Toyen, žena dvou životů

Přestože od smrti snad nejvýznamnější české malířky Toyen uplyne letos 25 let, zůstává její osobnost obestřena záhadami. Umělkyně s občanským jménem Marie Čermínová celý život tajila svou minulost. Její život lze rozdělit do dvou částí. V roce 1923, kdy přijala umělecký pseudonym Toyen, jako by zemřela Marie Čermínová a zrodila se Toyen - umělkyně, která se po celý život oblékala jako muž, stříhala si vlasy nakrátko a korespondovala v mužském rodě.

Žena odnikud

Marie Čermínová se narodila 21. září 1902 v Praze, náležela ke generaci, která se začala prosazovat ve dvacátých letech zejména v avantgardním hnutí. Zprávy o jejím dětství a mládí se nedochovaly. Po celý život pečlivě tajila svou minulost a striktně oddělovala své soukromí od výtvarné práce. Přestože tvrdila, že žádnou rodinu neměla, dlouho bydlela se svou sestrou v malém bytě na Smíchově.

Krátce po skončení první světové války zahájila studium na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru profesora Emanuela Dítěte. Z této doby se dochovaly první výtvarné práce, které se však příliš neliší od děl jejích generačních vrstevníků. Stejně jako celá její generace čerpala mladá Marie Čermínová i z aktuálních směrů evropského umění, soustředěných zejména v Paříži - jistě více než od profesorů ve škole. V roce 1922 proto předčasně studium ukončila a odjela na prázdniny k Jadranu, na ostrov Korčula.

Na Jadranu se potkala s Jiřím Jelínkem a Jindřichem Štyrským a především seznámení s druhým z oněch mužů mělo zásadní vliv na další soukromý i umělecký život Toyen.

"Remo (Jiří Jelínek - poz. aut.), Štyrský a Toyen tvořili nerozlučnou a velmi nápadnou trojici. Remo, vysoké postavy, hlavu hladce oholenou, s ostře řezanými rysy oceánského Maora, nějakou rudou šálu omotanou kolem šíje. Štyrský v rádiovce a předlouhém raglánu, se zasněným úsměvem a blankytným pohledem. Toyen v kostýmu s mužským sakem, mužskou košilí a s rádiovkou na hlavě, zpravidla ruce v kapsách, případně i cigaretu v koutku úst. Její nedbalá kolébavá chůze jako by říkala: ,Nezáleží mi na tom, co si o mně myslíte.' Mluvila o sobě v jednotném čísle mužského rodu: ,Byl jsem na výstavě, řekl jsem, že přijdu do kavárny.'" napsal ve své knize Ze života avantgardy Karel Honzík.

Tajemství pseudonymu

V roce 1923 se Toyen a Štyrský stali členy Devětsilu a poprvé společně vystavovali na Bazaru moderního umění v pražském Rudolfinu. Toyen představila celkem sedm obrazů z let 1922-1923. Prostřednictvím Devětsilu se Toyen seznámila s řadou dalších osobností, zejména básníků a spisovatelů, s nimiž pak léta spolupracovala a vytvářela pro ně mnoho knižních ilustrací. K těm nejznámějším patřili zejména Jaroslav Seifert a Vítězslav Nezval.

Toyen se jakožto jediné ženě v Devětsilu dostávalo velké pozornosti; svým chováním a tajemnou minulostí jistě řadu lidí provokovala. Jedním z nápadníků mladé malířky byl údajně i architekt Bedřich Feuerstein, jehož dvoření však nenalezlo u Toyen patřičnou odezvu.

Nebyl to však jen vztah Toyen k mužům, který je obestřen záhadou. U této ženy se projevovaly lesbické sklony a dodnes není vysvětleno, zda šlo jen o pózu, kterou chtěla mladá malířka tehdejší společnost šokovat. "Byli jsme mladí, líbily se nám krásné elegantní slečny...," vzpomínal s odstupem mnoha let Jaroslav Seifert, "... a Toyen nás mermomocí ujišťovala, že má tentýž hřích. Myslím však, že to byla jen hra a část její mužské autostylizace, ve které si ráda libovala. Ostatně neměli jsme nic proti tomu."

Seifert zajímavě vysvětlil i vznik pseudonymu Toyen: "Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo (...) Až jednou.

Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmyšlení je přijala a nosí je podnes..." Nutno však dodat, že jsou i jiné výklady vzniku jména Toyen.

