Kdyby Gottwaldovo srdce vydrželo

Salonní vlak vracející se s Klementem Gottwaldem ze Stalinova pohřbu přijel sice na pražské hlavní nádraží 15. března 1953 podle plánu, čekající novináři však prezidenta nezahlédli. Byli vykázáni z peronu ještě předtím, než čelo vlaku dorazilo do stanice. Většina z nich si ani nevšimla kolony čekajících sanitek, avšak stejné kolony, uhánějící s houkačkami ke střešovické nemocnici, si v dalších minutách všimlo množství Pražanů, jenže tomu nepřikládali valný význam: od roku 1948 bývaly podobné atrakce v Praze k vidění často, aniž bylo možné vypátrat, o co jde.

Noviny sice poreferovaly o tom, že se prezident vrátil do vlasti, ale v dalších dnech bylo okolo jeho osoby ticho. Ani to nebylo u Gottwalda neobvyklé. Mizel zrakům veřejnosti často, což si jeho straníci vysvětlovali množstvím zodpovědné práce a ti zbylí množstvím alkoholu, jímž prezident zaléval svá játra. Dokonce i v pražských lékařských kruzích zůstalo utajeno, že Gottwaldovu slabému srdci se v Moskvě přitížilo. Od úst k ústům se jen šeptalo, co naznačil sovětský šéflékař profesor Markov, když po mnohahodinové operaci vyšel z přísně střeženého sálu: "Měl štěstí, že v Moskvě místo do letadla sedl do vlaku. Zachránili jsme mu život."

Velmi divné řeči

Další týdny strávil Gottwald v rekonvalescenci. Vyřizoval poštu, přijímal zdravice ze škol a podniků a luštil svodky KGB a StB. Skutečnost, že se mu málem roztrhla aorta, přijal se znepokojením. Byla však ještě jedna věc, která ho rozčilovala víc a jíž podle svého soudu vděčil za to, že se v Moskvě tolik roznemohl. Prezidentovi se v Kremlu stalo to, čeho by se nikdy nenadál a co ho přimělo strachovat se o osud revoluce nejen v Sovětském svazu, nýbrž na celém světě. Kolem těla mrtvého diktátora se totiž mezi soudruhy z moskevského politbyra rozproudila diskuse, z níž Gottwald pochopil, že časy stalinské jednoty, kdy jeden poroučí a všichni zbylí se třesou o svůj život, jsou pryč. Adeptů poroučení bylo víc.

Když si Gottwald tu a tam v minulosti připouštěl myšlenku, že by Stalin mohl umřít, předpokládal automaticky, že ho nahradí ten nejvěrnější z věrných, jehož metody se Stalinovým nejvíc podobaly - Lavrentij Berija, ministr vnitra. Mezi věnci v Kremlu však Gottwald zaslechl řeči, z nichž mu běhal mráz po zádech. Pronášeli je sice politicky bezvýznamní soudruzi jako třeba Nikita Chruščov, Gottwald však v jejich kritických slovech na Berijovu adresu cítil ozvěnu starých proslovů Stalinových: takovým tónem Josif Vissarionovič mluvíval o lidech, které se rozhodl zabít.

Napsal, odeslal, čekal

Za léta strávená ve vrcholných orgánech strany Gottwald věděl, že úspěch v jakékoli funkci je dán tím, jak dokonale nižší soudruh dokáže sladit svou vůli s vůlí soudruha nadřízeného. Největší naději na přežití má ten, kdo se spojí s nejhorším. Proto ani nyní nezaváhal: po boku nového sovětského vládce se mezi ty, kdo se bojí o svůj život, nikdy nedostane. Tudíž sedl a napsal Berijovi dopis, v němž poctivě a podle pravdy prozradil všechno, co věděl. Odeslal, čekal - a byl pak překvapen, když se několik týdnů, celý duben, květen a víc než polovinu června, nedělo nic. Nebyl si jist, zda by se tentokrát neměl zaleknout své odvahy. Zejména si nedůvěřoval, zda nepřestřelil, když v dopise prozradil, že Chruščov chce Beriju odstranit na zasedání předsednictva ústředního výboru, naplánovaném na 26. června 1953. Ten den Gottwald strávil v lánském zámku u rozhlasového přijímače a nevynechal jedinou zpravodajskou relaci z Moskvy. Sověti si dali na čas, jako vždycky. Až když o týden později z Moskvy došla agenturní zpráva o tom, že byla rozprášena trockisticko-revizionistická banda Chruščova, Malenkova, Bulganina a dalších, spadl Gottwaldovi kámen ze srdce.

