Pavel Pavel: Muž, který rozchodil sochy moai

Nebýt Velikonočního ostrova a jeho záhadných soch, zůstal by asi strojní inženýr Pavel Pavel mimo rodné Strakonice zcela neznámým. V roce 1996 však celý svět obletěla zpráva, že Čechoslovák Pavel "rozchodil" obří sochy moai! Dokázal, že nebylo třeba žádných mimozemských civilizací, aby se dostaly z dílny v kráteru sopky Rano Raraku na obřadní plošiny stavěné dávnými domorodci při pobřeží ostrova. Stačí lana, pořádné uzly, pár lidí - a sochy "chodí"!

Co předcházelo proslulé výpravě s Thorem Heyerdahlem na Velikonoční ostrov? Tak jako spousta kluků a holek jeho generace Pavel rád četl dobrodružné knížky. Cítil, že někde existuje něco hezčího, jiného ("ještě jsem tehdy nevěděl, že nakonec zjistím to, co už věděli dávno naši předkové, totiž že všude je dobře, ale doma nejlíp"). Zatímco dnes se děti nechají unášet Matrixem a Harrym Potterem, on snil o palmách a kokosových ořechách, kterými se živili všichni pořádní trosečníci a jež tehdy nebyly k mání v každém supermarketu. Dostat se tak tam, kde si můžeš utrhnout banán přímo ze stromu!

"Dnešní sny jsou mimo svět logiky a reality," zlobí se Pavel Pavel, "já se sice upnul k dálkám a k romantice, ale postupně jsem si k tomu přibíral reálné věci - stavění stanů, vázání uzlů, učil jsem se vařit v kotlíku, na vodáckých táborech jsme stavěli rozhlednu a bránu - to byla polytechnická výchova a fyzika v praxi. Nejde snít, že postavím vor, když ani neumím zatlouct hřebík."

Lana, beton, kamarádi

Poprvé se Pavel dozvěděl o Velikonočním ostrově a Thoru Heyerdahlovi, když ho rodiče jako dítě vzali na film Aku-aku, natočený během expedice v letech 1955-1956. "Nejvíc si pamatuji, jak jeden z těch archeologů plácl sochu po zadku, to se mi hrozně líbilo. Po letech jsem k té soše přišel a také jsem si plácl…" Na ostrůvku 10 krát 20 kilometrů kdysi dávní obyvatelé vytvořili dílo, které dodnes ohromuje svět: tajemné sochy vysoké až 22 metrů a vážící desítky tun. Záhadou však bylo, jak je domorodci dokázali bez poškození stěhovat. Právě to se stalo výzvou pro inženýra ze Strakonic. Jako strojař a výtvarník dokázal z obrázků vyčíst rozměry sochy, překreslit ji na papír a odvodit, jak má vypadat hliněná forma. S pomocí přátel tak ulili z betonu sochu moai. "Socha byla naše, lana naše, kamarádi tahali zadarmo. Pustili jsme se do experimentu. Nejprve jsme ji rozhoupali do stran a pak tahali za lana uvázaná kolen jejího pasu a ona kráčela tak, jak vyprávěly legendy."

Když se za pár let dozvěděl, že Heyerdahl chystá novou výpravu na Velikonoční ostrov, napsal mu, poslal fotografie. A slavný cestovatel neznámého mladého muže pozval. Cestu mu pomohli "vyběhat" lidé z časopisu Věda a technika mládeži. Mladým dnes už naštěstí nic neříkají pojmy jako výjezdní doložka nebo celní prohlášení, Pavlovi však trvalo půl roku, než získal všechny papíry. "Poslední jsem dostal den před odjezdem. To byly takové nervy, že když jsem usedl konečně v letadle, měl jsem pocit, že jsem zvítězil nad vším. Až potom jsem si uvědomil, že mé poslání teprve začíná, že nevím, zda se socha "rozejde", zda se nezničí, zda neudělám ostudu sobě i Thoru Heyerdahlovi, který už všude rozhlásil, že socha bude chodit!"

Po napínavém jednání dostala výprava povolení od chilského ministra kultury použít jednu sochu pro experiment. A na rozhovor s ministrem při recepci, který pokusu předcházel, už Pavel vzpomíná s úsměvem. Ministr se ptal: Co se stane, když ta socha spadne? Pavel: Přerazí se v krku, tam je slabá. Ministr: Tak to tě zastřelím. Pavel: Tak já vám když tak pošlu tu, co mám v Čechách. Ministr: My střílíme rychle. "Tehdy bylo krátce po Pinochetově puči. Moc jsem tenhle humor vychutnat neuměl." Naštěstí za pár dní socha vskutku "kráčela" a do celého světa putovaly dálnopisy agentury Reuters. Přiletěli novináři, televizní štáby. První dny byly jednou nepřetržitou tiskovou konferencí.

