Martin Šimek: Sopka, schopná zasypat sama sebe

Je pravda, že jste svého času trénoval nejlepšího nizozemského tenistu?

To je zajímávej příběh. Ale musím začít jinak. Protože jsem ve škole nedával pozor, tak jsem emigroval do špatné země.

Jak to myslíte?

Vždyť se podívejte ven, (je červenec, poprchává, teplota kolem 15 stupňů) emigroval jsem ze špatného politického klimatu do šíleného přírodního klimatu. A tento můj výrok se dá doložit skoro každodenně. Což je velice nespravedlivý. Holanďani často bojují za spravedlnost, ale ještě nikdy jsem tady nikoho neviděl protestovat proti počasí. A měli by. Asi tak, jako když ve Slávově povídce se stojící vrhli na sedící, by se měli Holanďani vrhnout na jih Evropy a říct: Přišel čas, abychom si to na chvíli vyměnili! Ale oni si v tom zřejmě libujou. No ale když jsem si to uvědomil, bylo pozdě. Už jsem se naučil řeč, už jsem se tu poměrně usadil a měl jsem i určitý úspěch. Já tady v tý době natočil krátký film, kreslil jsem pro noviny, psal scénáře, dokonce jsem hrál ve filmu. Ale tak kolem roku 80, to jsem tu byl dvanáct let, jsem si říkal: Opravdu musím ještě jednou emigrovat. Ale jak? Tehdy jsem se vlastně už neživil tenisem, tím jsem se živil při studiích, který jsem teda nedodělal.

Co jste to studoval?

To bych vám musel vyprávět jinej příběh. Když jsem sedm dní po sovětský okupaci odjížděl do ciziny, do Vídně, tatínek mě doprovázel na nádraží a jeho poslední slova byla: "Martine, dostuduj! Titul ti nikdo nemůže vzít." On věděl, že materiální statky se dají vzít. Ale když pracoval jako doktor filozofie a sociologie dočasně v cementárnách v Berouně, tak na něj museli volat: "Doktore, pytel!" Nikdo nemohl zařvat "Šimek, pytel!", protože podle české ústavy máš právo na svůj titul. Tatínek se mi na tom nádraží nejprve omluvil za to, že neemigroval už v osmačtyřicátým, i když mnoha přátelům to poradil, například pomohl při útěku Viktoru Fischlovi. Byl velice prozíravý a vzdělaný člověk, nesmírně talentovaný, já myslím, že byl talentovanější, než my všichni tři dohromady. My máme ještě jednoho inteligentního bratra Rudolfa, víte? Ta omluva byla dojemná, a kdybych vám to nevykládal v tyhle rychlosti, tak bych se rozbrečel. Tenkrát se ale to rozloučení taky dělo ve spěchu. Vlastně všechno, co je důležitý, se děje ve spěchu. A v klíčových situacích se člověk rozhoduje citem.

To už jsme dost daleko od toho tenisu...

(skočí mi do řeči) ...já se k tomu vrátím, nebojte se, tu linii, tu prostě chytím a pamatuju si ji. Ale teď právě stojím s tatínkem na nádraží, je to klíčová událost. Mám s sebou jednu tašku, protože nebylo záhodno, aby lidi pochopili, že se chystám emigrovat, a mám s sebou ovšem i dvě tenisové rakety. Otec se mi omlouvá, že neemigroval v tom osmačtyřicátým. Ale proč vlastně rodina neodešla? Proč Slávek i náš nejstarší bratr Rudolf zůstali v Československu? Protože maminka byla těhotná a v tom bříšku jsem byl já. A když se mi devatenáct let poté chudák otec omlouval, mně, který byl příčinou jeho zkaženýho života, to pro mě byl ohromnej motor. Já si říkal: Jedu za svobodou a z toho svýho života musím něco udělat. Musím dokázat, že život ve svobodě má větší cenu než život v nesvobodě.

Takže jste začal v Holandsku, podle tatínkova přání, studovat?

