Tono Stano: Nechme tělo vyprávět

Snad nikoho z jeho kolegů neurazím tvrzením, že Tono Stano (1960) je vůbec nejznámější osobností z fenomenální komunity slovenských fotografů v Praze, nazývané podle přibližného data narození Generací 60 či podle významu Slovenskou novou vlnou. Jeden z příslušníků této skupiny mi o něm dokoce řekl: "Tono Stano - to není fotograf, to je instituce!" Rodák z Malých Vozokán (nebo Nových Vozokán - jak se úřadům právě zalíbilo) u Zlatých Moravců, rozhodně nepatří k nejřečnějším. Fotografování ho naučilo hledat vyvážený obraz, přesnou a jednoduchou formulaci. Jeho ateliér, ve kterém jsem ho navštívil, připomíná nedobytný hrad. Za dvojitými mřížemi a beze zvonku nabízí klid, potřebný k soustředění...

Poprvé jsem se s Tonem Stanem setkal na podzim 1995, když připravoval velkou výstavu své tvorby od roku 1992. Kolekce u nás nevídaných velkoformátových fotek potom začala svou pouť v pražském Technickém muzeu, aby ji - po zastávce na bratislavském Měsíci fotografie a v Oravské galerii - v Praze opět ukončila. Předtím i potom realizoval Tono Stano mnoho cyklů, vydal nekolik knih, vystavoval po celém světě. Známá je jeho spolupráce s Filmovým festivalem v Karlových Varech, ale také spolupráce s architekty. Vraťme se však v čase nazpátek...

Tono Stano studoval na střední uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě. Původně se tam přihlásil na grafiku, ale tento obor byl naprosto přeplněný. A tak byl Tono Stano nucen zvolit si cosi jiné. Rozhodl se pro užitou fotografii. "Bylo to i zásluhou Miloty Havránkové, která dokázala tento obor opravdu poutavě prezentovat," hodnotí. "Ona pro mne jako pedagog hodně znamenala - strávili jsme spolu dva roky, dokud ji nevyštvali ze školy. Byla vlastně v mém životě jediným skutečným učitelem. Pak už pro mne učitelé ztratili smysl. Byl jsem už tak rozeběhnutý, že jsem mohl pracovat sám." Už v průběhu střední školy se Tono Stano rozhodl, že chce pracovat jako fotograf na volné noze. To se však v té době dalo realizovat jen dvěma způsoby: "odkroutit" si někde deset let praxe nebo vystudovat FAMU. "Řekl jsem si, že raději budu čtyři roky studovat, než deset let pracovat v nějakém státním podniku."

Nakonec se ty čtyři roky protáhly. Na první pokus se Tono Stano na FAMU nedostal a tak strávil jeden rok v ateliérech na Kolibě. I samotné studium trvalo trochu déle... "Diplom jsem dostal snad až za šest let," říká. "Měl jsem rozdělané nějaké věci a věděl jsem, že po škole vstoupím do zcela jiného života, zcela jiného tempa, takže bych je už nikdy nedokončil..."

Pražská FAMU s profesorem Jánem Šmokem jako dominantní osobností, byla však o něčem jiném než střední škola... "Na umělecké vysoké škole musí člověk sám vědět, co chce dělat, a ten učitel mu v tom nemůže nějak výrazně pomoci. Mne lákala práce s tělem a čím dál tím víc i akty, vyjádření se touto formou." Protože na AMU se tehdy preferovalo trochu jiné pojetí, vznikla paradoxní situace: "Namísto toho, aby mi na škole někdo v mé práci pomáhal, pedagogové spíš zkoušeli, jestli to skutečně myslím vážně. Šmok mé fotky nazýval dokumentacemi divadelních výjevů. Je možné dokonce říci, že mi házeli klacky pod nohy. Ale to je v pořádku. Ono je to dokonce pro umělecký růst podle mne lepší, než kdyby byl člověk na škole hýčkaný." S odstupem let lze říci, že pedagogové na škole nevědeli, zda je Stanova tvorba jakousi studentskou recesí, která pomine, nebo jestli jde o něco nového, ale životaschopného. Spor byl rozhodnutý, když se k tomuto uměleckému programu přihlásili i další mladí fotografové: Švolík, Župník, Varga, Stanko... Mimochodem, také Slováci, kteří zůstali po škole v Praze a vytvořili jakousi volnou skupinu spřízněnou umělecky, ale ne organizačně. Podle dat narození těchto fotografů se skupina zvykne nazývat Generace 60. Tím, co začal Tono Stano, se začali zabývat kritici, teoretici...

