Václav Nedomanský: V Kanadě nás nevítali s nadšením

Neskonale pestrý život vedl Václav Nedomanský. Ta spousta dobrodružných příhod a ojedinělých zkušeností by vydala na knihu. On vlastně i teď, v necelých jedenašedesáti letech, dál prožívá zajímavé příběhy. Narodil se v Hodoníně, léta hrál hokej v Bratislavě, utekl komunistům za sportovním snem do Kanady a nyní přebývá v Kalifornii, kousek od Los Angeles. "Dívám se na město, jehož střed je od nás asi třicet mil," popisoval do telefonu. "Skoro pořád máme krásné počasí. Jsme docela v přírodě, dvě míle od pobřeží ale už 600 metrů nad mořem. Nedaleko se tyčí kopec, který má stejně jako ten štít na Slovensku asi dva a půl tisíce metrů. Když je sezona, dá se tu lyžovat."

Jste scoutem klubu Los Angeles Kings. Co obnáší tohle zaměstnání, když se NHL nehraje?

Hodně cestuju. Nedávno jsem podstoupil desetidenní cestu po východě kontinentu. Měl jsem sledovat zápasy AHL.

Vaše maminka žije v Hodoníně. Kdy jste ji v rodném městě navštívil naposledy?

Loni v srpnu před Světovým pohárem, ale jen na dvě hodiny. Předtím jsme byli v Praze, na pohřbu Ivana Hlinky.

Hodně vás Hlinkova smrt vzala?

Byl jsem šokovaný a zničený. Asi týden předtím, než zemřel, jsme spolu mluvili. Byl na golfovém hřišti a do telefonu mi sliboval, že za mnou přijede.

Byli jste kamarádi?

Třeba na olympiádě v Japonsku jsme bydleli v jedné buňce. Strávili jsme spolu spoustu času. Kupovali jsme si desky Beatles... Zůstali jsme v kontaktu. Člověk si v podobné chvíli uvědomí, jak je život precious, drahocenný.

A jak vám slouží zdraví?

Dobře. Zatím jsem nebyl donucen jít k lékaři na prohlídku.

Před třemi lety ve Švédsku jste mi tvrdil, že vás už na brusle nikdo nedostane. Vydržel jste to?

Ano. Ale dostal jsem k Vánocům od syna novou výzbroj. Vypadá krásně. Všechno je nové, lehčí, lepší než za našich časů. Možná ji vyzkouším. Nevím.

Nechybí vám skluz po ledě, příjemný pocit z povedené střely?

Ani ne. Všechno má svůj čas. V každém věku si musíte najít něco, co vás baví. Nechápu, že se hráči po skončení kariéry nudí.

Vy jste si našel zaměstnání. Psal jste do curyšského Sportu, koučoval jste v Německu...

Ano, mě hokej pořád zajímá. Klasifikoval bych se... Ne jako znalec, ale jako člověk znalý hokejových poměrů. Od doby, co jsem s hokejem začal, si pamatuju, kde kdo hrál. Mrzí mě, když mladí neznají bývalé hokejisty.

I novinařina vás bavila?

Baví mě stále. Spoustu věcí si píšu. Promýšlím si je, zvažuju, škrtám. To musíte znát sám.

Mezi českými kanonýry jste králem. Až za vámi jsou Nový, Martinec, Růžička, Jágr. Koho z elitní desítky nejvíc uznáváte?

Všechny. Nasázeli tolik gólů! Začal jsem chodit na hokej v roce 1956 a sledoval jsem Josefa Černého. Když jsem sám začínal, tak jsem mu na ledě nemohl stačit. Byl to vynikající bruslař. Ale uznávám všechny.

Nejblíž je vám Jaromír Jágr. Jaký máte názor na něj?

Vynikající hráč, ofenzivně nadaný. Dál ho nemůžu hodnotit.

Proč?

Není to hráč našeho klubu. Má senzační kariéru. Akorát má občas zvláštní nápady. (úsměv) Jeho ofenzivní kusy jsou obdivuhodné. Přeju mu, ať se ho drží zdraví a ať je v životě rozumný.

Překoná vás? Co myslíte?