Lidé, kteří se toho červnového dne procházeli za hradbami Kremlu, později vyprávěli, že slyšeli zevnitř štěkat kulomet - a že to trvalo dlouho. Co se však toho dne doopravdy stalo, nikdo přesně nezjistil - až na to, že většinu dosavadních členů politbyra už nikdo nikdy neviděl. Sovětský svaz znovu vykročil k báječným zítřkům: nový první tajemník KSSS Berija se na svou první zahraniční cestu vydal do Prahy a v rozhovoru s Gottwaldem mu kromě díkůvzdání sdělil i představu o tom, jak to bude v sovětském impériu dál fungovat: Heslo "když se kácí les, létají třísky" zůstává v platnosti. Aby mohlo být potomkům lépe, musí být současníkům ještě hůře, než už je. K tomu je nezbytná jednota strany. Gottwald by si měl ve vedení udělat podobný pořádek, jako se to povedlo sovětským soudruhům.

Zrádce Zdeněk Nejedlý

Jako první to v Československu odnesli slovenští buržoazní nacionalisté, kteří seděli ve vazbě už mnoho měsíců a jejichž případ se nehýbal z místa. Nyní bylo vše hotovo během několika dní. Nejhorší z nich byl podle očekávání Husák, známý vzpurník. Ani na popravišti nežádal o milost - závažný důkaz, že šlo o agenta klerofašistů. Gottwalda nepřekvapilo ani to, když sovětští poradci odhalili mezi slovenskými politiky dalšího zaprodance Wall Streetu: ministr zahraničních věcí Viliam Široký se chystal otrávit nejen Gottwalda se Zápotockým, nýbrž i Slánského, Ripku, Zenkla a prezidenta Beneše. Teď mu dělnická justice s jeho nekalými rejdy zatnula tipec.

O pár týdnů později padl předseda vlády Zápotocký. Když na něj došlo, ukázalo se, že tento odvěký pravičák nikdy nepřekonal stigma svého třídního původu a nakazil stranu jedem sociálnědemokratického oportunismu. Při mučení prozradil, že členy jeho záškodnické, titoisticko-sionistické bandy byli ještě Václav Kopecký, Antonín Novotný, Zdeněk Fierlinger a někteří další. Doznání většiny z nich potvrdilo dávná podezření stranické veřejnosti: například sebekritika ministra školství Zdeňka Nejedlého, který doznal, že cílem jiráskovské akce bylo k smrti znudit československé pracující tak, aby výkon národního hospodářství klesl o 30 až 50 procent.

Když bylo československé politbyro vyčištěno, mohli Gottwald s Berijou přejít ke koncepční práci. Sovětský vůdce při tajných rozhovorech potvrdil, že platí slavný Stalinův slib z ledna 1951, napadnout do tří až čtyř let evropský Západ. Čest vést hlavní útok proti válečným štváčům v západním Německu měla mít československá armáda, což se sice Gottwaldovu zeti, ministru obrany Alexeji Čepičkovi, moc nezamlouvalo - Berija však dal najevo, že v té věci nepřipouští diskusi. Termín útoku byl stanoven na konec března 1954.

Teď už vážně poletí

Poslední porady v té věci proběhly v Moskvě za Gottwaldovy účasti symbolicky v den výročí Stalinova pohřbu. Berija Gottwaldovi sdělil, že mezi všemi soudruhy ve skutečnosti spoléhá jenom na něj. "Soudruzi Pieck, Rákosi a Bierut mi sice také slibují podporu," řekl Berija, "nepřejte si však vědět, jak reagovali na mé oznámení, že během útoku odpálíme nad Paříží a nad středním Porýním atomové bomby."

Gottwald však věděl, že výkon sovětské ekonomiky, zcela podřízené požadavkům zbrojního průmyslu, se blíží kolapsu. "Nebýt vás, dávno by mě svrhli," pošeptal mu Berija v důvěrném rozhovoru. "Ti mladí se mi zdají ještě horší než Chruščov. Až dokončíme tu práci na Západě, budeme si muset na soudruhy doma opět posvítit." Beze mě to nedokáže, uvědomil si v tom okamžiku Gottwald, nebýt našich zbrojních továren, Beriju by doma ihned odstavili. Ještě nikdy v životě si Gottwald nepřipadal tak významný.

V duchu už se však cítil doma u svých, spolu s Čepičkou v loveckém zámečku Tři trubky ve vojenském prostoru Brdy, přeměněném v hlavní stan počínající války. Stačí málo: vyhrát tuto poslední bitvu světového proletariátu, zajistit soudruhu Berijovi bezpečnost a národům světa šťastnou budoucnost. Znovu ucítil ten starý známý, svíravý pocit u srdce. Rozhodl se, že u svých vojáků a také u lékařů musí být co nejdřív. Tentokrát do Prahy poletí.