Cesta do historie vede přes hory knih

V pražském Slovenském institutu organizuje Slovensko-český klub už několik let setkání a besedy se zajímavými lidmi z oblasti česko-slovenských vztahů. Nikdy však nebyl sál L. Novomeského tak přeplněný, nikdy takřka nepraskal ve švech jako v ten večer, když byl naším hostem historik, spisovatel a překladatel Vojtech Zamarovský. Bylo zjevné, že se za dlouhá léta své práce stal takřka legendou. Všichni ti, kteří se zajímají o starověkou historii, nepochybně četli mnohé z jeho knih, tím spíš, že autor se jako první u nás snažil spojovat populárně-vědecké postupy s beletristickou lehkostí. Jednoduše řečeno, Vojtech Zamarovský dokázal vždy psát tak, aby nikdo z jeho čtenářů nezapochyboval, že historie nejenže není žádná nuda, ale naopak - že je to záležitost poutavá, nejednou až dobrodružná a knihy o ní se dají číst jedním dechem.

Na mnohých návštěvnících našeho klubového večera bylo evidentně vidět dojetí a vděčnost, že mezi ně Vojtech Zamarovský přišel. Navzdory Parkinsonově nemoci, která mu už dovoluje chodit jen s velkými obtížemi a která mu velmi komplikuje i slovní projev. I když možná ne vždy zachytili všechna jeho slova, upřímně oceňovali jeho nezdolný životní optimismus a jemný smysl pro humor, který spisovatele zjevně stále neopouští.

I svou cestu od ekonomie a práva k historii komentoval Vojtech Zamarovský s nadsázkou. Je rodákem z Trenčína a už jeho předkové jsou z historického hlediska velmi zajímaví. Jejich původ je možné mapovat už někdy ve dvanáctém století v Zamarovcích, vesničce u Trenčína, podle níž dostali také jméno. Od roku 1241 se tento rod pyšnil i šlechtickým titulem, který předkovi Vojtecha Zamarovského udělil král Béla IV. za to, že mu zachránil život, když se topil v místních bažinách. Šlechtický titul však už nebylo zrovna to nejlepší, čím se mohl člověk pochlubit v takových padesátých letech tohoto století. V té době pracoval Vojteh Zamarovský v Národní bance a později na Předsednictvu vlády na Plánovacím úřadě. V roce 1952 ho však vyloučili ze strany. Důvody sice uváděli různé, tím pravým byl však evidentně jeho nedělnický původ.

"A tak jsem pak, co mě nepřijali ani jako skladníka, musel uvažovat o jiném zaměstnání. Dějiny mě vždy bavily, tak jsem se rozhodl věnovat se něčemu velmi starému, za co by mě nikdo nemohl napadnout a co nebylo ve stranických usneseních zakázané. Mezi tím jsem se živil překládáním a dostal jsem se až k antickým mýtům, pyramidám a vůbec ke starověké historii a u ní jsem už zůstal po celý život. Historie každé země a každého národa je nesmírně zajímavá. I když jsem se nikdy podrobně nezaobíral tou naší, tedy slovenskou, protože je pro mě velmi mladá, rozhodně jsem si jist, že se nemáme za co stydět. Byli jsme často národem okupovaným a utlačovaným, ale třeba to stavět i takto - kde dnes jsou všichni ti Římané, Turci, Tataři! My jsme však zůstali, vydrželi a prokázali svou životaschopnost."

Před válkou Vojtech Zamarovský studoval v Praze a později se sem vrátil. Jednoduše proto, že se mu toto město líbilo, měl rád jeho atmosféru, českou literaturu i hudbu. Oženil se tady a takovou vlastně prozaickou cestou, jako konečně i mnoho jiných, zůstal do nynějška Čechách. Navzdory tomu si po rozdělení republiky ponechal slovenské občanství. Nechápe, proč by si je měl na stará kolena měnit. Před několika lety si koupil malou chaloupku nedaleko Prahy a z rušného města se do ní odstěhoval, aby měl potřebný klid na psaní a práci. Je fakt, že dnes už mnoho nepíše - nemoc mu to nedovoluje. Chod svého domu si však obstará stále sám, sám pohostí i návštěvníky a urputně se snaží vzdorovat nepohyblivosti častými procházkami po divoce zarostlých cestičkách za domem. ("Nejednou tu i upadnu," vypráví vesele během mé návštěvy, když mi svou zahrádku, ne nepodobnou lesoparku, ukazoval. "Nevadí mi to, už jsem si na to zvykl..."). Syn Vojtecha Zamarovského je fyzik a dcera studovala v Řecku, kde se i vdala a tam také žije. V milovaném Řecku, do něhož se historik tak rád vracel...

Samozřejmě, že mne zajímalo, proč právě Řecko, proč existuje takové pevné, přímo citové spojení mezi ním a Vojtechem Zamarovským.

