Václav Klaus: Proč nejsem evropeistou

Vynechme zcela nezainteresované, pro které je širší společenský kontext nezajímavý a pro které je Praha stejně daleko jako Brusel (což je sám o sobě argument, který nijak nepodceňuji a apriorně neodmítám). Vynechme zcela naivní, kteří věří v jakoukoli naděje vzbuzující utopii, ať už jí byl v minulosti socialismus a komunismus nebo v současnosti evropeismus, který se pro řadu lidí stal novou alternativou, novou neliberální či postliberální ideologií. Vynechme zcela politicky frustrované, kteří dospěli k názoru, že ve svých vlastních zemích (řekl bych raději ve svých domácích constituencies, ale neumím to říci česky) nikdy nebo v dohlédnutelné budoucnosti nezvítězí, a ty, kteří dnes nad nimi vítězí, nenávidí natolik, že je jim jedno, kdo je porazí a kdo je vystřídá v rozhodování o veřejné sféře jejich vlastních zemí.

Uděláme-li to, pak musíme hledat nějaký další důležitý argument, který nemalý počet našich spoluobčanů, kteří do žádné z výše uvedených skupin nepatří, vede k tomu, že se bez váhání smiřují se ztrátou národní (i státní) suverenity a že souhlasí s dobrovolným předáním významné části rozhodovací pravomoci do vzdáleného nadnárodního centra, které žádným způsobem nemohou přímo kontrolovat. Musí to být více než nezainteresovanost, naivita nebo politická frustrovanost. Musí to být nějaká - aspoň na první pohled - pozitivní myšlenka. Hledejme ji a přemýšlejme o tom, je-li skutečně "pozitivní", myslím tím přínosná.

Stačí ekonomický výklad?

Jedním z možných pohledů, který by mohl vysvětlovat a obhajovat přesun ze sféry národní do nadnárodní, je pohled ekonomický, ale předesílám, že si myslím, že je tato ekonomicky znějící argumentace většinou chybně používána. Ekonomie například mluví o úsporách plynoucích z většího rozsahu ekonomických aktivit (tzv. returns to scale), ale chybně z toho někteří dedukují, že větší je automaticky lepší a že kontinentální je vždy lepší než národní. Jiní si pletou výhody plynoucí z velikosti trhu s politickou centralizací kontinentu. Další předpokládají, že spolu na trhu soutěží kontinenty (a ne jednotlivé firmy).

Závěry tohoto typu řada lidí, kteří se považují za ekonomy, skutečně rozšiřuje, ale je evidentní, že tudy cesta nevede, respektive tato argumentace se dá snadno vyvrátit.

Zdánlivě významnější je to, když někteří politikové využívají argument rozdílu mezi soukromými a veřejnými statky a když tvrdí, že existují natolik významná "public goods" na celokontinentální úrovni, že je třeba lidské aktivity řídit a regulovat právě na této nadnárodní úrovni. A když se navíc domnívají, že to vyžaduje politickou centralizaci kontinentu (resp. že pro různé společné aktivity jednotlivých zemí nestačí ad hoc smluvní základ).

Tomuto předpokladu všedominujících externalit prostě nelze věřit. A navíc všechny tyto (a další podobné) argumenty z ekonomické dílny mohou být - přinejlepším důvodem pro výklad a obhajobu uskutečňování ekonomické integrace, založené na otevírání se, na liberalizaci, na odstraňování bariér pohybu lidí, zboží, peněz (při jen elementárním rozsahu nutných pravidel hry), ale že nemohou být důvodem pro dalekosáhlou politickou, sociální a legislativní unifikaci kontinentu. Koneckonců původní koncepce Evropské unie (či tehdy společenství) byla nikoli náhodou založena právě na myšlence společného trhu, čili na integraci ekonomické - na základě těchto ekonomických argumentů.

Jakkoli tyto argumenty v myšlení řady Evropanů hrají dodnes svou roli, nemyslím si, že rozhodující impuls k přesmyčce od integrace k unifikaci přišel v Evropě právě z této oblasti. Je to částečně i proto, že neúspěch komunismu přesvědčil snad všechny snílky, kázající nám v minulosti o výhodách ekonomického centralismu a dirigismu, že tudy cesta nevede.

