Když nelítá hráč, musí lítat míč

Česká ulička je skoro stejně známá jako Zlatá ulička. V žádném bedekru ji však nenajdete. Je to fotbalový fenomén - způsob hry a způsob života. Bude platit na soupeře i v červnových bojích na mistrovství Evropy v Portugalsku? A kolik toho z české uličky zbylo v současné hře?

Českým národním jídlem je vepřo knedlo zelo, národním nápojem pivo. Zkuste po takovém obědě hrát rychlý a dynamický fotbal! To se ani nedá. A protože si hráči "míče kopaného" ze začátku 20. století na životosprávu nepotrpěli, museli si přizpůsobit fotbal. Existuje i jiné, veskrze seriozní vysvětlení. "Češi vždy vynikali velkou přizpůsobivostí," říká sportovní psycholog, proděkan Fakulty tělesné výchovy a sportu UK Pavel Slepička. "Vyplývá to z dějin, během nichž se velmi často museli někomu podřizovat a byli nuceni improvizovat."

Pěší fotbal

Fotbalisté ctili teorii, že není důležitá rychlost hráče, ale rychlost míče; ten musí skončit v brance soupeře. Předpokládalo to herní přehled, chytrost a umění přelstít soupeře. Tak se ve zdejší zeměpisné šířce zrodil pojem pěší fotbal. (S tímhle stylem hry však později začaly být problémy, protože světový sport nabíral trochu jiný směr.) A kořením pěšího fotbalu je česká ulička, chytrá přihrávka, samozřejmě po zemi. Aby byla hodna názvu ulička, musí při ní míč projít mezi několika protihráči.

Hráč a později trenér Tomáš Pospíchal, který nedávno zemřel, nám už nikdy nezopakuje, kterak poslal Josefu Masopustovi míč do uličky ve finále mistrovství světa 1962 v Chile a ten ho umístil do brazilské sítě. Zato Masopust, legenda českého fotbalu, to má stále před očima: "S Tomášem se hrálo velmi dobře, protože to byl fotbalista pro kombinaci. Když jsem ve finále proti Brazílii zpozoroval, že z pravého křídla sbíhá doprostřed a obrana se k němu posunuje, aby nemohl projít přímo do branky, vycítil jsem, že pošle míč do uličky, a naběhl jsem si. Naservíroval mi ho jako vrchní ve Slovanském domě na stříbrném podnose!"

Stejné přihrávky uměl posílat spoluhráčům hlavně sám Masopust, mozek tehdejšího národního týmu a Dukly Praha. Nejproslulejší jsou jeho uličky zrovna Pospíchalovi před třetím gólem v rozhodujícím zápase kvalifikace na MS 1962 se Skotskem a ve čtvrtfinále šampionátu Adolfu Schererovi, který vstřelil jediný a vítězný gól do sítě Maďarska.

V té době česká ulička prožívala velkou renesanci. Zasloužil se o to trenér Rudolf Vytlačil, který tvrdil, že je třeba se vrátit k tradici pražské fotbalové školy a české uličky. S tou se Vytlačilův reprezentační tým prokličkoval v roce 1962 v Chile až ke druhému místu na světě. "Vytlačil nám říkal: Jsme národ Švejků, musíme každýho soupeře vočurat, vždycky udělat něco, s čím on nepočítá."

Skot odhalil českou náturu

Ačkoli se to může zdát paradoxní, česká ulička se zrodila pod rukama skotského trenéra Johna Williama Maddena. Bylo mu čtyřicet, když přišel v roce 1905 jako první zahraniční trenér do Prahy. Předtím hrál léta v útoku Celtiku Glasgow a dostal se i do skotské reprezentace. V Praze se mu neobyčejně zalíbilo, oženil se tu a taky zemřel. Madden hráčům Slavie vštípil moderní zásady, z nichž český fotbal čerpal ještě dlouho. Byl první, kdo v Čechách zavedl opravdový trénink. Jako první objevil i nadání českých fotbalistů pro přízemní přihrávku, tedy pro něco, co britský fotbal neznal a nevstřebal dodnes.

Ačkoli Madden trénoval skoro celé čtvrtstoletí Slavii, přihrávku do uličky dovedl k dokonalosti Václav Pilát, střední útočník Sparty. S Janem Vaníkem na spojce vytvořil legendární dvojici, která si to 'strkala' mezi obránci šest let. Devět hráčů Slavie a dva sparťané, zmíněný Pilát a Bělka, nastoupili roku 1911 za mužstvo Čech na amatérském mistrovství Evropy. Česká ulička triumfovala: vraceli se z Francie jako vítězové!

K české uličce patřily ještě dvě věci: hadrák, vynález české chudiny z počátku 20. století, a plácek, neupravený kus plochy, na níž kluci hadrák proháněli. Hadrák byl postupně vytlačován kopacím míčem, ale znovu ožil, jakmile začala první světová válka a z drahé kůže se místo míčů dělala vojenská bagančata, řemeny a batohy. Místo kopaček se hrávalo v obyčejných botách. Doma to pak takový kluk pěkně schytal, protože měl špičky bot brzy úplně okopané. A tak většinou hrál bos. Prý hlavně díky tomu získávali tehdejší kluci větší cit pro míč než ti dnešní.

Žije ještě česká ulička?

Kdykoli slavilo československé nebo české národní mužstvo triumf, vždy to bylo vtipnou a současně obezřetnou hrou: na MS 1934 v Itálii a MS 1962 v Chile, kde shodně získalo druhé místo, při dobytí titulu mistra Evropy 1976 v Jugoslávii i při zisku třetí příčky na ME 1980 v Itálii. Také poslední triumf, druhé místo na ME 1996 v Anglii, má kořeny v neokázalé, ale chytré hře Uhrinova mužstva.

"Vždycky z nás měli soupeři strach kvůli naší herní improvizaci," tvrdí další z fotbalových legend Antonín Panenka, mistr Evropy 1976. "To se na tréninku naučit nedá, ale lze to do jisté míry okoukat. Vzpomínám si, že jsem jako kluk byl s tátou na fotbale na Vyšehradě, kde v jednu chvíli dva hráči vyřešili situaci způsobem, o němž jsem do té doby neměl ani tušení. Dodnes to mám před očima." Pamětníci naopak nikdy nezapomenou na Panenkovy nedostižné překvapivé přihrávky nebo na jeho technické, umístěné střely.

Současné Brücknerovo národní mužstvo má v základní sestavě s výjimkou Reného Bolfa samé legionáře, kteří k mezistátním zápasům přijíždějí z různých evropských klubů nejen s velkými zkušenostmi, ale i s určitými návyky. Podle Masopusta si však i tito fotbalisté uchovávají charakteristické znaky české fotbalové školy. "Trenér Brückner vystřídá tři hráče, ale způsob hry se nijak nezmění. To je velké trenérské umění."

Poněkud skeptičtější k budoucnosti české školy je psycholog Pavel Slepička, a to v případě většiny kolektivních sportů. "Obecně se ve všech hrách zvyšuje síla, razance, agresivita, stávají se stále jednoduššími až primitivnějšími. To české povaze nevyhovuje. Proto v poslední době nijak nevynikáme v basketbalu, volejbalu ani v házené. Na špici zůstáváme ve sportech, které jsou postaveny na velkých penězích, tudíž na široké základně, z níž se ta kvalita vždycky nějak vybere. To je hlavně lední hokej, snad fotbal, i když to se musí ještě potvrdit na mistrovství Evropy v Portugalsku, a tenis."