Jarka Rytychová: Neobyčejná žena zvolila obyčejný život

Na začátku našeho rozhovoru byl letmý zážitek na ulici. Nemohla jsem si pomoct a za tou černovlasou ženou s tmavými brýlemi na očích jsem se musela ohlédnout. Teprve na druhý pohled jsem ji poznala: Jarka Rytychová, na počátku devadesátých let jedna z našich nejúspěšnějších modelek, která se prosadila v Paříži, krátce herečka, později nejmladší šéfredaktorka módního časopisu Harper´s Bazaar na světě. Pak se zamilovala do polského herce Olafa Lubaszenka, který hrál ve filmu Je třeba zabít Sekala - a zmizela z očí.

Co tak může dělat modelka ve výslužbě? Při osobním setkání je první dojem z Jarky Rytychové zvlášť pro ženu devastující - dokonalá pleť, zelenomodré oči, které nepotřebují nalíčení, výrazná ústa. Brzy však převáží jiný poznatek - Jarka je především příjemná a srdečná osoba, která spustí vodopád slov, i když přiznává, že původně se jí vůbec mluvit nechtělo a že je vlastně velmi uzavřená. Mluví rychle a živě přitom gestikuluje, na otázky odpovídá přímo.

"Opravdu se mnou chcete dělat rozhovor? Já jsem přece úplně normální osoba," směje se. Za třiatřicet let svého života toho však stihla poměrně dost.

Kamarádství? Všem šlo o zakázky

Odjakživa tvrdila: "Vždycky jsem chtěla, aby si lidé o mně mysleli, že jsem inteligentní, a až teprve potom osoba." Říkala to i v době, kdy byla na vrcholu kariéry jako modelka. Světové fotografy udivovala, že si s nimi povídala o politické situaci a ekonomice ve Francii. Do světa se totiž dostala poměrně pozdě - až ve dvaceti, kdy už za sebou měla rok a půl studia na Vysoké škole ekonomické v Praze. Francouzi ji na jaře 1989 nenašli jen tak na ulici. K modelingu ji přivedla už v patnácti o tři roky starší a prý mnohem krásnější sestra Alice, která předváděla pro brněnský obchodní dům Prior.

"Vždycky jsem se chtěla sestře podobat, ovlivnila mě nejvíc ze všech," vzpomíná Jarka Rytychová na dětství v Brně. V šestnácti si myslela, že s ní nikdo nechce chodit, protože je ošklivá. Pak jí jeden kluk řekl, že s ní nemůže nic mít, protože je moc hezká. Začala také předvádět módu a za jednu přehlídku brala tehdy slušných dvě stě korun. Na jedné z nich si jí všiml Tono Stano, který s ní udělal první fotky. "Tady byla před revolucí komunita módních návrhářů, fotografů a modelek velmi srdečná, všichni jsme se znali a kamarádili se. Také proto byla Paříž najednou hrozný šok, tam to bylo něco úplně jiného. Všem šlo o zakázky, o peníze." Na konkurz francouzské agentury Madison Models ji pozvala na jaře 1989 Milada Karasová, která v posledních letech poslala do světa většinu úspěšných českých modelek. "Konkurz mě nebavil, tak jsem po pár minutách odešla. Pak mi volali, že odjíždím, a já jsem řekla, že nevím, jestli se mi chce," směje se Jarka Rytychová. Nakonec do Paříže odjela, půl roku po Evě Herzigové a Tereze Maxové. "Snažily jsme se kamarádit. Jednak jsme na to byly zvyklé, jednak bylo příjemné, že člověk zasazený do cizího a částečně nepřátelského prostředí aspoň někoho měl. A teď? Nevídáme se."

Život tam byl tvrdý. První čtyři měsíce neměla práci, musela nafotit snímky, které by mohla ukazovat potenciálním klientům, a to všechno stálo spoustu peněz. Zadlužila se u agentury, pro kterou pracovala. "Můj obličej je takový, že si na něj lidé musí napřed zvyknout. Není z těch, co se líbí hned a všem." Nakonec v metropoli módy Jarka Rytychová strávila čtyři roky a dosáhla maxima, kterého se dosáhnout dalo. Přestoupila k prestižnější agentuře a stala se reklamní tváří firmy Hermes na parfém Caleche. Plakát s její tváří visel na každém nároží. Přesto se rozhodla vrátit domů. Zjistila, že svět, který ji nijak neobohacuje, není pro ni. To, co dělala, jí najednou připadalo málo.

"Z Rytychové nikdy top modelka nebude. Moc přemýšlí," řekla o ní už kdysi Milada Karasová.

Herečka, šéfredaktorka, konzultantka

"Nevím přesně, co budu dělat, až skončím s modelingem," odpověděla v jednom rozhovoru v roce 1993, kdy byla na vrcholu. "Budu ale určitě dělat něco mně blízkého a budu to dělat v Praze." Režisér Vladimír Michálek jí někdy v té době nabídl hlavní ženskou roli ve filmu Amerika. Hudbu k filmu dělala skupina Lucie, s jejímž členem Robertem Kodymem tehdy Jarka chodila.