Do Paříže

První výstava v roce 1923 se pro začínající malířku stala skvělým odrazovým můstkem do světa umění. Jako členka Devětsilu se stala známou a její výtvarná práce se začala utěšeně rozrůstat. Vítězslav Nezval, v té době redaktor právě vydávaného Masarykova slovníku naučného, dokonce do slovníku prosadil zařazení hesla Čermínová Marie. Koncem roku 1925 se Toyen poprvé vypravila do Francie. Paříž ji naprosto okouzlila, proto se sem následujícího roku vydala znovu, tentokrát i se svým partnerem Jindřichem Štyrským. Zúčastnili se výstavy L'Art d'aujourd'hui, na které od Toyen zakoupil obraz Přístav vikomt Charles de Noailles. O rok později uspořádali Štyrský a Toyen ve svém pařížském ateliéru výstavu obrazů pod názvem Artificielismus a vydali k výstavě leták s prohlášením, že artificielismus je ztotožnění malíře a básníka. Pařížský pobyt se protáhl na několik let, společně se Štyrským hojně vystavovali a v Paříži navázali četná přátelství, která Toyen v pozdějších letech zúročila.

V roce 1930 začal Jindřich Štyrský vydávat Erotickou revue, ve své době skutečně odvážný vydavatelský počin. Na literární a výtvarné podobě se kromě Štyrského a Toyen podíleli Adolf Hoffmeister, Emil Filla, Vítězslav Nezval, František Halas a mnozí další. Štyrský koncipoval Erotickou revue jako soukromý bibliofilský tisk (vyšly celkem tři ročníky), který "nesmí býti veřejně prodáván, ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován nebo zařazen do veřejných knihoven". Nebylo divu, sám vydavatel byl označován za nemravného šiřitele pornografie.

Několikaletý pařížský pobyt měl pro Toyen velký význam i v tom, že se postupně vymanila z vlivu Teigova a Nezvalova poetismu a s tím úzce spojeného artificielismu, který si navíc Karel Teige zcela bezostyšně přisvojil. Toyen pozvolna tíhla k surrealismu, a proto nepřekvapí, že v roce 1934 podepsala prohlášení o založení Skupiny surrealistů v ČSR. V lednu 1935 se pak v Praze konala první velká výstava Skupiny surrealistů a krátce na to Toyen odjela s Nezvalem a Štyrským do Paříže, kde se setkali s hlavními představiteli surrealistického malířství, jakými byli Max Ernst, Salvador Dalí nebo Yves Tanguy.

Válka zcela paralyzovala umělecký život, Toyen se navíc v roce 1941 odhodlala k velmi odvážnému kroku. Až do konce války ukrývala ve svém bytě v Krásově ulici Jindřicha Heislera, který se vyhnul transportu do koncentračního tábora. Heisler, původním povoláním chemik, psal básně a rovněž se pokoušel o výtvarnou práci. V malé garsoniéře tak po zbytek války žili tři lidé: Heisler, Toyen a její sestra. Toyen tou dobou postihla další těžká rána: 21. března 1942 zemřel Jindřich Štyrský. Svou pozůstalost odkázal Toyen, která ji po válce vyvezla do Paříže. Kromě toho nechala svému životnímu a uměleckému partnerovi zbudovat hrob na Olšanských hřbitovech. Krátce po skončení války vystavovala Toyen v Praze - poprvé bez Jindřicha Štyrského. Tato výstava de facto znamenala rozloučení velké malířky s Československem.

Znovu do Paříže. Navždy!

Dne 21. března 1947 odjela se svým partnerem Jindřichem Heislerem do Paříže připravit výstavu v Galerii Denise René, Heisler i Toyen se během roku stali členy pařížské surrealistické skupiny a vzhledem k politické situaci v Československu zůstali v Paříži natrvalo. Společný život s Heislerem však netrval dlouho. Heisler zemřel náhle v lednu 1952 ve věku pouhých 39 let.

Toyen navázala na své předválečné kontakty - dobře se znala s hlavními představiteli surrealismu André Bretonem a Benjaminem Péretem - a velice rychle se v Paříži cítila jako doma. Její tvorba si uchovala specifický a originální ráz, nadále byla vyhledávanou ilustrátorkou a účastnila se řady kolektivních i samostatných výstav. V posledním desetiletí života se však stávala stále osamělejší. Těžce nesla rozpuštění pařížské surrealistické skupiny v roce 1969 - chyběly jí pravidelné schůzky v kavárnách. Její přátelé postupně opouštěli tento svět. Bližší kontakt udržovala zejména s básníkem Radovanem Ivšišem, který stárnoucí umělkyni velmi pomáhal s výstavami a v roce 1973 připravil v pařížské galerii a knihkupectví Les Mains Libres výstavu věnovanou knižnímu dílu Toyen. Toyen zemřela 9. listopadu 1980 v Paříži. Do posledních dnů se snažila pracovat, sil se však již mnoho nedostávalo. Pohřeb se konal za účasti nejbližších přátel na pařížském hřbitově Batignolles, kde jsou pohřbeni i její přátelé: Jindřich Heisler, André Breton a Benjamin Péret. Československý tisk úmrtí velké ženy a umělkyně přešel mlčením.

EDUARD BURGET

obsah | osobnosti