Pokud bude hrát, tak ano. Hodně hráčů po třicítce ztrácí motivaci. To mě překvapuje, nelíbí se mi to. Nejde hrát jen pro góly nebo peníze. Hlavní je vítězství, soutěžení, touha po zlepšení.

Vy jste ve třiceti teprve přestupoval do zámoří, že?

A po třiatřicítce jsem začínal v NHL! Zůstat u hokeje byla pro mě i existenční záležitost. Nemohl jsem si dovolit přestat dělat profesionální sport.

Teď se v NHL vydělávají ohromné peníze. Jak to bylo za vás?

Platy byly tak nízké, že člověk šel ze sezony do sezony. Dodnes mě to nutí pořád pracovat. Ale baví mě to.

Jak jste nejraději trénoval střelbu? Používal jste železné puky jako třeba Milan Nový?

Nedělal jsem nic zvláštního. V létě jsem sice v Hodoníně na stadionu střílel z prkna, ale jen pro zábavu. Zato jako kluci jsme na ulici pořád hráli s míčkem.

Kdysi jste mi říkal, že střelec musí cítit branku i bez dívání. Tenhle šestý smysl jste si vypěstoval, nebo jste se s ním narodil?

Spíš jsem si ho vypěstoval. Hrál jsem i tenis, basketbal, kopanou. Tam se dá tohle umění rozvíjet. Taky pomáhá pozorování, i při něm se leccos naučíte.

Vy jste údajně nastoupil v ligovém duelu za fotbalový Slovan Bratislava. Je to pravda?

Ano. Jednou v létě, před začátkem hokejové sezony. Dva týdny jsem s mužstvem trénoval, absolvoval jsem pár přípravných zápasů, jeden ligový. Pak jsem ještě dal za béčko gól, který ho zachránil před sestupem z druhé ligy.

Narodil jste se na Moravě, ligu jste hrál za Slovan. Byl jste dokonalý Čechoslovák, ne?

Asi ano. Chodili jsme se koupat do hraniční řeky Moravy. Za ní je slovenská Holíč. Když mě pak uváděli do slovenské hokejové Síně slávy, napsali, že jsem si do ní doplaval.

Prý jste při utkáních neměl rád hecování, soustředil jste se hlavně sám na sebe. Proč?

Musíte se na zápas fyzicky i mentálně připravit. Pak je jednodušší podat optimální výkon.

A nevyčítali vám uzavřenost? Že nežijete s kolektivem?

Ne. Od chvíle, kdy jsem vešel do kabiny, jsem byl jenom pro kolektiv. Vždyť jsem byl kapitánem Slovanu v době, kdy mezi našimi národnostmi byly určité problémy. Ale uznávali mě, i když jsem chodil na zápasy ze školy, třeba jen hodinu předem.

Tak pozdě? To z dnešního pohledu není příliš profesionální.

Ale tehdy moc nešlo chovat se profesionálně. Vždyť jsem chodil do menzy na jídlo za 2,70. O správné výživě se toho vědělo málo. Na druhou stranu jsem si sám přidával v tréninku a třeba alkohol jsem do pětadvaceti let nepil vůbec.

Chodil jste na utkání ze školy? Vy jste studoval?

Ano. Biologii a fakultu tělesné výchovy. Udělal jsem všechny zkoušky, ale odmítli mi dát diplom, protože jsem emigroval. Pak mi ho slíbili, ale jak už to bývá v těch vašich končinách, nějak se na to zapomnělo.

Jak jste zvládal učení při hokejovém zaměstnání?

Rozkládal jsem si ročníky do dvou let. Tělocvik jsem zvládal. Rád jsem se učil anatomii či fyziologii. Ale musel jsem sedět na zadku a hlavně v létě dohánět.

Líbilo se vám ve Slovanu?

Hokejová atmosféra tam byla skvělá, měl jsem dobré kamarády. Trenér Horský byl vynikající odborník. Právě ve Slovanu jsem prvně zažil dvoufázový trénink.

Vybavíte si svůj památný zápas, památný gól?

Rád vzpomínám na zápasy s Ruskem na pražském mistrovství 1972. Napadá mě taky utkání, teď se podržte, bylo to v lednu 1967 ve Winnipegu. Rusko jsme porazili 5:2. Dal jsem čtyři góly, počítali mi jen tři, protože při tom čtvrtém střela protrhla síť. Ale nejcennější branky vždy byly z mistrovství světa.