Podmínkou však bylo, že v Čechách stráví aspoň tři měsíce v jednom kuse. Udělala to, a pak se jí už nechtělo zpátky do Paříže. Zůstala v Praze. Další nabídky od filmu nepřišly a Jarka je ani nehledala. "Film je svět sám pro sebe, stejně jako modeling. A ještě něco mají společného: vytvářejí iluzi. Já se nechci příliš podílet na vytváření nereálných iluzí. Navíc potřebuju být zapřažená do pracovního tempa, nebaví mě čekat, až nějaká práce přijde," říká. Proto začala pracovat nejdřív v módním časopise Elle a pak se stala první šéfredaktorkou české edice Harper´s Bazaaru. V sedmadvaceti letech byla nejmladší šéfredaktorkou časopisu, který vychází po celém světě. Po dvou a půl roku ji začal stereotyp časopisecké práce ubíjet. "Každého osmadvacátého uzávěrka, žila jsem pořád dva měsíce dopředu. Ta práce mi už nedávala pocit naplnění a měla jsem dojem, že kolem mě život jen tak ubíhá," vzpomíná.

Tehdy ji na karlovarském filmovém festivalu seznámil režisér Michálek s hrdinou svého filmu Je třeba zabít Sekala, polským hercem Olafem Lubaszenkem. Český bulvár, dlužno podotknout, že v té době ještě krotký, měl hned o zábavu postaráno. Tvrdí, že s bulvárem nikdy zásadní problém neměla. Asi proto, že neměla co skrývat. "Že jsem měla víc partnerů? To se bohužel stává i jiným, že hned nenajdou toho pravého. A že byli známější? Je to dané okruhem lidí, se kterým se stýkám. Nemám s tím problém a jestli někdo jiný má, je to jeho věc," říká. K jejím partnerům, o nichž bulvár tak rád psal, patřili také fotograf David Kraus a majitel reklamní agentury a bývalý herec Karel Greif.Se vztahem na dálku s polským hercem však váhala. Nechtěla se do Polska přestěhovat natrvalo, přestože tam má mediální agentura, ve které začala mezitím pracovat, svou pobočku. A Olaf Lubaszenko se kvůli práci nemohl přestěhovat do Prahy. "A to byl asi i kámen úrazu našeho vztahu. Zažila jsem to už jednou, když jsem odjela do Francie, a proto jsem se ze začátku takovému vztahu bránila. Pak jsem si říkala, že to třeba nějak uhrajeme. Nestalo se tak."

Stejně jako odloučení nepřežil pětiletý vztah s Robertem Kodymem, kterého poznala ještě v době, kdy kapela Lucie vůbec nebyla slavná, nepřežil to ani vztah s Olafem Lubaszenkem. Přestože do Polska jezdila jen občas, naučila se polsky. "Připadalo mi důležité, abych si v obchodě sama dokázala koupit chleba. A považuju za normální, že jsem schopná se domluvit v zemi, kde trávím určitý čas."

Obyčejný život

"Byla jsem modelkou čtyři roky a teď už jí osm let nejsem. Je legrační, že si mě lidé pořád s tím povoláním spojují," vrtí hlavou. Nikdy nelitovala zkušenosti, kterou jí modeling dal. Paříž ji prý naučila přizpůsobivosti. Nedělá jí problémy naučit se něco nového, přizpůsobit se prostředí nebo lidem. Dala jí i potřebnou sebejistotu. "Bylo to důležité období, ale skončilo. A jestli závidím Evě Herzigové nebo Daniele Peštové? Rozhodně ne. Chtěly dosáhnout absolutního vrcholu a měly k tomu potřebné dispozice i kousek štěstí. Já ne." Tvrdí, že je taková. Nerada někam chodí, je ráda doma, má ráda pořádek, žehlí, uklízí. Taky proto svět modelingu snášela tak špatně. Skončila, když si uvědomila, že tuto práce dělá jen pro peníze.

V současné době je spokojená. Každý den sedne do auta a jede z Braníka, kde bydlí s přítelem, na Malostranské náměstí do kanceláře. Pracuje jako mediální konzultantka především v oblasti životního stylu, takže využívá kontakty, které získala v modelingu i v žurnalistice. "Vedu obyčejný život. Každý den musím být včas v kanceláři, odevzdat svoji práci. Víkendy mám volné, to nejradši vypínám mobilní telefon a jsem ráda, že mám čas jen na sebe. Mám stálého přítele, plánujeme rodinu, po večerech dělám domácí práce," usmívá se. Nemůže však zabránit tomu, aby se za ní lidé na ulici dodnes ohlíželi.