Boj o Dubčeka nekončí

Byl Alexander Dubček skutečný reformátor, nebo jen komunistický funkcionář, který se ocitl ve vleku historických událostí? Přes všechny pokusy učinit z historie řádný vědecký obor s propracovanou metodologií a terminologií, vyzbrojený jistotou, že dospívá k objektivním a prokazatelným výsledkům, zůstávají její nejpřitažlivější stránkou živí lidé. A hlavně ti, jejichž život a dílo se jednoznačným výkladům brání.

Při dodržení všech "předepsaných" postupů a využití stejných pramenů může historik dojít ke zcela odlišným hodnocením jednotlivých osobností. Právě o takových kontroverzních lidech bude pojednávat nový seriál LN, který dnes začíná.

Jednou z těchto osobností je i Alexander Dubček. O jeho významu a postavení v dějinách této země se dodnes vedou spory. Komunistické hnutí, s nímž posléze spojil svůj profesní život, výrazně ovlivnilo už jeho dětství. Narodil se roku 1921 ve slovenském Uhrovci (tehdejší okres Topoľčany). Už jako čtyřletý chlapec však se svými rodiči odjel do "země, kde zítra znamená včera". Ze Svazu sovětských socialistických republik, kde vystudoval i střední školu, se vrátil těsně před druhou světovou válkou, v roce 1938.

Rodinný původ jej přirozeně přivedl rovněž k aktivní účasti ve Slovenském národním povstání. Při ústupových bojích dokonce utrpěl zranění. Po skončení války několik let pracoval v trenčínské drožďárně a politicky se angažoval v Komunistické straně Slovenska. Od roku 1949 se pak stal jejím profesionálním funkcionářem. V průběhu padesátých let vykonával řadu funkcí, v té době na okresní a krajské úrovni. Zároveň si doplňoval vzdělání na právnické fakultě v Bratislavě i na Vysoké stranické škole při ÚV KSSS v Moskvě. Na počátku následující dekády začal Dubčekův rychlý mocenský vzestup. Probíhal současně se změnami v širším politickém vedení strany, kam se postupně dostávala mladší generace, která nelpěla na dogmatech. Uvědomovala si nutnost nejprve ekonomických, posléze i politických a společenských reforem.

Pro jeho další kariéru byla kromě toho ovšem důležitá ještě jedna skutečnost. V průběhu šedesátých let začala znovu ožívat otázka postavení Slovenska a Slováků ve společném státě. Celá tehdejší slovenská společnost včetně slovenských politických elit byla nespokojena s podstatným omezením kompetencí slovenských národních orgánů, k němuž došlo roku 1960. Celkové uvolňování politických poměrů a větší možnosti pro vyjadřování kritických názorů přispívaly k tomu, že vedle ostatních reformních požadavků zněly na Slovensku i hlasy volající po reformě státoprávního uspořádání.

1963: ''Nepražský'' Slovák do čela KSS

V roce 1963 byl Alexander Dubček zvolen prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. Volba právě jeho osoby do této funkce symbolizovala ve východní části státu nemalé naděje. Nový nejvyšší představitel slovenských komunistů totiž nebyl poznamenán diskvalifikující pověstí "pražského Slováka", zkorumpovaného výhodami života v centru a zapomínajícího na povinnost hájit zájmy svých krajanů. S postupujícím zostřováním rozporů ve vedení strany a rostoucími tužbami po reformách ale Dubček vyvolával očekávání i v české veřejnosti, neboť nebyl tolik spjat s tím, od čeho bylo nyní třeba se odtrhnout.

1967: Antinovotný

Koncem roku 1967 se jednotlivé reformní tendence spojily. Uzavřely dočasné spojenectví různých reformních proudů v české i slovenské společnosti proti tehdejšímu vedení KSČ a osobně proti prezidentovi a prvnímu tajemníkovi KSČ Novotnému. Právě jejich kompromis vynesl do nejvyšší stranické funkce Alexandra Dubčeka. Síly, které jej dovedly na vrchol, se shodly na nutnosti odstranit Novotného. Ale brzy se mělo ukázat, že jejich představy o dalším vývoji se výrazným způsobem liší.

Právě v tuto chvíli se Dubčekův doposud poměrně klidně probíhající život zauzlil - stává se jednou z kontroverzních osobností československých (i českých) dějin, které přitahují protichůdné výklady a hodnocení.