Z partií proti Sovětům, že?

Jistě. Měli vynikající tým. Hodně nás poráželi, ale našli jsme způsob, jak častěji vyhrávat. Při mém posledním mistrovství jsme je v Helsinkách smetli 7:2. To mi taky udělalo dobře.

Když dal ve Stockholmu 1969 bek Suchý gól Sovětům, cloumal jste divoce jejich brankou. Zažil jste na ledě větší extázi?

Asi ne. Vzhledem k době. A vzhledem k tomu, čím jsme prošli. Pracovali jsme tvrdě.

Po invazi spojeneckých vojsk vám fandila celá země. Uchvátila vás atmosféra mistrovství?

Byl to ohromný zážitek. Intenzivní, vynikající zápasy. Dodneška si o nich odborníci vyprávějí. Přáli nám diváci a možná trošku i rozhodčí, protože jsme tam ty Rusy dost naháněli.

Vy jste ve druhé partii skóroval vkleče na levém koleně.

Přesně si to pamatuju. Jiří Holík nahrával z levého rohu, nebyla to snadná pozice, ale vyšlo to.

Trenér Bouzek kdysi v žertu vyprávěl, že kvůli vám vznikl v Československu systém s bránícím levým křídlem, protože vy jste se jako centr moc nevracel.

(usměje se) Kus pravdy na tom bude. Ale v NHL vás bez bránění hrát nenechají, takže já jsem se pak v pozdním věku musel učit.

Ve třiceti jste s Richardem Fardou žádal komunistické šéfy, aby vás pustili na angažmá do Kanady. Prý vám řekli, že máte smůlu. Že jste se měli narodit o kus dál na západ. To vás muselo naštvat.

Už je to dávno... Měl jsem možnost, všechno bylo ideální. Ostatně už v jedenadvaceti jsem měl nabídky z NHL.

Emigroval jste. Jak to proběhlo?

Zrovna jsem skončil školu, povolali mě na vojnu, požádal jsem o odklad. Zajímaly se o mě dva kluby ze Severní Ameriky, v Československu byly odmítnuty a já jsem pak byl sledován. Ale to nechci rozvádět. Odjel jsem autem do Švýcarska, kde jsme se potkali se zástupci ze zámoří.

S týmem Toronto Toros jste rok nato byli na turné ve Skandinávii. S Fardou jste místo přesunu do Finska radši zůstali ve švédském Örnsköldsviku. Báli jste se, že by vás vydali komunistům?

Je to pravda. Neměl jsem vízum, obával jsem se, aby nás neutrální Finsko nevydalo na východ. Už předtím v Kanadě mě kontaktovali z československé ambasády. Chtěli se se mnou sejít. Samozřejmě jsem odmítl.

Amerika musela být pro uprchlíky z komunistického bloku plná překvapení. Jak jste si zvykal?

Začal tréninkový tábor na malém hřišti. Spousta hráčů se snažila udržet v mužstvu, a tak to byla řež jako blázen. Později jsem hrál NHL, která byla čistší.

Co jazyk, zvyklosti?

Přijdete ve třiceti a komunikujete na úrovni pětiletého dítěte. Nemluvil jsem, mnoha věcem jsem nerozuměl a pomoc žádná nebyla. Ještě že se hrál hokej. Když jsem dokázal, že jsem lepší než ostatní, začali si mě vážit. Kdybych nebyl přínosem pro tým, bez milosti by mě vyhodili.

Nadávali vám domorodci do prašivých komunistů?

Občas. Brali to tak, že jim bereme práci a holky! (smích) Zkoušeli to na nás hrubostí. Ale já se díky dobré kondici a rychlému pohybu dostával z nebezpečí. Richard Farda byl menší a rád si hrál s pukem, proto měl vážná zranění a vrátil se do Evropy.

Vám se těžké úrazy vyhýbaly?

Docela ano. Jednou jsem měl po bodyčeku roztrhnutý obal ledviny. Pak možná nějaký zlomený prst, ale jinak nic zásadního.

S tou ledvinou se vám to stalo v Americe?

KAREL KNAP

obsah | osobnosti