Slovenskému fotografovi se však mezitím splnil sen: byl na volné noze. V začátcích mu velmi pomohlo, že od něj větší serii fotografií koupilo Uměleckoprůmyslové muzeum, něco si objednala i Moravská galerie v Brně... Měl tedy nezanedbatelný příjem i z volné tvorby. No a samozřejmě, fotografoval i komerční věci - módu, reklamy... "Musím ale říci, že jsem nikdy nic nefotil jenom kvůli honoráři," říká: "Vždy jsem dělal jen to, co mne nějakým způsobem zaujalo." Zaujala ho ještě jedna věc, kterou rozhodně za komerční považovat nelze - vydávání velkoformátového, na obraz i znak zaměřeného časopisu RAUT, který měl ve výtvarných kruzích naprosto vyjímečný ohlas.

Tono Stano žije podle vlastních slov v harmonické domácnosti. Manželka, fotografka, musí velkou část svého času věnovat dětem. Relaxací, u které dovede vypustit vše z hlavy, je pro Tona Stana rybaření, hlavně ve své náročnější podobě, jakou představuje chytání pstruhů na mušku. "Někdy pustím z hlavy i ty ryby," přiznává fotograf, který si jako rybář oblíbil především Sázavu a Svatavu, ale taky mnoho míst na rodném Slovensku. Dalším Stanovým koníčkem je kulečník, přesněji řečeno jeho odroda nazývaná pool. "Já jich ale mám strašně mnoho," doplňuje: "Spíš se dá říci, že existuje jen málo věcí, které by mě nezajímali..."

O samotné volné tvorbě se s Tonem Stanem nemluví lehce, protože - jak se sám vyjádřil na počátku našeho rozhovoru na toto téma - teoretizování kolem svých fotografií přímo nesnáší. Nemá rád ani diskuse o technice - právě proto se i málo setkává s jinými fotografy a raději komunikuje s umělci odlišných profesí, se kterými nemusí hovořit o technice a může se věnovat výrazu. I tak jsem však z něj několik slov "vypáčil". Tono Stano je především zastáncem čisté fotografie - do svých snímků zásadně nedokresluje, nesmývá emulzi, nedělá počítačové zásahy. "Vyzkoušel jsem si to na škole, ale zjistil jsem, že to prostě pro svůj výraz nepotřebuji. V čisté fotografii vidím pro sebe dostatečné perspektivy. Myslím si, že každý umělec by měl být čímsi limitovaný." Tvorba Tona Stana se vyvíjí v několika souběžných sériích. Například známou sérii negativně-pozitivních portrétů doplňuje snad už dvacet let. Společným jmenovatelem Stanovy tvorby je lidské tělo. Nemohl jsem se nezeptat proč... "Protože lidské tělo mne naplňuje nesmírnou energií. Vidím, že stále je ještě mnoho poloh, ve kterých nebylo lidské tělo z různých důvodů nikdy zachycené. A mám pocit, že je ma mně, abych se to pokusil udělat, abych nechal tělo promluvit. Jednoduše, výraz těla mne zajímá. Zvlášť výraz ženského těla. Přistihl jsem se při tom, že s muži jsem kromě pár portrétů vlastně nic nanafotil. Akty už vůbec žádné... Mám pocit, že žena je tak nějak blíže bohu a že ona v sobě obsahuje jakýmsi způsobem i muže. A tak jsem v rámci stylizace a znakovosti svých fotografií muže vypustil. Ale příliš se netrápím otázkou proč. Nechávám to na své intuici." Tono Stano se vyjadřuje raději fotografiemi, než teoretickými rozbory. A je to tak dobře...