Chtěl jsem dostudovat, i když shodou okolností jsem nepokračoval v právech. Měl jsem z Prahy už dva roky hotový, dělal jsem zkoušku u Pitharta. Vidím, že je teprve půl jedenáctý, tak tohle musím říct. Jelikož jeden bratr byl o osm let starší a druhý o dvanáct, tak během procesu se Slánským a s Horákovou si doma rodiče s nimi otevřeně o té politické situaci povídali. A mně říkali: "Martínku, co tady slyšíš, nesmíš nikde vykládat." Tak já si tyhle věci nechával pro sebe, ale ohromně mě to bralo. My měli vilu na Hanspaulce, kde Slávova rodina stále žije. A nahoře byl takovej malej záchod, vlastně jenom kamrlík se střešním oknem. Já se tam zavíral a představoval si, že bych byl zavřený na doživotí. A přemýšlel, jak bych to přežil. Musel bych chodit na procházky. Ale tady nemůžu chodit na procházky, jako jsem chodil s rodiči, velice rád.

Maminka vždycky volala: "Martine, neutíkej moc daleko!" A já: "Jenom k horizontu." Oni se smáli, protože horizont se samozřejmě neustále mění a já měl právo běžet tak daleko, kam jsem chtěl. Ale momentálně sedím na tom záchodě a říkám si: Mám doživotí, musím se procházet aspoň v duchu. Vybral jsem si bod na stěně a očima jsem sledoval strukturu té nepravidelné omítky, a tak jsem se procházel třeba dvě hodiny. Vlastně to bylo jogínský cvičení! A jestli mám jakýsi úspěch, tak za všechno vděčím téhle schopnosti koncentrovat se. Já tou koncentrací porazím i vola!

Pomohlo vám to, když jste v Holandsku znovu začínal?

To mi pomáhá celý život, dodnes. Ale teď se vrátím k tomu studiu. Na začátku mýho studia v Holandsku byl totiž omyl. Oni mi nabídli stipendium. A člověk, který mi dával vybrat, co budu studovat, vypadal jako Karel Marx, ale byl to velice hodný člověk. Ptal se: "Co byste tu chtěl studovat?" A já říkám: "Práva." Protože já miloval práva. A ten Marx povídá s takovým úsměvem: (předvádí) "To bychom vám neradili." No, a to víte, když přijedete z Československa a tam v tý Bartolomějský takhle mluvili s lidma, než jim dali přes držku, tak já jsem si myslel, že dostanu stipendium, jedině když si vyberu něco jinýho.

A jak to dopadlo?

Já si říkal: Dostanu stipendium, nebudu si už muset na studium vydělávat tenisem. Tak jsem šel studovat ekonomii. A jako blbec jsem si představoval, že jednou budu první ekonom, který své vlasti pomůže. To jsem ještě nevěděl, že přijde Klaus, který to za mě vyřeší, (směje se) Jenže nemůžeš pomoct vlasti v něčem, co tě nebaví. Zvlášť na univerzitě, kterou jsem si vybral. Protože ten Marx mi dal ještě jednou na vybranou: "No, a na které univerzitě chcete studovat? Na té svobodné, (říká to úlisným hlasem) nebo na té státní?" A já nejistě: "Na té svobodné." A on: "Ano, samozřejmě, správně!" Protože ta svobodná, to byla ta protestantská, kde se začínalo čtením z bible, a ta státní, to byla právě ta svobodná, kde se studovalo senzačně. Ale to já nevěděl.

Neměl jste problém s holandštinou?

No to jsem samozřejmě měl a to jsem vyřešil, k tomu se vrátíme, (říká to rychle, aby mohl zpátky ke svému vyprávění) To zapadne úplně přirozeně do mého příběhu, takže problém s holandštinou, nezapomenout! Tak jsem se věnoval ekonomii proti své vůli. A když jsem měl poslední čtyři zkoušky před doktorátem a šel potřetí k jednomu profesorovi dělat finanční vědu, on přišel na to, že nemám základní znalosti, z kterých mě zkoušel v prvním ročníku. "Jak je to možné, kolego?" A já povídám: "Pane profesore, já se omlouvám, že vás zdržuju. Já to nenávidím a co dneska vím, to zítra zapomenu. Já teď odcházím a už se sem nikdy nevrátím."A on za mnou běžel, protože měl strach, že si něco udělám, tak jako profesorovi Turečkovi na právech skočila žákyně ze čtvrtého patra poté, co jí nedal zkoušku. Ale já jsem si nic neudělal, naopak, bylo to vysvobození. Napsal jsem tátovi dopis, proč nemůžu dostudovat. A on odpověděl: "Martínku, to je škoda, žes mi to neřek' dřív, moh sis ušetřit léta utrpení."

Není už teď čas na holandštinu?