Život jde dál

První dny po návratu strávil ve světle kamer a blesků - a pak se vrátil ke svému rýsovacímu prknu v Agrostavu Strakonice. Světových transportních záhad je ve světě ještě mnoho. Převoz kamenů na pyramidy po Nilu v Egyptě či přes jezero Titicaca v Peru a v Bolívii, stěhování pravěkých obelisků nebo stavba proslulé "observatoře" Stonehenge… Další akce už dělal Pavel Pavel ve své režii. "Bavilo mne dokazovat, že žádní mimozemšťané, ale starověcí inženýři uměli řešit složité technické problémy. A tak jsme si hráli dál. Odlil jsem na zdejší betonárce dva dvacetitunové sloupy Stonehenge a pětitunový překlad. Dostat ho ručně ty čtyři metry vysoko byla docela fuška, ale šlo to. Oponenturu nám dělali přímo pracovníci English Heritage v Anglii a napsal o tom i prestižní archeologický časopis Antiquity."

Už víckrát od té doby slyšel: škoda, že nic dalšího nepodnikl. "Chtěl jsem držet rodinu, a tak jsem obětoval spíš slávu. (Vychovává dvě děti - dcera z prvního manželství už je dospělá, vyženěný syn studuje střední průmyslovou školu, a mladší dcera jde do osmé třídy.) Ano, vrcholu jsem dosáhl v 29 letech - ale vše je otázka priorit. Mně se líbí v Čechách a být doma. Akce jako Stonehenge beru jako zpestření, nikoli náplň života."

Po letech, kdy projektoval zemědělské stavby a řešil romantické záhady, si hrál (toto slovo používá příznačně často) se stěhováním těžkých věcí. Po revoluci založil (jak jinak) firmu na manipulaci s těžkými břemeny. Stěhoval trezory, těžké stroje, vracel na místo spadlý kadovský viklan, přenášel kapličky, které vadily dopravě, po povodních stěhoval zpátky odplavené třeboňské historické seníky. Ale i tato životní etapa začíná mít vážnou konkurenci. O starosti s firmou se podělil s manželkou a vstoupil do politiky.

Duel s Rychetským

O veřejné věci se podle něho zajímá do jisté míry každý. "Já jsem se po revoluci věnoval spíš podnikání a rodině." Před volbami se na něj coby známou tvář obracely politické strany, aby se jich zúčastnil na jejich kandidátce. Dvoje volby odmítal, až při třetích si řekl: chci tu bydlet, tak do toho jdu. Volební výsledek a koaliční jednání jej vynesly na místo místostarosty. "Tahle etapa mého života už trvá pět let."

Loni kandidoval i do Senátu, o chlup (o 600 hlasů) prohrál duel s Pavlem Rychetským. "Není to špatné, vzhledem k možnostem, jaké měl můj sok. Navíc mne poškodila fáma. Tři roky jsem ve své stodole dělal plastiku dud, aby měly Strakonice, městot dudáků, konečně svůj symbol. Pak jsem ji daroval městu. A přece někdo roztrousil, že jsem si sochu prosadil, a ještě za ni dostal tři čtvrtě milionu. Nedivím se lidem, že když tohle slyšeli, že mne nevolili. Ale mrzí mne to."

A Velikonoční ostrov? Úplně zapomenut? Ne, už dvakrát se vrátil… Poprvé ho požádali, aby dělal průvodce turistům po stopách Thora Heyerdahla. Při druhé cestě uložil v místním muzeu pamětní tabulku a plán, kterouže sochu rozchodil Čech Pavel Pavel. "Už tedy neříkám: Tak tam se už v životě nepodívám. Ale že bych tam nutně chtěl a vše na tom stálo? Ne, s Velikonočním ostrovem jsem se už vyrovnal."

"Víte," říká na závěr, "maloval jsem, jezdil na divoké vodě, závodil na lyžích, stěhoval moai, vedl firmu, dělal politiku. A nakonec dopadnu jako Goethe. Když bourali jeho dům, našli tam ztrouchnivělý padák. Byl vynikající básník, ale kdo ví, že byl také přírodovědec a že se zajímal o balonové létání? Kdysi řekl, že ho mrzí, že jej má celý svět jen za básníka. On si cenil obojího. Soška moai je mé logo, ale můj život se netočí jen na této parketě. Je to jisté prokletí - mé i pana Goetha. I když se s ním v žádném případě nesrovnávám."

EVA BOBŮRKOVÁ

obsah | osobnosti