Spory o Dubčekově roli nekončí

Spory o Dubčeka se odehrávaly a stále odehrávají na několika rovinách. První představuje vývoj mezi lednem a srpnem 1968. V prvních dnech a týdnech po lednovém zasedání ústředního výboru se na první pohled zdálo, že se nic podstatného nezměnilo. Tento dojem chtělo podporovat i nové stranické vedení, které se snažilo udržovat všechny závěry svého jednání v tajnosti.

Veřejnost ale dávala najevo, že s pouhými kosmetickými změnami se nespokojí. Dodnes se vedou diskuse o tom, zda Dubček měl svoji promyšlenou koncepci reforem, a byl tedy aktivním činitelem dění, nebo se pouze nacházel ve vleku okolností a reagoval na celkový vývoj.

Vedou se spory o to, zda plány na reformu ekonomického i politického systému vznikly z vlastní iniciativy vládnoucích struktur, nebo jen pod sílícím tlakem zezdola. Tyto úvahy vesměs nepřekračovaly hranice komunistického systému a zaměřovaly se pouze na jeho úpravy. Otázku, zda by za daných podmínek nakonec mohlo dojít k jejich překročení, nelze jednoznačně zodpovědět.

Úzce totiž souvisí s problematikou vedoucí úlohy KSČ, kterou chtělo Dubčekovo vedení zachovat s tím, že se nebude uplatňovat tak striktně a nutně na všech úrovních společenského života. Už na samém konci šedesátých let, potom v období normalizace a ještě výrazněji po roce 1989 se ozývaly názory, podle nichž se v roce 1968 jednalo pouze o boj různých skupin uvnitř KSČ, které pro své zájmy jen zneužívaly veřejnost a její postoje.

Tato konzervativní kritika pražského jara ale zapomíná na široké lidové hnutí, které vzniklo a rozvíjelo se nezávisle na straně a jejích vedoucích představitelích. Dubčekův vztah k němu byl komplikovaný - na jedné straně mu bylo cizí a obával se ho, na straně druhé v něm ale s narůstajícími rozpory mezi stranickými špičkami hledal nezbytnou politickou podporu.

Dubčekova osobnost v sobě spojovala dva hlavní motivy vývoje v roce 1968. Představoval úsilí o obecné politické změny a jakožto Slovák i volání po státoprávní reformě. Energie napnutá těmito dvěma směry se navzájem násobila - jeden požadavek podmiňoval druhý. Ještě před intervencí, a pak mnohem výrazněji po ní ale začali odpůrci reforem hlavně na Slovensku obětovat demokratizaci ve prospěch federalizace. Dubčeka přitom líčili jako zrádce slovenské věci. Dubčekova osobnost v sobě spojovala dva hlavní motivy vývoje v roce 1968. Představoval úsilí o obecné politické změny a jakožto Slovák i volání po státoprávní reformě. Energie napnutá těmito dvěma směry se navzájem násobila - jeden požadavek podmiňoval druhý. Ještě před intervencí, a pak mnohem výrazněji po ní ale odpůrci reforem začali hlavně na Slovensku dávat přednost federalizaci před demokratizací a Dubčeka přitom líčili jako zrádce slovenské věci.

Temné barvy na Dubčekově obrazu

Předsrpnovému Dubčekovi musíme při veškeré jeho váhavosti a chybách, jichž se nesporně dopustil, přiznat i množství zásluh. Jeho úloha po vpádu vojsk Varšavské smlouvy, která tvoří další rovinu polemik, je už mnohem spornější. Ačkoli jeho četní obhájci zdůrazňují, že nadále udržoval reformní program a snažil se z něj uskutečňovat maximum, na Dubčekově obrazu se objevuje mnoho temných barev. Zdaleka nejde jen o podpis tzv. moskevských protokolů. Situace, v níž se při tom ocitl, byla skutečně extrémní a posuzovat ji může jen ten, kdo prožil něco srovnatelného.

Ještě před koncem srpna 1968 byl zřízen Úřad pro tisk a informace, který plnil úkoly cenzury. V září proběhly první personální změny ve funkcích, jejichž nositelé mohli ovlivňovat veřejné mínění doma i v zahraničí. Podobnými opatřeními položili sami reformátoři včetně Dubčeka nezbytné základy pozdější normalizace a naplnili náhradní scénář Moskvy. Ta po selhání původního plánu dělnicko-rolnické vlády nalezla z hlediska svých zájmů řešení mnohem lepší, když kroky k odstranění reforem začali provádět sami reformátoři. Lidé mohli žít nadále v iluzi, že reformy pokračují.

