Jiří Voskovec: Není "ten druhý"

"Co se mi na tom starém Osvobozeném líbí, je smysl pro ironii. Já myslím, že ironie je děsně důležitá pro civilizovanej národ. Ironie je stanovisko v podstatě románské, latinské, a je kupodivu blízké českému duchu. Jsou dva národy na světě, které postrádají ironii, a to je Rusko a Amerika.

Proto je dneska takovej malér." (Jiří Voskovec, 1963) Když se Jiří Voskovec (19. 6. 1905 - 1. 7. 1981) nedávno umístil v anketě o takzvaného Největšího Čecha na čtyřiadevadesátém místě (dvě místa za Klementem Gottwaldem a osmaosmdesát míst za šestým Janem Werichem), bylo to pro mne překvapení pouze částečné. Mohl jsem čekat výsledky ještě horší.

Připomeňme, že do první stovky se vůbec nedostali namátkou - Alfréd Radok, Bohuslav Martinů, Josef Čapek, Miroslav Horníček, Jiří Suchý, Vítězslav Nezval, F. X. Šalda, Jiří Kolář, Heliodor Píka, František Plánička, ale ani Jaroslav Ježek!

Samozřejmě, jestliže jednou uznáme jako největší opus Voskovce a Wericha jejich společné Osvobozené divadlo (1927-1938 a 1946-1948), pak je nelogické i nespravedlivé obě zakladatelské osobnosti - o Ježkovi už vůbec nemluvě - odměňovat tak rozdílnou mírou pozornosti.

Jenže podobné ankety nejsou ani tak obrazem velikosti osobností, jako spíš žalostným obrazem "velikosti" znalostí o těchto osobnostech. Tyto znalosti jsou přímo závislé na výskytu celebrit a jejich děl na obrazovce a v dalších médiích. A tady máme právě vůči Voskovcovi olbřímí dluh! Stačí střízlivě porovnat letošní mediální "cirkus" kolem nedožitých stých narozenin Jana Wericha: velkolepá výstava na Staroměstské radnici, filmy, šoty a rozhovory v televizi, záplava vesměs eklektických knížek, nespočet stejně narychlo slátaných článků v novinách... A Voskovec? Až na drobné výjimky nesmělé připomenutí téhož jubilea.

Mnohem povážlivější dluh má však česká kultura vůči Voskovcovi v oblasti ediční a osvětové, konkrétně televizně dramaturgické. Pokusme se alespoň telegraficky připomenout základní položky tohoto dluhu.

Neobjevený literát

Jsou tu, pravda, některé skromné, malonákladové ediční počiny menších nakladatelství: útlý výběr z jeho poetistických i politických veršů a jevištních básní z let 1922-1951 s příznačně symbolickým názvem Želva, o které se nikdo nezmiňuje (vydal Garamond, 2001). Ještě útlejší je Malý výbor z korespondence v letech 1948-1977 Srdečně Váš Jiří Voskovec (Divadelní noviny, 1992). Je tu i knižní rozhovor Michala Schonberga Rozhovory s Voskovcem (Blízká setkání, 1995) a zatím nejdůstojnější pocta Voskovcovi, více než třísetstránková, osobně laděná publikace jeho neteře Adrieny Borovičkové Voskovec&Wachsmanni - z rodinné kroniky a dopisů (Nakladatelství Lidové noviny, 1996). To je - vedle starších, konečně zpřístupněných časopiseckých rozhovorů s Pavlem Tigridem a s A. J. Liehmem a vzpomínkového sborníku Jiřího Lederera - zhruba všechno, čím za patnáct let česká kultura připomněla Voskovcovo dílo.

Přitom dosavadní dva svazky plánovaného šestidílného edičního projektu Václava Kofroně a Radana Dolejše V + W neznámí (Národní filmový archiv) ukazují, že co do rozsahu budou tvořit Voskovcovy texty až tři čtvrtiny rozsahu zamýšleného díla. Zahrnují snad všechny literární žánry: básně, dramatická díla z období poetismu (Růže z Jericha), eseje, povídky, fejetony, recenze, překlady (Jarry, Cocteau), dva započaté romány (jeden o TGM, druhý o básníku Villonovi) a jedny, žel rovněž nedokončené, memoáry (Stín svobody). Ale hlavně stovky slovesně brilantních dopisů, křtěných základním životním pocitem profesní a existenciální absurdity a psaných nádhernou, hravou i poživačnou, řekl bych "rabelaisovskou" až "morgensternovskou" češtinou.

Těch dopisů Voskovec napsal kvanta nejenWerichovi, nýbrž i Adrieně Borovičkové, Josefu Topolovi, Václavu Havlovi, Hugo Haasovi, Petru Královi, Janu Vodňanskénu, Jiřímu Šlitrovi, Jiřímu Suchému, Karlu Hvížďalovi, Viktoru Fischlovi, Rudolfu Drtinovi a dalším. Dopis se Voskovcovi stal vůbec nejbližším literárním žánrem a prakticky jediným prostředkem svobodné literární komunikace s nesvobodným domovem i světem. Byl mu v druhé půli života jeho nejvlastnější "forbínou". Až jednou - spolu s ostatními texty - tyto dopisy knižně vyjdou, budou týmž literárním skvostem, jakým jsou dopisy Kafkovy nebo Váchalovy.

