Démon Edvard Beneš

Zloduch, virus, démon, monstrum - těmito označeními bývá častován Edvard Beneš v německém vyhnaneckém tisku. Toto image se rozšířilo i do seriozních médií, která označují Beneše za lháře či dokonce válečného zločince.

Zvýšený výskyt jména Beneš v německých médiích zatím nevedl k šíření nových informací o něm. Ba právě naopak. Míra iracionality, kterou jméno Beneš dnes v Německu vzbuzuje, je neobvyklá, a některé články připomínají spíše příběhy z říše divů než historickopolitické úvahy o státníkovi sousední země.

Česká, údajně nepoučená veřejnost je na tomto pozadí vnímána jako národ zaslepených benešistů. Proto již dokonce třeba i tak solidní deník jako hamburský Die Welt varoval své čtenáře, že "duch Beneše i nadále straší v českém domě" (12. 7. 2003). Nedávná pocta českého parlamentu Benešovým zásluhám o československý stát zapůsobila jen jako nová jiskra na doutnajícím ohništi antibenešovského zaujetí. Tisk vyhnaneckých organizací, které si nárokují obzvlášť dobré znalosti české historie, se ani tentokrát nepokusil zprostředkovat a nabídnout detailnější osvětlující informace.

Předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová již po léta varuje, že "zloduch Edvard Beneš vrhá na Evropu svůj dlouhý stín", protože "Beneš žije!" (Deutscher Ostdienst 14/2002). Že tato významná politička označila výraz úcty českého parlamentu k Benešovi za "nepochopitelný", není ale vzhledem k historickým údajům, jimiž své stanovisko objasnila, překvapující: Beneš byl prý nacionalistickým extremistou, "který založil národní stát pod českým vedením bez spoluúčasti německé a maďarské národnostní skupiny". Navíc prý "barbarsky" podporoval přestavbu mnohonárodnostního státního útvaru v čistě národní stát: "Brněnský pochod smrti a ústecký masakr jsou strašnými příklady utrpení nevinných lidí, za které je zodpovědný. Beneš by byl podle dnešních kritérií lidských práv postaven před Mezinárodní trestní soud."

Nelítostní čeští poslanci

Nepochopitelné se Erice Steinbachové zdají být "nelítostné" postoje většiny poslanců českého parlamentu, protože údajně setrvávají ve válečných příkopech nepřátelského postoje vůči lidským právům. Tento výběr historických asociací, užité rétorické prostředky a konstrukce iracionálně redukovaného obrazu Benešova politického dědictví jsou názornou ilustrací toho, jaký image Edvarda Beneše se v posledních letech v německé veřejnosti rozšířil.

Proto se i v sudetoněmeckých publikacích setkáváme s variacemi na tyto motivy. Bernd Posselt označil rozhodnutí uctít památku Edvarda Beneše jako výsměch milionům obětí a samotnému Benešovi vyčetl zásluhy o založení mnohonárodnostního státu, do něhož prý byli sudetští Němci vehnáni proti své vůli silou zbraní. Rakouský šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu Gerhard Zeihsel dokonce apeloval na státy EU, aby věnovaly údajně nedemokratickému vývoji v ČR zvýšenou pozornost. Významný sociálně demokratický intelektuál Peter Glotz se sice ve své nejnovější knize o českých dějinách jako předehře odsunu zdánlivě pokusil o diferencovanější obraz Beneše ("Někteří sudetští Němci z něho chtěli udělat satana"); nicméně již sám ojediněle vysoký počet odkazů ve jmenném rejstříku jeho knihy ilustruje i jeho posedlost jménem "Beneš": Beneš prý sám není vinen osobně za každý zločin, který byl spáchán na sudetských Němcích, poučil Glotz sice své čtenáře, ale neustálým opakováním jeho jména vytváří i on představu, jako by se jednalo o osobnost všemocnou, všudypřítomnou a psychicky nalomenou.

Výroky o Edvardu Benešovi nejsou pouze výrazem emocionálního rozpoložení několika stárnoucích, zatrpklých odsunutých Němců. Dvě dnes nejznámější historické studie o odsunu od Heinze Nawratila a Alfreda M. de Zayase připisují Benešovi nejen hlavní zodpovědnost za poválečný odsun Němců z Československa, nýbrž ho považují i za hlavního strůjce celého přesídlení Němců ze všech dalších zemí. Tyto odsuny jsou označovány jako "genocida", takže není divu, že se například ani tak prominentní komentátor soudobých dějin v německých médiích, jakým je emeritní profesor berlínské univerzity Arnulf Baring, nerozpakuje označit Beneše za "válečného zločince".

Spojení "Edvard Beneš a zločiny vyhnání" je dnes podobně populární jako spojení "Adolf Hitler a nacistické zločiny". Jako by historické rozdíly nestály ani v historických pojednáních za řeč.

