Jan Werich: Zklamaný prorok lepších časů
Proslavil se už za první republiky ve dvojici s Jiřím Voskovcem, s ním po boku přežil protektorátní hrůzy v americkém exilu, po roce 1948, už bez svého "dvojčete", jež před znesvobozeným domovem dalo přednost svobodné cizině, usiloval o kompromis mezi vlastními uměleckými ambicemi a direktivami komunistické kulturní politiky. Jméno, jež u nás stále ještě znají všechny generace: Jan Werich.
Z tohoto prostředí, z ponurého dejvického bytu, se snažil mladý Jan Werich utíkat. Už jako žák obecné školy byl, řečeno s Voskovcem, "strašně podnikavý": "Za první světové války Jan provozoval černý obchod. Byl opravdu trochu grázl. Šmelil. Sbíral vajgly. Otevřel je, popel a oharky odstranil, papír vyhodil a všechno to smíchal do směsi. Veliká práce. Pak z toho udělal obrovskou kouli, přikoupil trochu čerstvého tabáku a bylo to. Pak si pořídil nacpávátka a dutinky a vyráběl cigarety. To potom prodával. Číšníkům v kavárnách." S Voskovcem (mladším o čtyři měsíce) se Werich poprvé viděl jako malý kluk, později se sešli v téže třídě reálného gymnázia v Křemencově ulici, ale přátelství mezi nimi vzniklo až později. Spojovala je láska k filmu (Chaplin!) i dobrodružné četbě, hltali Dumase, Vernea i Kiplinga, Maye i Haška. Kvůli drzému chování musel Werich školu opustit, maturoval roku 1924 na Smíchově. Oba (Voskovec ovšem s maturitou z francouzského Dijonu, kde studoval tři roky) se potom zapsali na pražskou právnickou fakultu. Cestu k absolutoriu jim však zkřížilo divadlo. Jejich životní dráhy dostaly orientaci, jakou si snad ani sami nedovedli představit: "My jsme divadlo nikdy dělat nechtěli," vypravoval po letech Werich, "protože jsme ho považovali za mrtvý útvar. Věřili jsme filmu, studovali práva a udělali jeden večírek pro srandu, který byl Voskovec dlužen klubu svých bývalých spolužáků. A večírek jsme pak opakovali dvěstěpadesátkrát a bylo z nás divadlo." Zrodila se Vest Pocket Revue, poprvé uváděná 19. 4. 1927. V Lidových novinách tehdy vyšla pochvalná recenze Marie Fantové, okouzlené "štědrou marnotratností diletantů, kontrolovanou přísnou autokritikou profesionálů". Voskovec s Werichem prý do své hry "naládovali nezřízenou spoustu vtipů a zábavnosti a persifláže a živoživoucí veselosti". Začátek se povedl nad očekávání, cesta k profesionální divadelní tvorbě byla nastoupena. Ve Voskovcovi a Werichovi získala česká kultura "zčista jasna dvojici dramatických autorů, kteří dovedli ve svých kusech i hrát, měla dvojici herců, kteří byli i na výsost muzikální a dovedli také zpívat, měla dvojici zpěváků, kteří se vyznali v tanci..." (Helena Malířová) Dva nedostudovaní právníci, jak po letech výstižně poznamenal Jiří Suchý, "svůj humor vlastně stvořili po způsobu Hospodina, z ničeho. Nebylo u nás nic, na co by mohli navázat." Všichni další tvůrci autorského divadla však nutně navazovali na ně. Často se opakuje, že Voskovec s Werichem založili Osvobozené divadlo. Ve skutečnosti tato scéna existovala už od roku 1925 (respektive od roku 1923, zprvu pod jménem Volné sdružení posluchačů dramatické konzervatoře pražské, hrající s laskavým svolením rektorátu); v roce 1926 ji režisér Jiří Frejka připojil k levicovému uměleckému sdružení Devětsil. Už tehdy - před příchodem Voskovce a Wericha - se v Osvobozeném divadle objevil talentovaný skladatel a brilantní improvizátor Jaroslav Ježek, Frejkův přítel z konzervatoře. Z odstupu času je stále zřetelnější, že bez jeho spolupráce s Voskovcem a Werichem (od roku 1929) by slovesná tvorba obou nedostudovaných právníků nejspíš nedosáhla tak mimořádné obliby v širokých vrstvách. Intelektuální humor Voskovcův a Werichův by měl stěží mohutnou společenskou odezvu, kdyby nebylo tolika šťastných nápadů v nápěvech Jaroslava Ježka, jenž "sloučil tajemství saxofonu s tajemstvím lidové písně" (Vítězslav Nezval). Však se také firma Ultraphon činila a na gramofonových deskách šířila jeden hit za druhým: Tmavomodrý svět, Tři strážníci, Píseň strašlivá o Golemovi, Chybami se člověk učí, Na shledanou v lepších časech, Civilizace, Klobouk ve křoví, Pohádka o katu a bláznu, Babička Mary, Hej, pane králi, Potopa, Nebe na zemi, Život je jen náhoda, Ezop a brabenec... Především díky Ježkovi dost písní z repertoáru Osvobozeného divadla svou dobu přežilo. Zpívat a hrát je ve společnosti znamenalo za německého protektorátu (ba i v letech sovětské okupace) dávat zcela zřetelně najevo kritický postoj k režimu. Navíc byly odjakživa i poznávací značkou intelektuální zábavy. Dlouho ve své kategorii neměly konkurenci, kvalitami hudebními i básnickými stále ještě překonávají tisíce a tisíce plytkostí psaných a šířených od třicátých let po dnešek.