Plánům a režimům navzdory

Jiří byl synem poloviční Francouzky a ruského carského kapelníka českého původu, později československého legionáře, který si z vlasteneckých důvodů počeštil příjmení z německy znějícího Wachsmanna na slovansky přijatelnějšího Voskovce. Po první světové válce Jiří získal stipendium ve francouzském Dijonu, po maturitě a krátkém studiu na právnické fakultě se od roku 1927 prakticky až do konce života živil profesionálně divadlem (též filmem, televizí). Jako autor, režisér, scénograf, ředitel, ale především jako herec.

Většinu svého hereckého života však strávil v USA: není tedy divu, že jej encyklopedie vesměs uvádějí jako amerického herce českého původu. A opět je zde ten základní rozměr jeho života, rozměr absurdity a paradoxu: dvacáté století přinutilo Voskovce prchat z milované Evropy nejprve před Hitlerem, pak před Stalinem a nakonec jej zaválo do jiné kultury, než ve které vyrůstal a již se naučil satiricky i esejisticky reflektovat. Sotva se po šestiletém úsilí sWerichem úspěšně herecky etabloval na broadwayské scéně (v Shakespearově Bouři), skončila válka a jeho partner okamžitě odcestoval domů. Když se konečně po roce rozhoupal i Voskovec, přišel únor 1948 - a on emigroval podruhé. Doba jej zavála do jiného jazyka i k jiné profesi, než k jaké se cítil po čtyřicítce předurčen: "Osud děsně rád plánuje. A vždycky proti mým plánům. Když jsem opustil Prahu v osmačtyřicátém roce, měl jsem v plánu přestat hrát. Mě už nezajímá hraní divadla, řekl jsem si. A od tý doby jsem nepřestal hrát. Řekl jsem si: a budu psát a režírovat, a tak jsem od tý doby nic pořádného nenapsal a nic jsem nenarežíroval; ale hraju, pořád hraju," uvedl roku 1963.

Voskovec po válce Prahu nepoznával a rozhodně nesdílel se spoluobčany jejich naivní provýchodní euforii: projevilo se to na dramaturgii obnoveného divadla ve Vodičkově ulici, jež ze tří inscenací uvedlo dva ryze americké tituly. A v té třetí, v obnovené Pěsti na oko (Voskovec: "Tenkrát padla fašistům a po válce komunistům!"), dokonce na jevišti symbolicky vzývali - i v těsně předúnorových dnech - sochu Svobody ("Hej strejdo za tou velkou louží / Zas Evropu středověk souží / Co se vypůjčí, to se vrací / Vrať nám civilizaci!").

Neobjevený herec

Zlomyslný osud Voskovce nakonec oloupil o značnou část slávy -v USA nikdy nedosáhl takové popularity, jaké se těšil před válkou v Československu. A oloupil jej i o životního přítele a partnera. Zato mu umožnil na svobodě a v tvrdé konkurenci hereckou kariéru, o níž by si tehdy mohl doma leda tak nechat zdát. Hrál se skvělými herci a herečkami (Richard Burton, Rex Harrison, Irene Worthová, Meryl Streepová), v inscenacích prvotřídních světových režisérů (Tyron Guthrie, John Gielgud, Peter Brook, Andrei Serban, Sydney Lumet) a v prvotřídním repertoáru: zahrál si - vedle divácky mimořádných úspěšných muzikálů (Cabaret, Desátý muž) - titulní roli třeba v Shawově Caesaru a Kleopatře, Willieho v Beckettových Šťastných dnech, Einsteina v Dürrenmattových (a Brookových) Fyzicích, Prvního herce v Shakespearově (a Gielgudově) Hamletovi.

Zásadní, vzhledem k Voskovcově jemnému citu pro ironii, bylo zřejmě setkání s Čechovem: na rozdíl od Wericha nehrál Voskovec pouze v jeho humoreskách, nýbrž též v jeho "velkých" hrách: doktora Dorna v Rackovi, Gajeva ve Višňovém sadu a za titulní roli ve Strýčkovi Váňovi (1956, film 1958) dostal prestižní cenu OBIE - za nejlepší výkon roku mimo Broadway. "Nikdy jsem nikoho neviděl tlouci se pěstmi do čela s tak skvělým komickým účinkem," prohlásil o té roli Walter Kerr a týž renomovaný kritik jindy o jeho Einsteinovi napsal: "Pan Voskovec udělá malý koncert i z jediné repliky."

A teď to nejdůležitější: většina z těchto Voskovcových rolí (od Strýčka Váni přes Hamleta až po Šťastné dny) existuje na veřejně distribuovaném filmovém záznamu nebo na videokazetách. Existuje i cenou Christopher Award odměněný TV pořad Byl jsem obžalován (I Was Accused), uváděný též pod názvem George Voskovec Story, k němuž si Voskovec napsal scénář a v němž hraje sám sebe. Žádal jsem nedávno dramaturgii České televize, aby rozhodila sítě a po těchto filmech zapátrala. Marně.

Ač Jiří Voskovec nebyl v USA "superstar", z českých hereckých emigrantů to evidentně dotáhl nejdál. My se však k němu nadále chováme jako k "hvězdné pěchotě".

VLADIMÍR JUST

obsah | osobnosti