Jo, holandština. Na vysoké škole to velký problém nebyl, protože většina věcí byla i v angličtině. A já jsem pak prostě odmítal se těžkostmi holandštiny zabývat. Mně vadilo, že když jsem mluvil holandsky, byl jsem úplně tím jazykem svázaný. Chtěl jsem zůstat sám sebou.

Ale dneska asi musíte holandsky umět dobře, když máte talk show v televizi...

Neumím ji pořád. Ale jsou různé parametry. Já neřeknu bowen, (kroutí pusou) >> ale bauen. Čili já se s tím prostě nes..., já = bych to řek' sprostě, ale to nemůžu, je smutný, když emigranti mluvěj sprostě. Ale tak já se s tím nelátám, jak by řekla moje maminka... nepárám. (konečně kápne na to pravé slovo) No vidíte! Já jsem se s tou holandštinou prostě nepáral. Takže jsem si to nesmírně zjednodušil. Vy jste nervózní, že na něco zapomeneme?

No já jsem hlavně nervózní, protože tady mám tři stránky otázek a ještě prakticky na žádnou

nedošlo... (vezme mi to a zahodí na druhý konec stolu, abych k tomu nemohla) Vyprdněte se na to! Nemáte naději, to vzdejte! Vezmeme to rychle. Vám se možná zdá, že moc mluvím o dětství, ale nezapomeňte, že dětství je základem všeho, to ostatní je jen třešeň na dortu.

Holandské počasí jsme probrali. Jak se vlastně žije v zemi, která je tak tolerantní k drogám?

(nespokojeně brumlá) To je otázka na celý rozhovor, to nemá cenu se k tomu vyjadřovat jednou větou. Jejich svobodomyslnost je třeba i v tom, že mám ten televizní program. Ještě zůstanu u jazyka. Čili já mluvím přirozeně. Špatně vyslovuju a dělám chyby...

...Holanďany to neuráží?

Oni to berou, protože jako jsem expresivní teď při rozhovoru, přesně takový jsem v holandský televizi. Holandsky mluvím, jak mně zobák narosť. Protože když budu perfektní, budu nudný. A to se mi nesmí stát, v tom případě nemám vůbec naději se do holandský televize dostat. Holandsko nečeká na ještě jednoho, kterej bude umět perfektně holandsky. Čeká, že když přijdu z Prahy, donesu něco, co tu nemají.

Máte stejný hlas a gesta jako váš bratr. On byl skaut a takový správňák, nekouřil, nepil. Kdežto o vás se říká, že jste bonviván a volnomyšlenkář.V čem jste byli stejní a v čem jiní?

Zní to blbě, když řeknu, že máme oba smysl pro humor. Velký rozdíl mezi námi je v tom, že já mám rád všechny lidi, kdežto Sláva má rád jen některý lidi. Vidíte, já mluvím ještě v přítomným čase, mě to ohromně bolí..., že umřel. (zlomí se mu hlas, odvrátí se, pláče, vstane a dlouho přechází po místnosti) Já bych rád řek', aniž bych chtěl být sentimentální, že lidi v podstatě Slávka vůbec neznají. A někdy ho neznali dokonce ani ti, kteří s ním blízce spolupracovali.

Co například o něm nevěděli?

Slávek byl nesmírně citlivý člověk. A když jsi citlivý v komunistickým režimu, tak to je sebevražda. To znamená, že Slávek to musel celý život přehrávat. Proto si tolik zakládal na svém soukromí. On měl ohromně rád svou rodinu a několik svých přátel, ale to byli často úplně neznámí, bezejmenný lidi, žádné celebrity z televize. Ono v tom režimu žít a pracovat, s bratrem, který mu to zkomplikoval, protože emigroval... Naštěstí ti komunističtí blbci vždycky měli rádi mistry, na jedny straně mistra cenzurovali, ale na druhý straně ho obdivovali. Slávek nenáviděl komunismus, úplně šíleně. A když říkám komunismus, tak myslím, že nenáviděl jakýkoli bezpráví. To máme společné. Jenomže on bohužel, protože žil v tom strašném systému, trošku ztratil víru v lidi. Já ne. Já jsem přesvědčenej, že masa je banda idiotů. Ale když ta masa tady jeden po druhým bude vcházet, o každém % z nich si budu myslet, že je fantastickej.