Tento postoj, nesený typickým českým krédem "když to neuděláme my, přijde někdo horší", vyvrcholil Dubčekovým podpisem pod zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění, známým jako tzv. pendrekový zákon), který byl vydán po pouličních nepokojích v srpnu 1969. Také Dubčekův postup v období normalizace vede k různým hodnocením. Podle jedněch byl významnou postavou opozice, podle druhých osamělým člověkem usilujícím výhradně o vlastní ospravedlnění a pro nový režim nepředstavoval žádné reálné nebezpečí. Dubček o sobě dával vědět pouze osobními dopisy zasílanými různým orgánům v Československu i zahraničí a nepřipojoval se k organizovaným opozičním akcím.

Ačkoliv ve druhé polovině osmdesátých let, v době perestrojky, jeho vliv nesporně narůstal, nadále uvažoval jen v hranicích obvyklých pro stranické funkcionáře. Zjevnou krizi chápal pouze v souřadnicích strany a připouštěl jen řešení spočívající v odvolání dokumentu Poučení z krizového vývoje, rehabilitaci vlastní politiky z roku 1968 a poskytnutí prostoru pro politickou aktivitu lidem, kteří byli po roce 1968 vyloučeni z KSČ.

Nedokázal si představit (nebyl v tom ovšem sám), že by mohlo dojít k radikální změně systému. Navzdory tomu se stal jedním z nejdůležitějších symbolů odporu proti skomírajícímu normalizačnímu režimu a jeho jméno patřilo v listopadu 1989 na českých a slovenských náměstích mezi nejčastěji skandovaná.

Měl se stát prezidentem?

Zejména bývalí komunističtí funkcionáři a někteří levicově zaměření intelektuálové soudili, že Dubček je nejrespektovanější a nejváženější politik v Československu a měl by se stát prezidentem. Ti, kteří se nesmířili s rozpadem státu, pak dávali najevo přesvědčení, že pokud by byl prezidentem zvolen Dubček, nemuselo k rozpadu dojít. Podle nich by Dubček byl schopen překlenout narůstající spory mezi českou a slovenskou částí federace. Poté, co se rozešla shromáždění na náměstích, se Dubček ve společnosti, která se stále více přikláněla k radikální přeměně politického i ekonomického uspořádání, prosazoval jen obtížně. Musel se spokojit se spíše jen symbolickou rolí v politice a funkcí předsedy Federálního shromáždění. Zejména na české straně stále více klesala ochota spatřovat v reformním pokusu z roku 1968 něco víc než jen zajímavou historickou epochu s tragickým koncem, která ovšem neposkytuje žádný vzor pro současnost.

Dubček řídil vášnivé diskuse ve Federálním shromáždění a podepisoval zákony, které znamenaly konec ideálů, jimž zasvětil větší část svého života. Nakonec nezabránil ani zániku státu, s nímž byla spojena celá jeho politická kariéra. Vzhledem k tomu (a samozřejmě k jeho chování během událostí z let 1968 až 1969) se může jevit jako slaboch, jenž se nechával vléct událostmi.

Historie se však příkrým soudům vzpírá. Ačkoliv Dubček formátu skutečně velkých státníků nedosahoval - k tomu mu chyběla odvaha, zarputilost i více egoismu, tvrdosti a bezohlednosti, byl silnější osobností, než mu většina kritiků přiznává. S jeho názory a chováním nemusíme souhlasit, ale poučeni zkušenostmi s mnoha politiky, jejichž jediným cílem bylo a je udržet se u moci za jakoukoli cenu, nemůžeme Dubčekovi odepřít uznání.

Je v dnešní době už pouhým symbolem?

Snad se teprve ukáže, zda byl po listopadu 1989 do formálně vysoké, ale fakticky nedůležité funkce odsunut oprávněně, či zda mohl sehrát i roli závažnější. Konec státu, k jehož představitelům bytostně patřil, dodává rozměr symbolické velikosti i jeho smrti, která jej zastihla v listopadu 1992, kdy podlehl vážným zraněním utrpěným při autonehodě.

Tvrdí-li se o něm, že byl pouhým symbolem, lze namítnout, že bez symbolů se neobejde žádná společnost. Nesmírně ovšem záleží na tom, jaké symboly si zvolí a přijme za své. Charakteristickou usměvavou tvář Alexandera Dubčeka považovala naše společnost v posledních letech za překonaný symbol. Po zkušenostech s řadou jiných, kteří nám doporučovali své stoprocentně účinné recepty a zbylo po nich jen zklamání, možná přichází čas, abychom si ji znovu připomínali nejenom na fotografiích povinně uveřejňovaných každoročně v srpnu.

JAN DOBEŠ

obsah | publicistika