbách hledat poslance slovenského původu, kteří jsou ochotni zabojovat za případné zájmy slovenské komunity. Lze to posuzovat i v neformální rovině. O mnoha poslancích je známo, že mají slovenského otce nebo matku. Jisté je, že například v Moravskoslezském kraji byl zvolen za sociální demokraty lékař slovenského původu Jozef Kubinyi. Nemusí však být vždy pravidlem, že právě tito poslanci by se o zájmy Slováků v ČR měli chtít zasazovat více či viditelněji než ostatní.

Levicoví Řekové, vietnamská vize

Podobně nemá v parlamentu zástupce ani více než třítisícová komunita Řeků. Řekové raději tradičně volí standardní strany a část z nich stále zůstává věrná komunistům za možnost exilu v Československu v roce 1948. "Volil jsem komunisty, díky nim jsem přežil. A komunismus je nejlepší možností pro tuto republiku," hrdě přiznává například Paschalis Tilios, který přišel do Československa na útěku z války na pozvání Gottwaldovy vlády v roce 1948 jako patnáctiletý kluk.

Zatímco Řeků při každém sčítání lidu ubývá, vietnamská komunita vzrostla při posledním sčítání lidu na sedmnáct a půl tisíce občanů. "Počet Vietnamců v republice je ve skutečnosti minimálně dvojnásobný. Problémem je zatím udělování českého státního občanství. O parlamentu asi uvažovat nemůžeme, ale zajímá nás komunální politika v obcích, kde žije hodně Vietnamců," vysvětluje místopředseda Svazu Vietnamců Pchan Van Dao.

V komunální politice chtějí Vietnamci využít především loni schváleného zákona o národnostních menšinách a případně iniciovat vznik výborů pro národnostní menšiny při obecních úřadech v obcích s vysokým podílem Vietnamců. "Vnímám to tak, že na Vietnamce v parlamentu je ještě brzy. Nemůžeme se přece srovnávat třeba s Poláky, kteří žijí v zemi po staletí," říká Pchan Van Dao.

Polský úspěch

V osadě Bukovec na samé východní výspě České republiky při hranici s Polskem a Slovenskem padl při letošních volbách proti republikovému průměru extrémní výsledek ve prospěch Koalice. Ta v obci získala 40,41 procenta hlasů i díky kandidatuře polského radního z Českého Těšína Mariana Bielesze na třetím místě kandidátky. Nebylo divu. Polovina obyvatel obce se hlásí k polské národnosti. "Oslovil jsem Poláky prakticky v každé obci na Těšínsku, ale do parlamentu jdu v prvé řadě jako poslanec Koalice, za druhé jako český státní občan a teprve potom jako Polák. Přiznávám ale, že polská komunita měla vliv na mé zvolení," nechce se Bielesz bezprostředně po volbách stavět jen do pozice polského menšinového poslance.

Polská komunita na Těšínsku nicméně jeho zvolení uvítala s nadšením. Marian Bielesz měl mezi voliči doporučení Rady Poláků, Kongresu Poláků i Polského kulturně-osvětového svazu, což jsou tradičně nejvlivnější organizace českých Poláků. "Má naši podporu. Polákům tolik nezáleží na tom, za jakou kandidoval stranu. Jsme sevřená komunita, která umí držet pohromadě, a chtěli jsme hlavně prosadit Poláka do parlamentu," vysvětluje Bohdan Suchanek z Polského kulturně-osvětového svazu v Českém Těšíně.

Rozhádaní Romové, slabí Maďaři

Většina Romů programově popírá vlastní identitu, což prokázalo loňské sčítání lidu, kdy se ke komunitě přihlásilo jen necelých dvanáct tisíc obyvatel republiky. Romská občanská iniciativa propadla, romský poslanec ve sněmovně nezasedne. V prvních svobodných volbách v roce 1990 přitom kandidovala do Parlamentu ČSFR Romská občanská iniciativa a za různé politické strany bylo zvoleno hned jedenáct romských poslanců. Po dalších volbách v roce 1992 už Romy zastupoval jen jediný poslanec - Ladislav Body zvolený za Levý blok.

Nejednotnost Romů letos asi nejkontrastněji vyústila předvolebním prohlášením předsedy Unie olašských Romů Josefa Stojky, který vyzval k podpoře sociálních demokratů. "Bůh vám žehnej! Zárukou zvyšování životní úrovně Romů jsou lidé na kandidátkách ČSSD," vzkázal Romům. Stojka sice nepopírá, že by chtěl v parlamentu vidět romské poslance, ale zároveň si je vědom, že rozhádaná romská komunita se zatím není schopna dohodnout na Romy společně podporované kandidátce. "Vážím si Romů, kteří se pokusili získat mandát v parlamentu. Ale na druhé straně bylo od počátku jasné, že všechny hlasy získají jen čtyři velké strany," komentuje volby Josef Stojka.

Malé národnostní komunity v zemi se ani nepokoušely nějakého zástupce do parlamentu prosazovat. Předsedkyně Svazu Maďarů v České republice a zároveň poslankyně Světového kongresu Maďarů v Budapešti Anna Hyvnarová dobře ví, že by to bylo zbytečné úsilí. "Malé komunity teď musí být aktivní hlavně na nepolitické bázi, jinak jim hrozí úplný zánik," říká Hyvnarová. "Co Maďar, to jiný politický názor, a při tak malém počtu můžeme komunitě stěží doporučovat, koho volit. Nebo dokonce stavět vlastní maďarskou kandidátku," zvažuje a ještě se zamyslí nad volebním úspěchem komunistů ve vztahu k maďarské menšině. Maďar, kterého po válce slovenští komunisté vyhnali ze Žitného ostrova do vyrabovaných vsí po Němcích v Jeseníkách nebo na Tachovsku, zřejmě komunisty nevolil. Jeho o generaci mladší soused, který přijel na Ostravsko nebo na Mostecko za výdělkem a vychutnal si tam obsah hesla "já jsem horník, kdo je víc", možná z vděčnosti ano.

Když měl ještě v parlamentu místo sněmovní tlumočník

Multikulturní parlament, který schvaloval zákony Československé republiky před druhou světovou válkou, zůstává dnes už jen zajímavou dějinnou kapitolou o národnostní toleranci a zároveň i o nesmiřitelných národnostních vášních. Podobné národnostní složení už český parlament asi nebude nikdy mít - možná ke škodě nás všech.

Například v roce 1925 připadlo ze 300 mandátů Poslanecké sněmovny na Čechy a na Slováky 204 poslanců, na Němce 73 poslanců, na Maďary 13 poslanců, na Rusíny osm a na Poláky dva poslanci. Překotný historický vývoj - odsun Němců a posléze rozpad federálního Československa - však způsobil, že v parlamentu zvoleném v roce 2002 už bude zasedat za národnostní menšiny pouze jediný Polák. Už nikdy proto nezačne první zasedání parlamentu po volbách poslaneckým slibem hned v několika jazycích, jako se to stalo například právě v prosinci roku 1925, kdy Češi slibovali: "Slibuji, že budu věren Republice československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Slováci: "Sľubujem, že budem verný Republike československej..."

Němci: "Ich gelobe, der Tschechoslovakischen Republik treu..."

Maďaři: "Fogadom, hogy hű leszek a Csehszlovák köztársasághoz és hogy..."

Poláci: "Przyrzekam, iż będę wierny Republice czeskosłowackiej i że będe zachowywał..."

A Rusíni: "Obščaju, čto věrnyj budu Respublik čechoslovackoj..." Zatímco sněmovní tlumočník překládal a překládal.