Lekce Havel

Co je prezident proti povodni, položil si řečnickou otázku Miloš Zeman, jeden ze stranických kandidátů na formálně nejvyšší úřad v České republice. Stejně nicotný problém jako brouk potemník ve srovnání s nekonečností vesmíru, odpoví si mnohý občan. Zemanovo vidění ˝ornamentální funkce˝ prezidenta do jisté míry odráží úlohu, kterou naše ústava vymezuje prezidentovi ve srovnání s pravomocí předsedy vlády. Přesto se obsazení brzy již volného ˝trůnu˝ na Pražském hradě stalo předmětem napjatých politických půtek. Lidé, kteří do nich vstupují, přitom nejsou zvyklí utrácet síly na podružnosti.

Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu se nabízí několik. Prvním je rozdíl mezi literou zákona a tím, jak ji dokázal uvést do života dosud jediný český prezident Václav Havel. Dalším důvodem mimořádného zájmu o tuto otázku je již dlouhodobě skutečnost, že institut prezidenta se může za jistých okolnost stát beranidlem proti hradbám usilovně budovaného českého politického systému založeného na dominantní úloze velkých stran.

Síla slova

Havel dokázal i to málo, jež mu ústava poskytla, využít k rozklížení nadměrné sebejistoty ostatních politických lídrů a koneckonců i celých vládních kabinetů. Ani mocná bojová vozba sjednocené ČSSD a ODS s ním nedokázala pohnout. Prezidentova loňská ústavní žaloba rozmetala snahu o zavedení většinového volebního systému modelovaného tak, aby se vláda stala jakýmsi rotujícím orgánem obsazovaným jen členy spřízněného politického bratrstva. Havel zabodoval i v dílčích otázkách, kdy šlo o ˝pouhou˝ prestiž. Václava Klause tak letos dokázal pohněvat prezidentský nesouhlas se jmenováním nového viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, jehož nominace vzešla z ducha i litery takzvané opoziční smlouvy.

Osobní dispozice literáta umožnila Havlovi i něco víc než jen využití ústavních nástrojů rezistence. Ukázal, nakolik rezonanci účinně volených slov násobí, pokud jsou přednesena z dostatečně vysoké tribuny. Kartelová dohoda o rozdělení vlivu politických stran ve veřejnoprávních médiích i pokusy o využití soukromých sdělovacích prostředků jsou na to krátké. Nynější prezident měl krytá záda i díky popularitě v zahraničí. Mnozí politici byli nuceni přiznat, že ˝lesk Havlovy osobnosti se odrážel zpátky na celou zemi˝, jak napsal jeden západní komentátor. Soudným politikům tak nezbylo než jen mlčky skřípět zuby, když odevzdávali svůj hlas ve prospěch muže, k němuž cítili averzi. Příznivci silné úlohy prezidenta na druhou stranu rovněž nedovedli svůj boj k vítězství. Pokusy o přímou prezidentskou volbu stačila stranická mašinerie převálcovat jako ˝předčasné˝ či ˝nevhodné˝. Ponechala si ovšem úniková zadní vrátka podpora této vize je mezi voliči přeci jen silná.

Ornament na stranickém erbu

Volba nového prezidenta v parlamentu je tak mocně ovlivněna všemi dosavadními zkušenostmi. Na jedné straně se značná část politické elity obává, aby si na Hrad nevyslala dalšího potížistu. Současně tam ale jen těžko může delegovat nevýraznou loutku. Tento nepopulární tah by měl význam, jen pokud by si strany chtěly připravit podmínky pro konečné okleštění prezidentských pravomocí bez ohledu na názor veřejnosti. ˝Lekce Havel˝ je navíc jistým varováním i před případnou zákulisní dohodou o výměnném politickém personálním kšeftu mezi jednotlivými stranami, který je jinak tak častý. Odvolat prezidenta, pokud se příliš vžije do své role, prostě nejde.

Diskuse o prezidentských kandidátech uvnitř jednotlivých politických stran poměrně věrně odráží všechny tyto jejich váhání a touhy. Ne náhodou dospěly ke konsolidovanému kandidátovi ty strany, kterým je nejbližší silná role prezidenta v politickém systému, respektive myšlenka přímé volby. Poměrně šikovnou obezličkou se stalo rozhodnutí sociálních demokratů předložit diskusi o vlastním kandidátu ˝veřejnému referendu˝. Strana, která nebyla schopna prosadit přímou volbu prezidenta po celé čtyři roky u moci, si tak narychlo získává body v soutěži popularity. Současně, a zřejmě i především, se ČSSD vyhýbá vnitřnímu rozkolu kvůli tak ˝podružné˝ otázce. Pokud se jí jméno, jež z této akce vzejde, bude zamlouvat, zvýhodní ji to před ostatními stranami. Pokud ne, tak se nic neděje - volby jsou stejně tajné. Srovnání povodní a prezidentského úřadu by mohlo znít i jinak, než jak to učinil Zeman. Zatímco prvnímu neštěstí nešlo zabránit, možné škody z nesprávného rozhodnutí při volbě prezidenta i dalšího zacházení s tímto institutem mohou lidé ještě odvrátit. Tím největším by bylo, pokud by se z něj stal opravdu stal jen ˝ornament˝ na erbu všemocných partají a zdroj renty pro jejich vysloužilé bojové koně.

PAVEL MÁŠA, LIDOVÉ NOVINY

obsah | publicistika