Kdyby Jan Ruml neodmítl Zemana

Byla proslulá opoziční smlouva mezi šéfem ODS Václavem Klausem a předsedou ČSSD Milošem Zemanem dějinnou nevyhnutelností?

Více účastníků politických jednání, která se odehrávala po předčasných volbách v červnu 1998, se shoduje v jednom. Člověkem, který v tu dobu držel osud české politiky v rukou, byl tehdejší předseda Unie svobody Jan Ruml; to ostatně dnes potvrzuje i on sám, byť říká, že netušil, co vše je v sázce. Právě Ruml po sérii jednání odmítl velkorysou nabídku šéfa socialistů Zemana na vytvoření koalice ČSSD-KDU-US, čímž uvolnil cestu k vzniku sociálnědemokratické menšinové vlády držené u moci ODS.

Nejasnosti panují ohledně toho, zda Rumlovo rozhodnutí bylo nezvratně dáno jeho přesvědčením, že Unie svobody je "pravicovou stranou", jež s "levicovou sociální demokracií" nemůže na vládní úrovni spolupracovat. Něco takového může vyplývat ze Zemanovy interpretace událostí podané v knize Jak jsem se mýlil v politice. Tam uvádí, že o Rumlově negativním postoji byl předem informován a přizpůsobil mu svou taktiku. "Jako s konstantou jsem počítal i s Rumlovou hloupostí a nezmýlil jsem se," říká Zeman.

Jiní lidé vyprávějí, že tak jasné to nebylo. Rumla se totiž intenzivně snažil přesvědčit kdekdo. Vznik koalice ČSSD-KDU-US si přál prezident Václav Havel. Část Unie svobody, přinejmenším Vladimír Mlynář a Michal Lobkowicz, usilovala o totéž. Ale skutečně největší tlak vyvíjel šéf lidové strany Josef Lux, faktický autor projektu takové vlády. Ruml dnes vypráví, jak jemu, katolíkovi, dokonce volala hlava katolické církve v Česku, kardinál Miloslav Vlk; i on chtěl vznik středolevé koalice. A tehdejší lidovecký místopředseda Jan Kasal si dokonce z jednání s Rumlem a dalšími špičkami unionistů odnesl závěr, že s vládou souhlasí.

"Bylo to velké dilema," vysvětluje Ruml. Jeho stranický kritik Mlynář popisuje ještě větší váhání. Předseda unionistů prý měnil svá stanoviska v průběhu jediného dne. "Ráno byl spíše tak, a večer onak," uvádí Mlynář.

Premiérovo uzdravení

Předpokládejme nicméně, že by Ruml byl 2. července 1998, na posledním klíčovém jednání s předsedou ČSSD, v jiném rozpoložení, než v jakém doopravdy byl. Že by po těžkých úvahách souhlasil se vstupem Unie svobody do vlády v rámci slíbeném Zemanem. Tedy, že by se premiérem stal předseda lidovců Lux, polovinu členů kabinetu by tvořili socialisté a polovinu malé strany a Zeman by byl šéfem Sněmovny. Co by se pak asi psalo v učebnicích dějepisu?

První zádrhel přišel, když začalo dohodu projednávat širší vedení Unie svobody. Ruml byl na jednáních stranických orgánů nemluvný a bledý, mnohokrát to vypadalo, že se zhroutí; několikrát zdůrazňoval, že on do vlády nenastupuje. Iniciativu při přesvědčování převzali Mlynář a Lobkowicz: nové vládní uspořádání představovalo podle nich jedinou možnost, jak dokončit proces, který začal v listopadu 1997 a jenž byl důvodem vzniku Unie svobody - tedy odstřihnout veřejný život od skandálů předchozích let spojených s Klausovou ODS. Většinu členské základny se nakonec podařilo zpacifikovat, velmi přitom pomohlo, že koalici veřejně vyjádřil podporu prezident Havel a pochválila ji většina médií. Největší problém byl s poslancem Václavem Krásou - odmítl podpořit novou vládu s vysvětlením, že jako pravicově smýšlející člověk nemůže zradit své voliče. Pod jeho vlivem se i několik dalších unionistických poslanců zdrželo hlasování o důvěře nové vládě, tudíž namísto 113 hlasů (součet členů Sněmovny zvolených za ČSSD, US a KDU) se kabinet Josefa Luxe těšil podpoře 108 zákonodárců. Ostře proti vládě vystoupili komunisté a - ovšem z jiných pozic -bývalý premiér Václav Klaus. Ve sněmovním projevu označil nástup kabinetu za "vítězství všemožných hledačů třetích cest odmítajících standardní demokracii a tržní hospodářství". Relativně vágní formulace hospodářské části vládního programu však umožňovaly pokračovat v privatizaci formou prodeje zahraničnímu kapitálu, výrazně se slibovalo urychlit přípravy na vstup do Evropské unie.

