Kdyby Havel odmítl kandidovat

Parlamentní volby v červnu 1992 přinesly v českých zemích vítězství koalice Klausovy Občanské demokratické strany s Křesťansko-demokratickou stranou a na Slovensku Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko. Federální vláda byla sestavena v omezené podobě a špičky koaličních stran zasedly v národních vládách. 3. července téhož roku Federální shromáždění nezvolilo prezidentem ČSFR Václava Havla, který při opakované volbě nezískal ani polovinu hlasů slovenské části Sněmovny národů.

Podle zákona zůstával prezidentem, avšak o dva týdny později, pár minut poté, co Slovenská národní rada přijala Deklaraci svrchovanosti, oznámil, že z funkce odstupuje. Plnit slib věrnosti československé federaci bylo podle něho nemožné tváří v tvář ztrátě důvěry ze strany slovenské politické reprezentace i povolebním vyhlídkám. "Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv," prohlásil v abdikačním projevu.

Odchod z politiky

Pokud by se Havel rozhodl nekandidovat na prezidenta případné České republiky v této chvíli, bylo by to nejspíš proto, že by svůj politický osud prostě spojil s uhájením federace. To, že na podzim 1992 začal o kandidatuře uvažovat, automaticky znamenalo kolíkovat si území vedle, či spíše na úkor ODS. Že nechce být prezidentem "z vůle ODS", prohlásil opakovaně. Rány, které si tito dva sousedé na politickém poli zasazovali, byly lépe mířené než zásahy republikánského Miroslava Sládka. Havlova krátká kampaň za přímou volbu českého prezidenta u ODS rovnou vyvolala "vážné obavy o osud demokracie v českých zemích". Lze si představit, že by Havel v této chvíli z politiky již odešel. Společnost se přece jen od svého "otce" už mírně emancipovala, nebo se přinejmenším z hloubi srdce styděla za svůj nekritický obdiv vůči němu v prvních měsících po pádu komunismu. Také "tržní hodnota" Václava Havla v zahraničí mírně poklesla v souvislosti se vzestupem hvězdy Václava Klause. První Václav byl v této chvíli především neúspěšným zachráncem federace, zatímco dynamickým zakladatelem nové České republiky se měl stát ten druhý. Nicméně jasný tip na alternativního prezidenta neexistuje - a Havel i ti, kdo ho přesvědčovali pro prezidentství, si toho byli dobře vědomi.

Zranitelnější Klaus

Pokud by se v lednu 1993 Havel nestal prvním českým prezidentem, nejspíš by ustoupil do ústraní. Užíval by si porevolučního kulturního života, cestoval, četl záplavy nově vydávaných knih a asi by i nějakou sám napsal. Psychosomatika nabízí možnost, že by se u něj v důsledku mnohem menší stresové zátěže nerozvinula některá onemocnění.

Pokusme se tedy podívat na nově ustavenou samostatnou Českou republiku bez prezidenta Havla. Václavu Klausovi by se stejně jako v dějinách, které jsme zažili, nejprve podařilo přesvědčit značnou část veřejnosti, že jím vedená hospodářská reforma je jediným racionálním řešením situace. I tady by zatajil, že jeho verze reformy musela vyjít vítězně z jistého politického střetu a že její součástí jsou ryze politické předpoklady a rozhodnutí, která jiné předpoklady zamlčují a jiné varianty odmítají. Svět se v tomto pojetí na čas rozdělil mezi racionální, odborná (rozuměj pravicová) řešení problémů na jedné straně - a socialistické experimenty či zakuklené třetí cesty na straně druhé.

Jenže bez havlovské protiváhy v moralizující, filozofující, jakoby nadměrně váhající politice, reálně přítomné na Hradě, kupodivu nebyla další "léčba Klausem" vůbec tak přesvědčivá. To, že velká část společnosti včetně novinářské obce uvěřila v neoliberální ekonomické principy a politický pragmatismus, bylo ve skutečnosti živeno jejich napětím s Havlovými postuláty mnohem víc, než se zdálo. Klaus bez této specifické opozice tedy nakonec nebyl tak silný a koaliční partneři, ostatní parlamentní subjekty i grémia jeho vlastní strany mu kladly v řadě otázek odpor.

Novináři se při rozhovorech s Havlem o jeho nové knize přistihovali, jak znovu podléhají kouzlu tohoto příjemného, tolerantního a pochybujícího člověka. Do této atmosféry vstoupily první korupční a kriminální kauzy spojené s funkcionáři nebo vládními úředníky ODS. Vedení i členská základna se je pokusila "nevidět". Za pár měsíců však už běžně zaznívalo, že reformu zpomaluje a ekonomické těžkosti způsobuje rozsáhlá hospodářská kriminalita, kterou umožnila Klausova přezíravost a překotnost privatizace.