Pád komunismu ovšem nevyléčil všechny. Nesporný kolaps trh odmítajících komunistických ekonomik totiž vůbec neznamenal porážku demokratického socialismu (či sociálně tržních modelů) západoevropské provenience, které trh také nemají v oblibě. Rozdíl je v tom, že antitržní postoje dnes nejsou hlásány a prosazovány pomocí hesel o státním vlastnictví a centrálním plánování jako v polovině dvacátého století, ale pomocí hesel o regulaci trhu, o eliminaci údajně nespravedlivých komparativních výhod, o sjednocování tzv. standardů (neboli široce definovaných podmínek hospodaření), o vylepšování konkurence úřednickým vytvářením "optimálních" struktur trhu (tzv. antimonopolní či hospodářskou soutěž vytvářející politika) atd.

Tyto argumenty jsou součástí dnešního evropeismu, ale ač jsou takové názory a z nich plynoucí hospodářská politika jednou z hlavních příčin současného evropského ekonomického zaostávání, asi nejsou hlavní příčinou urychlující se evropské politické unifikace, k níž došlo - nikoli náhodou - až po pádu komunismu. (O tom více v mém článku "Evropské ekonomické problémy a jejich neřešení", Právo, 31. ledna 2004.)

Nabídl bych - jako vsuvku - ještě jeden, a to složitější typ ekonomické argumentace. Před více než půl stoletím si Ronald Coase položil otázku (a na počátku devadesátých let za to dostal Nobelovu cenu za ekonomii), proč vzniká firma a proč je tak velká, jak je. Odpověď našel v tzv. transakčních nákladech a dospěl k závěru, že v určitých situacích je výhodné přímo používat cenový systém a mechanismus tržní směny mezi izolovanými jedinci, zatímco jindy je lepší vytvořit z těchto jedinců firmu, uvnitř níž cenový systém a trh nefungují. P. Bolton, G. Ronald a E. Spolaore ve studii "Economic Theories of the Break-up and Integration of Nations" (Brusel, ECARE září 1995) tuto slavnou otázku R. Coaseho připomínají a pro svůj účel ji parafrázují slovy: "Proč vznikají státy? Proč není celý svět integrován do jednoho státu?" Proto se zabývají efektivností, čili náklady a výnosy různých stupňů politické integrace, a dospívají k - alespoň pro mne intuitivně zcela samozřejmému - závěru, že "nákladem zvětšující se politické integrace je zvyšující se neefektivnost vládnutí".

Tato argumentace by ovšem byla spíše vhodnou cestou pro zpochybňování evropské integrace, nikoli cestou zdůvodňování jejího permanentního rozvíjení a prohlubování. Pohled je to však nesporně inspirativní.

Argumentace právnického typu

Klíčový faktor zvratu Evropy od ekonomické integrace k politické unifikaci vidím v oblasti práva. Je to i proto, že politici jsou více ovlivňováni pragmatickými právníky (a s nimi spřízněnými dušemi v oblasti některých dalších společenskovědních doktrín) než teoretickými ekonomy. Základem všeho byl radikální posun politického uvažování, který v posledních desetiletích vedl ke vzniku nového mezinárodního právního řádu (mimochodem, žádný mezinárodní ekonomický řád - kromě zcela živelné a ničím nespoutané globalizace - nevznikl). Ten byl založen na zásadním zpochybnění tzv. vestfálského systému národních států (používám termín národní stát, i když bych za přesnější považoval termín "kolem jednoho národa vybudovaný stát"). V jiné terminologii by se dalo říci, že ve světě - a zejména v Evropě - po druhé světové válce nastal výrazný pohyb k evidentnímu internacionalismu a univerzalismu.

Jeho vlastním obsahem se stala myšlenka základních lidských práv (pro vyjasnění pointy zdůrazňuji lidských, nikoli občanských práv, které byly základem právního řádu předcházejícího). Již samo slovo lidská práva implikuje internacionální, evropskou či celosvětovou platnost, občanská práva naopak implikují platnost v prostoru definovaného občanství - tedy v prostoru jednoho státu. Lidská práva, která by měla být platná na celém světě, jsou touto doktrínou - jak přesně říká yaleský profesor práva Rubenfeld (v článku "Two World Orders", The Wilson Quarterly, podzim 2003) - považována za něco, co je "mimo dosah normálních politických procesů" (já bych dodal "uvnitř jednoho státu").

