Německý Žid, který bojoval za Čechy
Válka poznamenala a převrátila celý život Jana Wienera, ale on o ní hovořit nechce. Svou vojenskou hodnost plukovníka letectva dnes umíněně ignoruje a představuje se jako profesor. "Vyřídil jsem si účty s nacisty a tím to pro mne skončilo. Z válečných zásluh se přece nedá žít celý život. Navíc jsem šel proti nacistům bojovat dobrovolně, protože vlasti se musí pomoci, když je v nouzi. Slušný člověk se přece tenkrát nemohl nevzepřít Hitlerovi."
Už na pouhou zmínku o mimořádně riskantních protiponorkových patrolách nad Severním mořem v bombardéru Liberator reaguje jadrnou nadávkou: "Himlhergot - jaképak hrdinství?! To věčné připomínání válečných útrap působí už trapně a ufňukaně. Znám dost lidí, kteří své válečné zásluhy natolik zveličují, až musí mít jejich posluchači dojem, že právě tito prášilové vyhráli druhou světovou válku. Je to přesně ten typ chlapů, kteří se ráno oholí a ještě si pak pošlou pusu do zrcadla. Pro mne ale válka skončila osmého května v pětačtyřicátým. A už o ní, sakra, nemluvme!"
Nicméně chápe, že pro mnohé válečné a poté mnoho let žalářované vysloužilce je jakkoli tragická a krvavá válka tím nejsilnějším obdobím v jejich životě. "Jsem vlastně jen docela obyčejný emigrant, který ve Spojených státech uživil sebe a svou rodinu a nic moc zvláštního tam nevykonal," brání seWiener zařazení do seriálu Úspěšní rodáci. "Nemůžete mne přece srovnávat s takovými osobnostmi, jako je Milan Kundera či Miloš Forman - ti dosáhli venku světového věhlasu anebo vydávali - tak jako Josef Škvorecký - díla spisovatelů, jimž v komunistickém Československu nemohlo nic vyjít."
Život je jako box
Skutečnému životu je podle Wienera nejvíce podobný box. Jde o férový boj jednoho proti jednomu, a když je boxer sražen k zemi, ví, že musí - pokud jen trochu může -vstát. "Jako kluk jsem totiž rád a hodně boxoval," vysvětluje. A který životní knokaut jej nejvíce uzemnil? Byla to zřejmě sebevražda otce před jeho očima, protože ten se po zatčení nacisty nechtěl dožít toho, až bude stát nahý před smějícími se gestapáky. A ještě mučivější chvíle Wiener zažíval, když mu o něco později umírala maminka v terezínské Malé pevnosti.Rodině Wienerových nebylo nic platné, že se v ní hovořilo téměř výhradně německy. Pro nacisty byl její židovský původ důvodem k nemilosrdnému vyhlazení.
Devatenáctiletého Wienera zachránila před jistou smrtí prozíravá babička - jediná v rodině, která mluvila více česky než německy. V roce 1939, kdy to ještě šlo, sehnala vnukovi za 10 tisíc korun dokumenty, které mu umožnily opustit protektorát. "A tak jsem jako pražský německý Žid odešel bojovat do Velké Británie proti německým nacistům," vzpomíná na nejtvrdší životní knokauty válečný veterán.
Džentlmeni, vypadněte!
K úderům, po nichž se obzvláště dlouho zvedal, patřilo vyloučení z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ze služby u Královského vojenského letectva student Wiener po válce nic nevyvozoval, nečinil si žádné zásluhy. Chtěl jen dostudovat univerzitu. Pak si ho však zavolali před studentský akční výbor a bez možnosti ho odvolání vyhodili. "Mám to stále před očima. V čele akčního výboru seděl Jiří Pelikán (později komunismem pronásledovaný disident a spisovatel - pozn. aut.) a prý: ,Soudruzi. Máme tu dva džentlmeny z Anglie, kteří sloužili v Královském vojenském letectvu. Jenomže já si myslím, že by měli uvolnit místa dělnickým kádrům. Takže je žádám, aby nám tu nechali indexy a odešli. Kdo je pro, aby byli tito dva pánové z fakulty vyloučeni? Děkuji - jednohlasně všichni.' Druhý vyloučený, Richard Husman, jen prohodil: ,Honzo, jsou to kurvy. Jdeme!' A tak jsme se zvedli a šli," vzpomíná Wiener. Tehdy ho čekal - stejně jako většinu ostatních letců - pracovní tábor. Pět a půl roku byl struskařem v hutích. Vězněm země, za jejíž svobodu byl ještě nedávno ochoten položit život.
Pozvání Eleanor Rooseveltové
K lidem, kteří mu ublížili, Wiener dnes necítí nenávist. S nenávistí a touhou po mstě se totiž podle něho nedá žít dlouho. Zůstává v něm snad jen trpkost. "A kromě toho... každý máme ve skříni svého kostlivce. Většího či menšího." Jan Wiener je rád, že překonal vlastní strach a sobectví. Že na životě za každou cenu nelpěl a dokázal se přenést přes jeho důležitost.Z pracovního lágru komunisté Wienera propustili až na osobní přímluvu vdovy po americkém prezidentovi Eleanor Rooseveltové. Pracoval v lese, překládal... Do USA emigroval, jak jen to bylo možné. A opět s přispěním své "patronky", která jej za oceán osobně pozvala. Wienerova teta totiž v mládí studovala medicínu u Sigmunda Freuda a v USA se s Eleanor Rooseveltovou důvěrně spřátelila.
Wiener začínal opět z nuly: staral se o bizony v národním parku, studoval - a po několika letech získal profesuru na American University Washington.
Dnes i ve svých pětaosmdesáti letech učí v Praze americké, německé či japonské studenty. Není prý nic působivějšího než je vzít na přednášku do míst, kde se historie odehrávala: do Lidic, kostela sv. Cyrila a Metoděje, v němž se po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha skrývali českoslovenští parašutisté, do Terezína či na Pražský hrad.
"Dnes mi záleží na mé krásné ženě Zuzaně (je mladší o 24 let -pozn. aut.), ale i na tom, aby se mí studenti identifikovali s historií a uměli ji prožít. Někteří z nich při návštěvě Lidic anebo krypty, v níž padli parašutisté, i pláčou. Tahle pokora je zárukou, že z nich nevyrostou arogantní diplomaté či ministři zahraničí bez citu pro trable lidí v zemích, v nichž budou někdy působit," doufá profesor.
Je to vlastně nanejvýše podivuhodný muž: celý život se strachoval, aby se nezachoval jako zbabělec, až se z něj stal hrdina. A nejen ve chvílích, kdy seděl v bombardéru.
Proč odešel
Jan Wiener emigroval z Československa poté, co jej studentský akční výbor vyhodil z Univerzity Karlovy. Krátce nato byl pět a půl roku internován v pracovním lágru. Věznila ho země, za jejíž svobodu bojoval proti nacismu. S výjimkou někdejšího Sovětského svazu nikde jinde válečné veterány nežalářovali. Když pak Wiener ve Spojených státech přijal pozvání vdovy po americkém prezidentovi Eleanor Rooseveltové a ona chválila svou černošskou kuchařku za výborný oběd, válečný veterán si řekl: "V téhle laskavé zemi chci žít. Tohle je můj nový domov." Do bývalé vlasti se vrací nicméně rád, protože v ní prý hrál jako kluk kuličky, přišel o panictví a později si v Praze našel i celoživotní lásku Zuzanu.
obsah | osobnosti