Já jsem v Holandsku měl dokonce bezprahový televizní program, kdy lidi z ulice mohli přijít do vysílání. Dělal jsem pětadvacet rozhovorů denně, pak jsme jich vysílali tak pět šest s lidmi, který prostě přišli podat svědectví o svém životě. Tři roky jsem to dělal a bavilo mě to strašně. Myslím, že proto mě tu taky mají lidi tak rádi. Některé ani nechtěli pustit do budovy, mysleli, že to jsou nějací ztroskotanci nebo blázni. Ale mě zajímal jejich příběh. Protože rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem, to je tohle, (luskne prsty)

Oni vás i poznávají holandští turisti, když jdete po Praze...

Ano, to se stalo, když jsem šel s Haničkou Šimkovou, Slávkovou dcerou, na oběd. A jednou jsem byl zas s Danou Morávkovou, herečkou, někde na večeři. A vstal pán od vedlejšího stolu, já nevěděl, že jsou to Holanďani, přišel ke mně a říká: "Nezlobte se, že vás oslovuju, ale já jsem vám chtěl říct, že my jsme přijeli do Prahy, abychom se podívali na vaši vlast. A teď tu jsme a vy tady sedíte. To je pro nás skoro mytický zážitek." To mě ohromně dojalo.

Mluvíte o Holanďanech hezky, ale když jste odtud svého času odcházel do Itálie, prý jste vykřikoval, že jsou to špindírové.

Špindírové určitě ne, kdepak. Mně vadilo počasí a pak, nesmírně mi vadilo, že oni jsou... Víte, tady proběhla na jedné straně sexuální revoluce, ale na druhé straně Holanďani postrádají teplo. Oni vlastně přecházejí ke kopulaci můžu to takhle říct? - bez předehry. Ve všem, co dělají. Ta jejich otevřenost je skok do neznáma. Jenže já věřím v předehru. Musí se nejdřív začít. A Holanďan, bohužel, to je jeho neštěstí, se vás neumí takhle dotknout. (sáhne mi na rameno) On vás najednou obejme, že vám rozdrtí kosti. Jeho cit se pohybuje v extrémech, on svoji vlastní citovou neohrabanost překonává tou otevřeností. A to mi vadí.

Hraje v tom roli protestantismus?

Určitě, i když bych na tohle téma nechtěl promovat, to mě nikdy nezajímalo. Já jsem se po třinácti letech rozhodl zůstat v téhle zemi jen pracovat, ale najít si jinou vlast.

Kde je tepleji...

Ano, ale tepleji i lidsky. A tu jsem si našel v Itálii. A teď se vracíme k tomu tenisu. V okamžiku, kdy za mnou přišel jedenadvacetiletý holandský tenista Michiel Schapers, byl 14. v Holandsku. A první Holanďan byl 120. na světě. Přišel za mnou v době, kdy jsem si říkal, že musím do Itálie, jinak se tady zblázním, nevydržím to. A já viděl u toho Schaperse, zeje to cílevědomý kluk, neuměl vůbec nic a byl čtrnáctej. Tak mu povídám: "Michíle, jestli s tímhle málem jsi čtrnáctej, tak z tebe udělám mistra Holandska." A přemýšlel jsem, že když chci emigrovat ještě jednou, přece nemůžu někde v Itálii dávat paničkám nebo bankéřům hodiny tenisu. To můžeš dělat v devatenácti, ale ne ve dvaatřiceti. Tak jsem si to naplánoval: Martin bude mistr Holandska, ty s ním vyjedeš na turné do Itálie a začneš v Itálii sice přes tenis, ale na jiný úrovni. A přesně tak to bylo. Michíl byl během dvou let ve stovce, týden byl jeho ranking 22. na světě!

A to se mě kdysi Ivan Lendl ptal, když jsem mu ho v Rotterdamu vnucoval na rozehrání: "Prosím tě, rozehraj mě ty. Co to je za žebráka?" No a dva roky potom s ním vyhrál na pět setů ve Wimbledonu a gratuloval mi! Takže díky tomu Michílovi jsem vlastně měl možnost se odpíchnout v Itálii, vydělal jsem první větší peníze. A musím říct, že jsem z toho tenisu velmi dobře žil až do třiadevadesátýho roku, kdy jsem s ním skončil. A ve čtyřiadevadesátým jsem dostal pořad v holandským rádiu a pětadevadesátým v televizi.

V Itálii nepracujete?

