Ján Strcula: Stavěl paláce šejkům

Ján Strcula mladší se narodil v roce 1943 v Ľubochni. Původ z malého severoslovenského městečka jakoby kontrastoval se životem architekta, který stál před úkoly, jaké může poskytovat zřejmě pouze dnešní globalizující se svět: postavit monument státního symbolu Kuvajtu nebo postavit budovu kuvajtské ambasády v Pekingu a vlastně tak reprezentovat arabskou kulturu v čínském prostředí. Avšak nepředbíhejme a vraťme se ještě na Slovensko...

"Když jsem šel do Bratislavy studovat architekturu, nevěděl jsem, o čem to je. Když jsem ji po pěti letech končil, v podstatě jsem to nevěděl nadále," říká Ján Strcula. "Tak byla ta škola dobrá. To byl také jeden z impulzů, proč jsem později vstoupil na tutéž školu jako pedagog. Chtěl jsem studenty připravit na profesi architekta lépe, než jsem byl připraven já. Ve studentovi je potřeba především vybudovat osobnost. A když se to nezdaří, žádné znalosti mu nepomohou. Je nutné ho připravit na práci s klientem, na akceptování toho druhého se všemi jeho názory a požadavky, zkrátka na potlačení svého ega. A konečně je zapotřebí ho také naučit, aby viděl projekty v souvislosti s penězi. Ještě dnes to mnozí moji kolegové dělají tak, že něco nakreslí, aniž by věděli, zda ta která čárka stojí 15, 20 nebo 80 tisíc. Klienta to ale samozřejmě zajímá." Jako vysokoškolský učitel Ján Strcula pobyl v Bratislavě pouze tři roky. Za tu dobu však stihl habilitovat na docenta a stal se tehdy jedním z nejmladších držitelů této akademické hodnosti. Ještě předtím však začala jeho zahraniční anabáze...

Pořádal se konkurz. Hledali architekta, který ovládá francouzštinu. "Já jsem francouzsky neuměl, ale řekl jsem, že umím," vzpomíná architekt. "Potom jsem se ji učil tři měsíce šestnáct hodin denně." A tak odjel na dva roky do Konga-Brazzaville (Francouzského Konga), kde vypracoval řadu územních plánů. Na základě tamních výsledků dostal nabídku k práci v další africké zemi, v Alžírsku. Francouzi tam stavěli nové průmyslové zóny, prakticky celá nová města... Ján Strcula vybudoval firmu, která měla, když z Alžírska po dvou letech odcházel, dvěstě zaměstnanců - architektů, inženýrů... Když se všechno náležitě rozjelo, už ho nepotřebovali. A tak se vrátil do Bratislavy.

Neklid v něm však neustal. "Shodou okolností jsem se v roce 1979 seznámil s někým z Kuvajtu. Přijal jsem jeho pozvání a zavítal tam. On však naopak druhého dne z Kuvajtu odjel. Zhruba měsíc jsem si hledal místo. Nakonec jsem ho sehnal a pak jsem pracoval v Kuvajtu nebo pro Kuvajťany až do roku 1990, kdy mě odtud jako lidský štít odvezl Saddám Husajn." Zpočátku Ján Strcula pracoval na ministerstvu výstavby jako architekt-plánovač. Každý Kuvajťan má totiž nárok na pozemek a dům od státu a k tomu je potřeba navrhnout také infrastrukturu - obchody, mešity, náměstí, parky... Potom působil jako poradce ministra výstavby. Později s ním dokonce přijel do Československa a pomohl mu "udělat kandidaturu". Nakonec ho zlanařili do komerční sféry, do jedné z firem ve vlastnictví královské rodiny. Vedle územních plánů navrhl v této firmě i několik speciálních budov. Byly to banky, soukromé rezidence šejků v Kuvajtu i po celém světě a také čtyři kuvajtské ambasády. Poslední projekt dokončil o šest měsíců dříve než bylo v plánu a společnosti ušetřil tři milióny dolarů."Odjel jsem na dovolenou a myslel jsem si, že až se vrátím, tak mě pozlatí. Místo toho jsem dostal výpověď. Nechtěli mi za zbývající měsíce platit honorář. To má i nemá logiku." A tak se vlastně z donucení postavil na vlastní nohy, vybudoval vlastní stavební firmu. A následovaly další banky, paláce, budovy velvyslanectví... Mezi nejvýznamnější projekty se zařadil například Guest House, sídlo pro návštěvy, kde hlavy okolních arabských států mají vlastní rezidence, a samozřejmě monument - nový symbol státu Kuvajt. Jak může Slovák vyhrát soutěž na návrh státního symbolu arabské země, který musí vyjadřovat národní naturel a ve kterém musí být vydestilována esence místní kultury? "Architekt by měl být vytrénován k tomu, aby se rychle vžil do vkusu a potřeb svého klienta. Musí respektovat jeho názory a doplnit je profesionální stránkou, z čeho a jak to udělat."

Protože válka v zálivu rozvrátila firmu Jána Strculy a kvůli ní přišel i o spoustu klientů, využil nakonec nabídku svých známých a zakotvil v Římě. Strávil tam čtyři roky a v jejichž průběhu navrhl sérii asi patnácti obchodů pro firmu Bulgari v různých světových metropolích, kromě toho projektoval rozličné správní budovy a také vypracoval prvotní návrh nového italského velvyslaneství ve Washingtonu.

Předpokládám, že na tomhle místě musí každého pravděpodobně napadnout otázka, kolik jazyků vlastně Ján Strcula ovládá. Napadla i nás, a tak jsme mu ji položili. Odpověď zněla - osm. Ján Strcula měl však potřebu zdůraznit, že je jazykově "zablokovaný". Přitom ovládat osm jazyků jako architekt, to neznamená mluvit způsobem: "Já... dům... postavila..." To znamená dokázat klienta přesvědčit a nadchnout.

Dnes Ján Strcula žije v Praze. "Omylem," vysvětluje nám okolnosti. Složitou cestou došlo k tomu, že se zapojil do soutěže na výstavbu Centra Karlova mostu, komplexu budov mezi Karlovými lázněmi a historickým mostem. "Italští společníci, nespokojení s tím, jak se tady k nim přistupovalo, odjeli, a na mě zbylo všechno. Čištění dvora, vyřizování stavebního povolení, jednání se stavebními firmami," vysvětluje. "Chtěl jsem zároveň dodělat další projekty, které jsem inicioval. Všechno se to však na sebe začalo lepit a kvůli neserióznímu přístupu bank a laxnosti stavebních firem nesmírně protahovat..." Ačkoliv se Ján Strcula už několik let zdržuje v Praze, mimo jiné staví nové byty v různých částech města a ve vlastní režii přestavuje Špejchar v Tróji, jeho působení je nadále "internacionální". Jeho projekty se realizují na různých místech Evropy, třeba ve španělském Alicante. Další, včetně pětihvězdičkového hotelu, připravuje v Sankt Petěrburgu. Kromě toho už čtyři roky jako hostující profesor přednáší na katedře zahradní architektury a krajinářství Zemědělské univerzity v Nitře. Zadarmo.

Navzdory vzrušujícímu životopisu se brání vzpomínkám. "Když jsem přijel do Kuvajtu a neměl práci, mohl jsem začít vzpomínat, co všechno bylo v Bratislavě a jak se mi tam dařilo. To by mi ale podrazilo nohy. Beru to tak, že to co bylo kdysi, to dnes jako by už nebylo..."