Je to něco, co vzniká mimo politiku národního státu, něco, co přichází odjinud. Není-li však ono "něco" produktem demokratické pluralistické politiky, pak je produktem rozumu, pak je produktem pravdy, kterou disponují jen někteří vyvolení (ale nevolení), pak je ohrožením demokracie. Tak ostře to cítí někteří z nás. Já se mezi ně počítám. Není žádným tajemstvím, že východiskem k tomuto náhledu na svět byla specifická interpretace druhé světové války, která je od té doby v samotném základu této univerzalistické a evropské unifikační myšlenky. Ta byla založena na tom, že neskutečná tragédie této války a desítky milionů jejích mrtvých byla způsobena nacionalismem, jinak řečeno národní suverenitou či svrchovaností plynoucí z vestfálského právního řádu. Toto uspořádání podle jeho dnešních univerzalistických kritiků umožnilo patologický vývoj uvnitř jednotlivých zemí a jeho hrozivý důsledek - světovou válku. (O půlstoletí později byla stejným způsobem interpretována válka v bývalé Jugoslávii.). Na tomto základě - skoro bych řekl logicky - vznikl koncept, který chce internacionalismem, nadřazeností mezinárodního práva nad právem národním, bránit vývoji tohoto typu, bránit válkám.

Tento postoj jsem nikdy nechápal, resp. považoval jsem ho za mylný. V tomto smyslu musím do jisté míry souhlasit s V. Bělohradským (ze srpna 2001), že "evropské totalitarismy nedělali zaslepení nacionalisté, jak nám nalhávají ideologové evropského federativního superstátu, ale arogance velkých evropských národů", i když bych jistě viděl i jiné příčiny vzniku válek a totalitarismu, ale o to teď nejde.

Interpretaci druhé světové války takto interpretovaným nacionalismem nepovažuji za správnou, ale zejména ji považuji za málo relevantní jako východisko pro budování budoucího "řádu" evropského kontinentu. Dnešní přesvědčivé vítězství demokracie a neválečných ambicí ve všech evropských zemích není důsledkem evropanství jako vnějšího faktoru měnícího vývoj uvnitř jednotlivých zemí. Je důsledkem jejich vnitřního vývoje. Jsou demokratické, protože tomu odpovídá jejich politický systém. Jejich zákony vznikly demokratickým procesem, nikoli tím, že jim byly vnuceny zvnějšku. (A že se nedaří importovat zákony z ciziny, dokazuje jak balkánský problém, tak i dnešní Irák i Afghánistán.)

Evropská unie v současnosti (a ještě více v budoucnosti, bude-li přijata ústava EU v podobě blízké návrhu loňského Konventu) nadřazuje svůj právní systém národním právním systémům, což zjevně odráží víru v internacionalismus a univerzalismus. Druhou stranou téže mince je apriorní nedůvěra internacionalistů a univerzalistů v to, co se děje uvnitř jednotlivých států, kde autonomní politický proces participativní demokracie může koneckonců vést k nejrůznějšímu vývoji. To už jsme ale jenom krůček od prosazení názoru, že jsou expertně vznikající racionalistické, byrokraticky neutrální a apolitické postoje vykladačů a věrozvěstů univerzální ideologie lidských práv legitimní a že mají oprávněně nadnárodní, supranacionální charakter a všeobecnou platnost. Jeb Rubenfeld to nazývá "internacionálním konstitucionalismem", založeným "na univerzálních principech, které jsou odvozovány ze zdrojů mimo vlastní demokratický proces a touto cestou omezují stát jako takový".

Domnívá se, že v Evropě tento přístup v poslední době již zvítězil, zatímco v Americe stále ještě "ústavní práva nejsou chápana jako něco, co získává autoritu z univerzálního práva, ale z demokracie". Dále to posunuje John Fonte (v citovaném článku): "Pod povrchem názorů na univerzalitu vždycky najdeme specifickou politickou agendu vlivné skupiny pokrokových aktivistů" a "pod maskou univerzalismu vidíme touhu po moci".

