Kdyby býval Hácha rezignoval

Štíhlý plavý muž, ztělesňující rasový ideál nordického Němce, pyšně přehlíží vojáky na Hradčanském náměstí a poté "árijským pozdravem" vzdává čest vlajkám s hákovým křížem a znakem SS. Píše se 28. září 1941, je svátek svatého Václava a vlády v protektorátu Čechy a Morava se ujímá SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. I přes okázalost slavnosti se tomuto sebevědomému muži musela hlavou honit otázka: Jak zareaguje státní prezident protektorátu Emil Hácha? Nerozhodne se ze svého úřadu odstoupit? Na místě je tudíž otázka: Jak by se naše dějiny vyvíjely, kdyby Hácha tehdy skutečně rezignoval?

"Chci umřít ve cti"

Vážnost situace si uvědomoval především sám Hácha. Již delší dobu byl v kontaktu se zahraniční odbojovou centrálou vedenou Edvardem Benešem. Ten na Háchu několikrát prostřednictvím tajné vysílačky domácího odboje apeloval, aby již nepodepisoval žádný "loajální" státoprávní akt, který by zkomplikoval mezinárodní postavení československého zahraničního odboje. V dubnu 1941 odpověděl Hácha na Benešovy výzvy: "Nepodepíši žádný akt mezinárodní povahy, to znamená státoprávní prohlášení. Nevyhlásím a nepodepíši žádný plebiscit, který nám hrozí a který považuji za daleko surovější formu státoprávního prohlášení... Jsem starý člověk a chci umřít ve cti." A naznačil, že pokud se dostane do bezvýchodné situace, zvolí po vzoru maďarského ministerského předsedy Pála Telekiho sebevraždu. Osudová situace nastala pro Háchu o pět měsíců později. Aktivní i pasivní odbojová činnost v protektorátu rostla a Hitler se rozhodl k radikální změně okupační politiky. Přikázal dosavadnímu protektorovi Konstantinu von Neurathovi odchod na "zdravotní dovolenou" a zjednáním pořádku v protektorátu pověřil dosavadního šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Reinharda Heydricha. Ten po svém příjezdu do Prahy 27. září nařídil zatknout předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, o jehož kontaktech s odbojem měli nacisté již řadu měsíců nezvratné důkazy. Eliášovo zatčení Háchovi ještě téhož dne, krátce po 17. hodině, osobně sdělil SS-Obersturmbannführer Horst Böhme, po K. H. Frankovi druhý nejvyšší muž nacistické policejní hierarchie v protektorátu. Böhme též Háchovi oznámil, že jej druhý den v poledne navštíví Heydrich spolu s Frankem. Šokovaný prezident se posléze radil s několika nejbližšími spolupracovníky a přáteli o dalším postupu. Zatímco pracovníci prezidentské kanceláře doporučovali Háchovi rezignovat, proti demisi se ostře postavil místopředseda vlády Jaroslav Krejčí a diplomat Vojtěch Mastný. Argumentovali tím, že Háchovo odstoupení bude mít za následek další zesílení represí. "Osud vás povolal, abyste až do dna vypil ten kalich. Vy jste jedinou osobou, které Hitler věří," řekl údajně Háchovi Mastný. Krejčí zase navrhoval, aby prezident tak zásadní záležitost neřešil sám, nýbrž aby si vyžádal stanovisko celé protektorátní vlády.

Hácha se během těchto rozhovorů prý přikláněl spíše k demisi. Proto požádal přednostu prezidentské kanceláře dr. Popelku, aby vypracoval prohlášení o jeho rezignaci. Abdikační dopis tedy skutečně vznikl - byl adresován přímo Hitlerovi a zdůvodňoval Háchovu demisi zhoršeným zdravotním stavema pokročilým věkem.

Nelehké rozhodnutí

Nazítří však vše bylo jinak. Na dopolední schůzi ministrů došlo při hlasování o demisi vlády k osudovému patu: čtyři ministři se vyslovili pro setrvání ve funkci, čtyři hlasovali pro abdikaci, ministr veřejných prací Dominik Čipera se hlasování zdržel. V té době byl však již Hácha rozhodnut demisi nepodat. Když mu místopředseda vlády oznamoval výsledek hlasování, prezident údajně prohlásil: "Pánové, kdybyste se vy všichni jednomyslně usnesli na tom, abych rezignoval, já rezignovat nebudu."