Oživení nedobré tradice

V Německu si jen málokdo uvědomuje, o jak pozoruhodnou kontinuitu mezi nacistickou třetí říší a poválečnou demokratickou Spolkovou republikou se v tomto případě jedná. Beneš byl jedním z nejoblíbenějších terčů útoků nacionalistického prostředí Výmarské republiky, ale především se stal v letech 1933 - 1945 objektem přímo chorobné nenávisti nacistického režimu. Od roku 1918 mu němečtí politici měli za zlé jeho diplomatickou činnost na evropském jevišti ve prospěch vítězných mocností z první světové války a jimi vytvořeného nového státního pořádku ve střední a jihovýchodní Evropě. Již v meziválečné době byl Beneš podobně populárním symbolem údajného zneprávnění a útisku německých menšin, jako je dnes v německé veřejnosti symbolem odsunu.

Po druhé světové válce upadlo jméno Beneš v Německu v zapomnění a jeho konjunktura v posledních letech je znepokojujícím oživením nedobrých tradic. K nim patří i v poslední době narůstající podobnosti v užívaných rétorických prostředcích: zloduch, virus, démon, monstrum - toto pojmosloví je známé ze slovníků brutálních agitátorů, ale neobvyklé v demokratických společnostech, uvědomujících si, že od verbálního násilí není daleko k násilí praktickému.

Tyto specifické formy narůstající popularity českého státníka v sousedním Německu více než půl století po jeho smrti jsou skutečně jevem znepokojujícím: Obraz Edvarda Beneše jako "lháře" z mírových konferencí po první světové válce a "válečného zločince" z let druhé světové války se přímo před našima očima rozvíjí v novou překážku na cestě k vyrovnávání česko-německých vztahů. Ve sjednocující se Evropě se jednotlivé národy jistě nikdy nebudou shodovat na jakési kašovité jednotné interpretaci různorodých historických událostí či osobností; Waterloo či Trafalgar budou jistě i v budoucnu reprezentovat rozdílné příběhy v anglické a francouzské kolektivní paměti. Ale představa, že v jedné zemi uctívaný státník je považován za zločince v zemi sousední, je znepokojujícím příznakem závažných komunikačních problémů.

Úkol pro české intelektuály

Dnes populární německé obrazy Edvarda Beneše jsou výrazem sebezahleděnosti německých nacionalistů, protože opomíjejí ony aspekty Benešova odkazu, kterými si tento státník získal úctu jinde. Mezi Čechy bylo sice jak politické počínání Edvarda Beneše, tak i jeho dědictví vždy předmětem sporů a jeho kritici poukazují na mnohá jeho nesporně problematická rozhodnutí. Nicméně Benešovo jméno reprezentuje také řadu dodnes v celé Evropě sdílených politických ideálů.

Beneš je znám jako jeden z nejvýznamnějších činitelů Společnosti národů, předchůdce dnešního OSN, který se neúnavně zasazoval o prosazování kolektivní bezpečnosti v Evropě, jako jeden z nejangažovanějších protagonistů demokracie v meziválečné Evropě a jako zastánce západní orientace a spojenectví s Francií v československé zahraniční politice. Že všechny tyto aspekty jeho politického dědictví patří dnes k základním kamenům nejen české, ale i německé zahraniční politiky, si zatím málokdo v německé veřejnosti uvědomuje.

Česká veřejnost zase ráda zapomíná, že se Edvard Beneš skutečně významně zasloužil o obnovení československé státnosti po druhé světové válce. Mnohé jeho rozhodnutí jistě napomáhalo komunistům na cestě ke zřízení brutální diktatury v poválečném Československu, za což bývá Beneš kritizován, ale sama obnova tohoto státu nebyla zdaleka tak samozřejmá, jak se dnes nejeden Čech domnívá. Jak pečlivé historické studium ukazuje, jsou právě Benešovy zásluhy o založení a později obnovu Československa v průběhu obou světových válek hlavním zdrojem antibenešovského zaujetí mezi německými nacionalisty. Vášnivé útoky na Beneše lze proto také vnímat jako jednu formu útoku na legitimitu nároku českého národa na národní sebeurčení a zachování celistvosti historických zemí České koruny. V této perspektivě reprezentují od roku 1848 centrální problém česko-německého sousedství, který jak se zdá, přetrvává dodnes.

Jak reagovat na současné staronové německé variace na téma "Edvard Beneš" je otázkou, která si jistě zaslouží pozornost české veřejnosti. Přecházet démonizaci Beneše mlčením a doufat, že téma "Edvard Beneš" opět upadne v Německu v zapomnění? Nebo vyvolávat vášnivé reakce kritickými odkazy na opomíjené historické aspekty a informace? Nevhodným řešením jsou bezesporu pokusy vyhýbat se konfliktním tématům, protože to vede k jejich emocionalizaci. To ukazují názorně výrazy obav z vizí zloducha obcházejícího Evropu, které se dnes objevují i v jinak věcných německých médiích. Nejspíše by asi pomohlo, kdyby se alespoň ti čeští intelektuálové, kteří se angažují v české veřejnosti za větší porozumění pro odsunuté, a získali si tím úctu v německých médiích, vydali do Němec na pomoc: snad by alespoň oni mohli trochu posvítit do temných komor německé kolektivní paměti a pomoci tamním lidem nepropadat panické hrůze z přízraků neviditelných zloduchů, virů, démonů a monster.