Výsledkem toho je konflikt mezi demokracií a nepoliticky vznikajícím mezinárodním právem. Někteří toto cítíme velmi silně, a proto mluvíme o demokratickém deficitu Evropské unie, jiní to necítí a myslí si, že mezinárodní, v tomto případě evropské právo je nesporným, nezpochybnitelným ideálem. Někteří se přimlouváme za Evropu demokracií, jiní chtějí evropskou demokracii. Někteří máme strach z elitismu a z nekontrolovatelnosti evropských zákonodárců a politiků, jiní se radují z Evropy jako z "demokratického megastátu". Někteří bychom chtěli žít i nadále ve světě (či v Evropě), kde dominuje spolupráce států, jiní preferují dnešní univerzalistický systém mezinárodního práva, což znamená potlačení států a jejich svrchovanosti. Některým z nás by stačilo "dobré sousedství" (jako výchozí systémový princip), jiní chtějí fenomén sousedství zrušit, protože chtějí bydlet přímo spolu.

Evropeismus jako zástupná ideologie

Z toho všeho se vytvořil evropeismus. V průběhu posledních desetiletí se po diskreditaci tradičních (protože neskrývaných) kolektivismů stal důležitou náhradní levicovou ideologií (ač se snaží tvářit neideologicky a stylizuje se do kategorie pouhého politicky korektního uvažování). V tomto smyslu evropeismus patří do novodobého módního fenoménu, který Francis Fukuyama označil za "konec historie" nebo který John Fonte (v National Review, říjen 1997) označil za "post-west syndrom" (konec Západu). O samotné Evropě Fukuyama nedávno dodal, že: "evropské vzdání se národní suverenity ve prospěch supranacionální organizace je výrazem víry v konec historie" (v textu "Has History Restarted Since September 11?", CIS, Sydney 2002). Někteří autoři jdou ještě dále. A. Rankin ve své studii "What's Wrong with the European Ideal" (New Europe, Londýn, 2000) velmi přesvědčivě ukazuje na substituční či náhražkový charakter tohoto přístupu. Podle něho dnes již "evropeismus dosáhl kvazináboženského významu a velmi často je náhražkou za přemýšlení o konkrétních problémech". Navíc se tento anglický autor domnívá, že evropeismus má i svou ideologickou stránku, která se dá charakterizovat "odklonem od individuality a různosti a příklonem k sociálnímu konstruktivismu."

Tato líbivá ideologie, líbivá protože novým, navíc bezbolestným způsobem slibuje lepší zítřek (zdánlivě všichni získávají, nikdo neztrácí a každý se k ní smí přidat), obracející se kolektivisticky na různě strukturované skupiny lidí (bez důrazu na zodpovědnost jednotlivce), opírající se o nová společenská hnutí, jako je feminismus, ekologismus, pacifismus a humanrightismus, je výsledkem aktivity intelektuální, výsledkem aktivity dnes nesmírně vlivné intelektuální skupiny, která v tomto novém - nadnárodním - prostoru pro sebe objevila nové možnosti uplatnění. Je to nová verze elitářského aktivismu, který se v posledním půlstoletí přesunul z národní do nadnárodní sféry a díky tomu se ještě více vzdálil od tamní autentické demokratické kontroly.

Cílem této mé úvahy bylo podat sdělení o tom, že někteří odpůrci nadměrné evropské unifikace, mezi které se počítám, nechtějí internacionalismus (jako nový právní řád), že nechtějí expertně dodanou legislativu, že se radši chtějí i eventuálně mýlit s legislativou vznikající standardním demokratickým politickým procesem a že se jim nelíbí nová, náhražková ideologie, zvaná evropeismus. A že o tom všem přemýšlejí způsobem, který s vulgárním nacionalismem nemá nic společného.

I Francouzská revoluce v roce 1789 ve své deklaraci lidských práv používala slovník univerzálních práv a zapomněla přitom na demokracii. Neudělejme podruhé stejnou osudovou chybu.