První vážnější krize přišla brzy. Josef Lux na podzim 1998 na mimořádné tiskové konferenci oznámil, že trpí leukemií, avšak zůstane v úřadu a pokusí se uzpůsobit náplň práce léčebnému programu. Část jeho pravomocí si rozdělili místopředsedové vlády Vladimír Špidla (ČSSD) a Karel Kühnl (US). Za Luxovy časté nepřítomnosti začal chod vlády skřípat, Špidlova neschopnost komunikace na straně jedné a unionistická prohlášení o pravicovosti na straně druhé přinášely v kabinetu konflikty. Naštěstí pro vládu Lux úspěšně absolvoval transplantaci kostní dřeně a rekonvalescence se vyvíjela nad očekávání dobře. Mezi politiky se s ironií říkalo, že v žádném případě nechce "své dítě" (vládu) nechat sirotkem: premiér se tak brzy opět mohl chopit moci a rozepře potřít.

A kde je Klaus?

K překvapení mnohých se nepotvrdily zvěsti, podle nichž měl Klaus dohodnuto zaměstnání na prestižní americké univerzitě. Předseda ODS naopak oznámil, že bude z pozice šéfa poslaneckého klubu vší silou bojovat proti novému uspořádání "hrozícímu zvrátit poměry před rok 1989". Občanští demokraté neměli žádnou důvěru k lidovcům, které považovali za podrazáky. Nesnažili se ani o sblížení s unionisty, přestože někteří by byli takovým námluvám nakloněni; ODS je totiž všechny an bloc měla za zrádce. Veškeré snahy se koncentrovaly do vábení sociální demokracie - Zeman se sice s Klausem pravidelně scházel, tyto schůzky však šéf ČSSD a Sněmovny maximálně používal jako nátlak na menší koaliční partnery. Zeman také poklid vlády občas rozvířil nějakým ostrým výrokem, permanentní, skutečnou hrozbu pro koalici však představovala amatérsky řízená Unie svobody, jejíž preference nebezpečně klesaly. Ruml již od podzimu 1998 pravidelně oznamoval svůj brzký odchod z vedení US, nakonec rezignoval až v roce 2001. Teprve poté odešel z vedení ODS i Václav Klaus.

Navzdory původním sloganům o slušnosti se vlády dotkly nepříjemné korupční skandály. Hospodářství nicméně rostlo, což zaručilo sociální demokracii výrazné vítězství ve volbách roku 2002. Unie svobody se do Sněmovny nedostala, lidovci však získali tolik hlasů, že mohla vzniknout většinová vláda ČSSD-KDU o podpoře 102 poslanců. Blížil se únor 2003, kdy mělo Havlovi vypršet funkční období. A v novinách se nápadně často začalo spekulovat, že jeho nástupcem bude Miloš Zeman...

Dvě úskalí

Autor tohoto textu stál při popisu alternativního vývoje bez opoziční smlouvy před dvěma vážnými úskalími. Při předběžném zkoumání se zdálo, že by vláda ČSSD-KDU-US byla ohrožena hned krátce po svém vzniku těžkou nemocí Josefa Luxe (na niž v roce 1999 skutečně zemřel). Z hlubšího rozboru a interview s účastníky jednání bylo zřejmé, že Lux by s největší pravděpodobností byl schopen kabinet udržovat akceschopným: bez něj by ovšem hrozil jeho zánik. Zásadní názor v tomto směru přinesl lidovecký politik Jan Kasal: Lux by podle něj v případě vzniku vlády vůbec neonemocněl. Na první poslech divoce znějící tvrzení se při bližším zamyšlení tak nelogické nezdá. Nejen podle Kasala Lux těžce nesl Rumlovo odmítnutí, krach svého projektu a odchod KDU-ČSL do opozice. Vliv psychiky na zdraví se dnes považuje za nesporný (jakkoli není jisté, co všechno může optimismus či pesimismus s organismem udělat). Lze proto pracovat s variantou, že kdyby se Lux stal premiérem, přinejmenším by to jeho boji s rakovinou pomohlo.

Druhou velkou otázkou byl případný odchod Václava Klause z politiky. Mnozí účastníci tehdejších událostí tvrdí, že Klaus se k tomuto kroku přímo chystal. Sám před volbami prohlásil, že "ve světě podivných nepolitických vlád bez osobností" by "v opoziční roli" nemohl fungovat. Zapomíná se však, že podpora voličů pro ODS, téměř 28 procent, byla obrovským překvapením. Za Luxovy vlády by tudíž Klaus nejspíše opozici vedl a nerezignoval by. Nebo by tak neučinil ihned. Celá Klausova kariéra ostatně svědčí o tom, že je urputný a vytrvalý bojovník. To, spolu s Rumlovou paličatostí, lze mít bezpochyby za jeden z důvodů, proč náš příběh není skutečnou historií. A proč ve skutečnosti vznikla opoziční smlouva.

MICHAL MUSIL, MF DNES

obsah | publicistika