"Řecko si člověk nemůže nezamilovat. A to nejen kvůli jeho bohaté historii, která je nepochybně kolébkou celé současné civilizace, ale i zásluhou Řeků jako takových. Kromě toho se tu člověk, chodě po ulicích, setkává s kulturou doslova na každém kroku. A nemyslete si, že jen s kulturou starověkou, i ta současná je velmi zajímavá, o čemž málokdo ví. Každý by se měl pokusit, když zavítá na dovolenou do Řecka, navštívit tamější galérii současného umění, možná by se podivil. Obdivuju i řeckou demokracii, která je opravdu demokracií v tom nejlepším smyslu slova. A pak lidé... Řekové jsou velmi srdeční a pohostinní, v podstavě víc než my. Jsou obdařeni vlastnostmi, jaké stojí za to si na lidech cenit a vážit. Obdivuju nejednou i jejich vzhled. Mnohé řecké ženy by si mohly jen postavit na hlavy nádoby a vyhlížely by, jako by vystoupily z nástěnných reliéfů a maleb. Jednou mi chtěl na ulici vyčistit boty mladý řecký chlapec. Nedovolil jsem mu to už jen proto, že jeho obličej byl dokonalým výtvorem přírody, takřka kopíroval sochy řeckých bohů."

"Za sedmi divy světa", "Objevení Tróje", "Bohové a hrdinové antických bájí", "Dějiny psané Římem", "Řecký zázrak", "Jeho veličenstva pyramidy", "Bohové a králové starého Egypta" - to je jen část titulů historických děl Vojtecha Zamarovského, které nepochybně mnozí z nás znají ještě ze školních a studentských let. Jejich náklad dosáhl už takřka dvou milionů výtisků. Kromě toho spisovatel natočil i několik dokumentárních cyklů, z nichž nejznámnější byl třináctidílný seriál z roku 1988 - "Veľké civilizácie staroveku". Bohužel, tyto velmi poutavé filmy se promítaly jen ve Slovenské televizi, česká je dosud nekoupila. I když je známé, že je z videokazet promítají svým studentům i na mnohých českých gymnáziích. Při práci na svých literárních i filmových dílech musel Vojtech Zamarovský hodně cestovat. Velmi dobře umí anglicky. Touto řečí se dorozumíval skoro všude, ovládá francouzštinu (jako šestnáctiletého chlapce ho rodiče vyslali studovat do Paříže, což ho tehdy zlobilo - přiznal se, že by raději hrál s kamarády fotbal), němčinu a do jisté míry i latinu. A protože, jak sám vypráví, byli jeho rodiče takoví "zaostalí", že si mysleli, že ke všeobecnému vzdělání patří i vědomosti z řečtiny, učil se i tento jazyk. Na otázku, zda zvládl i jazyk své nové domoviny, hrdě odpovídá, že si myslí, že píše knihy v bezchybné češtině. Česky i velmi dobře mluví.

Své cesty si většinou hradil z vlastních zdrojů, v podstatné míře z toho, co získal v zahraničí za překlady. Od nikoho nikdy nedostal ani korunu. Téměř vždy s ním cestovala i jeho manželka a děti, kterým můžeme jejich zážitky jen závidět. Nejednou měli rodiče problém, jak dostat děti do pasu, protože tenkrát musela být skoro do každé země víza, ale řešili to tak, že odjeli do Moskvy, kam se děti mohly dostat bez problémů, a odtud potom dál, do jiné země.

"Cesta do hlubin literatury vede přes hory knih." Tichý hlas Vojtecha Zamarovského zněl při vyřknutí této věty naléhavě. Samozřejmě, těžko se vyznat v dějinách bez znalostí toho, co je už v dané problematice objevené, probádané. Často je třeba mluvit s odborníky, je důležité mít v damé oblasti kontakty. Vojtěch Zamarovský si při této příležitosti vzpomněl na příklad šéfa konzervátorů pařížského Louvru, o jehož postu konstatoval s typickým humorem: "Je to postavení opravdu prestižní, vždyť ministři a členové vlády se střídají, ale šéf Louvru zůstává..." Pak už následují cesty za poznáním do zahraničí - do muzeí i na konkrétní místa, kde dějiny zanechaly svůj otisk. Umělecké památky jsou roztroušené téměř po celém světě. Vojtech Zamarovský toho za život procestoval opravdu mnoho - Řecko, Itálii, Turecko, Egypt, Irák, Anglii, Francii, USA, bývalý SSSR, Indii... Ohmatal si všechno očima, jak říká. A to mu stačilo. Pak už bylo jen třeba usednout a psát.

Jenže... Kdyby to bylo tak jednoduché, kdyby člověk nemusel kromě určité sumy vědomostí vlastnit ještě čehosi mnohem, mnohem víc, nebyla by jen jeden takový historik a spisovatel, jakým je Vojtech Zamarovský...

NAĎA VOKUŠOVÁ

obsah | osobnosti