Setkání s Heydrichem o několik minut později jen utvrdilo Háchu ve správnosti jeho rozhodnutí. Ačkoliv se zastupující říšský protektor choval ke starému pánovi (patrně na Hitlerovu radu) uctivě, Hácha po jeho proslovu nebyl schopen slova. Heydrich totiž v závěru své řeči naznačil, že Eliáš byl zatčen právě kvůli svým kontaktům se zahraničním odbojem a že nacisté budou nadále k této problematice Eliáše vyslýchat. Háchovi tak muselo být jasné, že i jeho ilegální kontakty s Benešem nezůstanou nacistům dlouho utajeny. Hácha požádal Heydricha o možnost odpovědět písemně do 14.30 hodin. Ve stanoveném čase pak Háchovu odpověď v Černínském paláci odevzdal právě přednosta Popelka. Prezident v ní deklaroval snahu o pokračování v loajální spolupráci s představiteli německé okupační správy.

Co by tedy nejspíš nastalo, kdyby Hácha rezignoval? Odpověď nabízí mj. dokument, v němž K. H. Frank popsal možné varianty dalšího postupu nacistů v případě Háchovy demise. Je zřejmé, že okupantům velice záleželo na zachování zdánlivé autonomie. Neplatí tudíž, že demise prezidenta a vlády by znamenala její konec, jak tvrdili někteří lidé z Háchova okolí. V případě, že by Hácha odstoupil, pokusili by se nacisté přinutit jej alespoň k navržení několika osobností, které by mohly prezidentský úřad zastávat po něm. Kdyby toto Hácha odmítl, měla být k tomuto výběru donucena protektorátní vláda, na niž by část prezidentských pravomocí beztak přešla - Frankův plán počítal s tím, že Hácha či vláda navrhnou tři muže, z nichž si posléze zastupující říšský protektor vybere tu osobu, která se mu bude "zdát nejzpůsobilejší". Nelze vyloučit, že by se ve zjitřené atmosféře stanného práva a probíhajících poprav někdo takový našel - a to nejspíše z akademického či kulturního prostředí. Tento "druhý Hácha" by byl zajisté motivován upřímnou snahou o "záchranu národa" - rozhodně však by mu chyběl nejen kredit v zahraničí, ale především autorita u domácího obyvatelstva.

Kdyby odstoupila i vláda

Ačkoliv Háchův postup v březnu 1939 většina české společnosti odsoudila, nakonec se s jeho obrannou politikou vůči nacistům víceméně ztotožnila (svědčí o tom takřka stoprocentní účast při náboru do Národního souručenství). Háchův nástupce by za sebou neměl tento vývoj - a proto by byl od počátku značnou částí protektorátní veřejnosti odmítán.

Složitější situace by pro nacisty nastala, kdyby společně s Háchou rezignovala i vláda, která by zároveň odmítala vydat jakékoliv "doporučení" ohledně nové hlavy protektorátu. Veškerá pravomoc by v tomto případě přešla přímo na říšského protektora. Z dostupných dokumentů však vyplývá, že by to bylo pro nacisty pouze přechodné řešení a že by se v této situaci všemožně snažili o zřízení nového protektorátního kabinetu. Otázkou zůstává, jaké by bylo jeho složení a jakou by měl legitimitu. Pokud by v něm odmítli zasednout dosavadní představitelé "háchovské reprezentace", museli by okupanti sáhnout po českých fašistech, kteří se o tuto možnost již delší dobu vehementně hlásili. To by však narazilo na odpor u značné části veřejnosti, což si ovšem nacisté velice dobře uvědomovali. Možná by raději v tomto případě přikročili k určité formě vojenské správy. Takovou možnost připustil po válce K. H. Frank a přiznal, že Háchova demise by tehdy pro Německo znamenala z mezinárodního hlediska nemalou ostudu. Přímá vojenská správa by ale ještě více radikalizovala veřejné mínění v protektorátu - a právě tomu měl Reinhard Heydrich zabránit. Nelze tudíž vyloučit, že po odeznění represí by nacisté vojenskou správu odvolali a opět by hledali "rozumné" lidi, kteří by byli ochotni vytvořit autonomní vládu. Pokud by se to nepodařilo, došlo by bezesporu k dalšímu růstu protiněmeckých nálad v protektorátu, i když by se to pod tíhou represí nemuselo nutně projevit okamžitým nárůstem odbojového hnutí.

Pokud by se nenašel "druhý Hácha", museli by patrně převzít vládu v protektorátu přímo sami nacisté. To by si na jednu stranu určitě vyžádalo daleko více lidských životů, na druhou stranu by tím nedošlo k rozvinutí jevu, který historik Jan Tesař nazval "komplexem přizpůsobení se". Společnost by se více radikalizovala, bylo by u nás méně kolaborantů a Češi by vstupovali do závěrečného protiněmeckého povstání s větším sebevědomím a s menším pocitem vlastního selhání. A patrně též bez zkušenosti, že přizpůsobit se momentální situaci je v některých situacích výhodnější než aktivní odpor...