V Itálii pracuju jen tělesně, mám tam čtyři hektary pozemku, olivy, pomeranče, citróny, úplně na jihu, v Kalabm. led jsem trochu ztratil niť... Kolik máme času?

Patnáct minut. Zmínil jste se o tom, že vás živí i kreslené vtipy. Jaký je holandsky humor?

To ne, holandský humor... (zase se brání otázce) Víte, já už ani nevím, co je holandský a co český humor. To je tím, jak já žiju mezi třemi světy, Prahou, Itálií a Holandskem. Já už nejsem Čech, já nejsem Holanďan. Nevím, kdo jsem. Myslím, že jsem v podstatě pozorovatel. Člověk, který žije jen v momentu. Moje vlast, můj domov, to je okamžik. Stojí to hodně energie, ale taky to hodně energie dává.

Když zemřel Slávek a vám se pak narodil syn, bral jste to jako dobré znamení, že život jde dál?

Ano. Ale víte, já nemám rád vyšlapané cestičky. Spousta lidí říká: Když se ti narodí dítě, jsou to emoce, které jsi před tím nepoznal. To jsou plky. Všechny emoce jsem díky svým rodičům poznal už v dětství. Všechny! Akorát jsem je nespojoval třeba s milováním a s narozením dítěte, ale s hrou. To, že se narodí dítě, je ohromná událost především pro to dítě. To největší, co můžeš udělat, je to dítě mít. A vychovávat ho znamená dávat mu prostor a vytvářet situace, kdy se to dítě učí. My žijeme v ohromně komplikovaným světě, který je často perverzní. Teď nemyslím na sex, ale na reklamu například. Na oblbování lidí. Protože ta západní reklama dosáhla debility komunistické propagandy. Ale k tomu dítěti. Musím říct, že jsem byl u porodu, a když se poprvé to dítě rozhlídlo, i když samozřejmě vidělo ještě prd, to mi opravdu ohromně pomohlo.

Když jste ještě žil v Československu, nikdy jste na svého populárního bratra nežárlil?

Ne. Já nežárlím. Nemůžete mít rád lidi a žárlit, to se vylučuje. Já věřím, že každý z nás je mimořádný, každý člověk je výrazem boží geniality, i ten, který je zdánlivě na dně. Ale opravdu na dně je teprve ten, který se vzdálí od svýho jádra. My jsme se Slávkem tak rozdílní, že je tu místo pro nás pro oba. My se měli rádi a navzájem jsme se inspirovali. Já se třeba nikdy nebál. A on musel jistě občas překonávat strach za toho komunistickýho režimu a myslím, že si na mě často vzpomněl. Ale to být spolu jsme odsunuli až na stáří. V době, kdy dostal rakovinu, jsem už pro něj kupoval v Itálii pozemek vedle sebe. On miloval ten svůj Lom v jižních Čechách, ale v tom koutě Itálie, který já našel, je divoká příroda, potoky se tam valí z hor. A on říkal své ženě, když to viděl: "Madlo, on to tu má hezčí než na Lomu." My jsme se na to nesmírně těšili, jak tam budem spolu hospodařit, už mi poslal peníze na zálohu a já už byl u notáře. Jenže mi pak řek': "Kamaráde, je to v pytli."

On tu nemoc před lidmi do poslední chvíle tajil. Před vámi ne?

Absolutně ne, věděl jsem to celou dobu, telefonovali jsem si celé hodiny. Vzpomínám si na jeden z posledních telefonátů: "Já už nemám ani hlas a večer mám vystoupení. Jak já... to budu dělat?" A já mu říkám: "Když nemůžeš nahlas, tak šeptej. Uvidíš, že lidi si ti sednou na klín, protože tě mají rádi." Můj bratr si totiž myslel, že lidi ho měli rádi, protože byl vtipný. Ale oni ho měli rádi, protože byl, kdo byl. Pak mi volal: "Měls pravdu, to jsem v životě nezažil." On kvůli tomu do poslední chvíle hrál, protože cítil takový teplo z těch lidí. I když už pak ani nešlo o žádnou legraci.

Vzpomněl si v té době někdy na Jiřího Grossmanna?

Tehdy na něj opravdu často myslel, on ho miloval jako svýho dalšího bratra. A že zemřeli na stejnou nemoc, to má v sobě v podstatě něco hezkýho. (má slzy v očích) Zase je to ve smrti sblížilo.