Proč jsme to pomáhali bouratOsvobozené divadlo bylo po celou dobu své existence (do roku 1938) a ovšem i po válce (jako Divadlo V & W) scénou levicovou. To, že Voskovec a Werich sympatizovali s komunismem v letech, kdy jeho praxi neznali, jim nemá smysl vyčítat.Zatímco Voskovec své mladické levičáctví už brzy po únoru 1948 bagatelizoval (1950: "Ne, pane Peroutko, věřte mi: myslíte-li jen okamžik, že... ,jsem svým divadlem pomohl Gottwaldovi tam, kde dnes sedí' - je to strašné nedorozumění"), Werich se k němu hlásil do smrti (1974: "Není tajemství ani nepravda, že Osvobozené divadlo pod naším společným vedením - byť pranepatrnou částečkou - přece jen přispělo k instalaci našeho současného státního zřízení"; 1980: "Pamatuju si, co tomuhle zřízení předcházelo a proč jsme to pomáhali bourat. Pamatuju si, že ten historický fakt toho, co tu je, nevznikl násilím, ale dobrovolně. Odhlasoval se. A já pro něj taky hlasoval."). Po dvacet let tvořil Werich autorskou a hereckou polovinu dvojice V + W, v dalších třiceti letech se na tuto tradici pokoušel navazovat. Ne vždy šťastně. Snad největší úlitbou nedemokratickému režimu byl dvoudílný film Císařův pekař a Pekařův císař, natočený na počátku padesátých let. Režim byl všímavý a za dílo korunované absurdně anachronickou budovatelskou písní Ten umí to a ten zas tohle ("Továrny na kůže,/ peníze na boty/ a do vlasů růže/ a nový kalhoty/ a olej na stroje/ a stroje na práci/ a práci bez boje,/ po práci legraci...") odměnil Jana Wericha státní cenou. Přesto Werich nechtěl být - a nebyl - režimním slouhou. Zkoušel být kritický "v mezích zákona", napsal třeba text o Cecílii, jež "nohou seje, rukou pleje, hubou mele" - a když píseň vyšla na desce, musel čelit kritice téměř udavačské. Poté, co se z Werichovy blízkosti nadobro ztratil Voskovec (možná významnější korektiv, než tušil sám "tovarišč Gejrup" - tak mu k jeho radosti říkali roku 1935 v SSSR), sledovalo publikum stále oblíbeného Wericha už pouze "nelomeného", neredukovaného, neredigovaného. Napsal zdařilou knihu pohádek čapkovského střihu Fimfárum a v témže roce (1960) i svěží cestopis Italské prázdniny. Dostal pár příležitostí ve filmu i v televizi. Vždy byl nadprůměrný, často excelentní. Zralým filmovým herectvím se v 60. letech nejvíce (a nejšťastněji) vzdálil svým pitvorným figurám z filmů meziválečných. Vystupoval na scéně či před kamerou sám i ve dvojici (s Kopeckým, Horníčkem, Škutinou, nakonec - roku 1977 - dvakrát se Suchým), vždy jako osobnost přítomného času a současně i jako žijící klasik, tvůrce, který má po stránce autorské vše podstatné za sebou. Bylo jistě těžké "být Werichem" v nesvobodných časech a vléct za sebou jako výčitku lepší část svého díla. Utěšoval se snad "národní umělec" (od roku 1963) tím, že jeho "dvojče" za železnou oponou je stále při síle a že kdyby oba směli a chtěli, zase by spolu vytvořili nejoriginálnější a nejvtipnější divadlo v zemi? Ve svém politickém vývoji dospěl Werich k reformnímu komunismu. Radostně přivítal "pražské jaro" roku 1968, mezi prvními podepsal manifest Dva tisíce slov, který polekal vládnoucí garnituru a rozzuřil Kreml. Když byly snahy reformátorů potlačeny 21. srpna vojenskou silou pěti komunistických států v čele se Sovětským svazem, rozhodl se třiašedesátiletý penzista pro exil. V říjnu mu však prezident Svoboda vzkázal do Vídně, ať se vrátí, "že to národ potřebuje". Snad těm slovům Werich věřil. Myšlenku podruhé emigrovat rychle opustil. V 70. letech byl - tak jako mnoho dalších tvůrců, především spisovatelů a publicistů - zbaven možnosti veřejně vystupovat, případně publikovat nové texty. Starší knihy byly vyřazeny z veřejných knihoven. V televizi jsme si na jeho tvář museli počkat až do roku 1977 - zahlédli jsme ji při přenosu z Národního divadla, kde se sešli signatáři "anticharty". Werichův hořký vtip (domníval se prý, že podepisuje prezenční listinu, nikoli prohlášení Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru) se dodnes traduje jako jím zcela vážně míněné vysvětlení kroku pro veřejnost velmi překvapivého. Následoval epilog v Lucerně (dva vzpomínkové večery k 50. výročí Vest Pocket Revue, manifestační pocta umělců i publika herci už starému a nemocnému), pár interview... O většině lidí vědí sto let po jejich narození pouze ti nejbližší (natož aby se o ně někdo přel). Jan Werich patří mezi šťastné výjimky.
JAROMÍR SLOMEK
|
obsah | osobnosti |