Hnutí občanské poctivosti

Mimo oficiální politické struktury se v průběhu roku 1994 formovalo široké seskupení různorodých osobností - intelektuálů, umělců a sportovců, ale také bývalých vysokých politiků připravených volebním výsledkem v roce 1992 či zánikem federace o mandát i politickou kariéru. Za všechny jmenujme Dagmar Burešovou, Petra Pitharta, Věru Čáslavskou, Martu Kubišovou, Ivana Klímu, Václava Malého či Jiřího Dienstbiera. Petiční akce, demonstrace a zakládání "výborů občanské poctivosti" na pracovištích dělily rodiny, odborná a umělecká prostředí i politické strany. Pryč byla jednotná podpora transformace, do té doby bezprecedentní ve středovýchodní Evropě. K protestnímu hnutí se připojily i některé parlamentní subjekty - Zemanova ČSSD, většina poslanců zvolených za Liberálně-sociální unii a v některých konkrétních otázkách opatrně i koaliční KDU-ČSL a ODA.

Na počátku roku 1995 se Václava Havla podařilo přemluvit, aby se postavil do čela nově registrovaného Hnutí občanské poctivosti (HOP). Dvouletý odstup od politiky a prostudované knihy mj. o moderních amerických dějinách ho změnily. Nejenže si jako podmínku svého angažmá v HOP kladl to, aby hnutí zformulovalo jasné politické cíle, s nimiž předstoupí před veřejnost. Mnohé z nich navíc sám důrazně prosadil: provést revizi privatizace, další privatizaci zatím zastavit, státní podíly v krachujících podnicích prodat zavedeným zahraničním investorům; zrušit Senát a pro volby do Poslanecké sněmovny zavést dvoukolový většinový systém; v otázce česko-německých vztahů zaujmout mnohem vstřícnější postoj vůči sudetoněmeckým požadavkům. Na každou z těchto otázek však měla různá seskupení v HOP zcela odlišný názor. Do voleb přitom zbývala řada měsíců. Hnutím začaly otřásat vnitřní spory. Navíc se zalekl i Havel. Chtěl přece, aby HOP bylo "šlehačkou na dortu občanské společnosti, prostorem, který z ní nasává živiny a dává jim politický výraz použitelný v politické soutěži". Nevytváří namísto toho jen další z "bratrstev určených k uchopení moci"?

Okamžiku nejistoty využil Václav Klaus. Nebál se nepřízně veřejného mínění, koaliční partnery postavil před existenční ultimáta, spustil kampaň proti HOP a volby do Poslanecké sněmovny v roce 1996 znovu vyhrál.

Diferenciace se odkládá

HOP - či spíše to, co z něj v čase voleb zbylo - propadlo, protože na jeho protestní potenciál slyšeli pouze voliči neextrémních stran, a i ti jen dočasně. Komunisté dosáhli výtečného výsledku, protože Zeman v rámci hnutí nedostal prostor pro oslovení krajně levicových voličů. HOP tedy ještě jednou mobilizovalo občany doufající v široká hnutí s morálním nábojem, občany, kteří se nesnadno rozhodují v rámci standardní socioekonomické škály, zato jsou přesvědčeni o nosnosti štěpení kolem pojmu slušnosti. Diferenciace české politiky ve smyslu vzniku silné nekomunistické levice se odsouvala na později.

Kromě toho HOP vystoupilo s výraznou agendou přiznání větší odpovědnosti za vysídlení Němců. Vláda se v reakci na to ještě více zakopala na pozicích "vše je dílem Postupimi". Probíhající debata však -také díky Havlovi, jenž šel s vlastní kůží na politický trh - byla bohatší a mnohostrannější.

Prvotní nepřítomností Havla a překvapivým oslabením dominance Klause získaly plastičtější obsah také například instituce občanské společnosti či odbory. Prostě proto, že na jejich definování se podílelo více lidí než jen navzájem na sebe reagující Havel a Klaus.

Takže reálná tečka na závěr: ona havlovsko-klausovská dichotomie, s jejíž pomocí českou politiku tak rádi popisují zahraniční analytici, evidentně byla pohonem české politiky 90. let. Avšak zároveň ji významným způsobem omezovala.

ADÉLA GJURIČOVÁ, MF DNES

obsah | publicistika