Navrátilová po letech dobyla Štvanici

Devětačtyřicetiletá Navrátilová hrála soutěžní zápas na Štvanici před dvaceti lety ve Fed Cupu a exhibici před jedenácti lety. Nyní se poprvé ukázala v turnajovém utkání a dirigovala jasnou výhru. Jistě podávala, na síti prokázala cit i přesnost a dobře returnovala.

Narodila se 8. října 1956 v Praze a nyní žije v USA. Americké občanství získala 21. července 1981.

Od malička hltala Martina Navrátilová v přítmí pražských biografů americké filmy a snila o Novém světě. Kdyby mohla vyměnit roli na plátně svou oblíbenou herečku Katherine Hepburnovou, film o jejím životě by musel začínat i končit na dvou místech - u Berounky a ve Wimbledonu.

Nedaleko Berounky, v městečku Řevnicích v blízkosti Prahy prožila nejlepší tenistka všech dob skoro devatenáct let svého života, než si za nový domov zvolila Spojené státy. Na řevnických kurtech uchopila poprvé tenisovou raketu, vyhrála tam první zápas ještě oboustranným bekhendem a také dala dohromady maminku se svým adoptivním otcem, který malou Martinu vozil na antuky a po němž se dcera přejmenovala ze Šubertové na Navrátilovou.

Už velká Martina se k řece vrátila myšlenkami bezprostředně poté, co oficiálně skončila s profesionálními turnaji žen ve dvouhrách. Když měla říci, jestli jí vůbec něco chybí ke štěstí, nejbohatší tenistka světa odpověděla: "Ráda bych se ještě někdy vykoupala v čisté Berounce." V tenisovém chrámu londýnského předměstí Wimbledonu roste jiná tráva než u Berounky. Ale nejen proto šestnáctiletá buclatá brunetka zbožně poklekla a trávník laskavě pohladila jako panenku, když přijela poprvé v roce 1973. Tenisoví bohové se jí za projevenou úctu později řádně odměnili. Nikdo v historii nedržel stříbrný talíř pro vítězku wimbledonské dvouhry devětkrát, jako se to podařilo Martině Navrátilové. Vztah tenistky k posvátné trávě, popisovaný jako "love affair", milostný poměr, vyvrcholil po jejím posledním zápase dvouhry ve Wimbledonu, ztraceném finále v roce 1994 se Španělkou Martinezovou, kterou kvůli této svatokrádeži proklínal celý svět. Při odchodu z centrálního dvorce se Navrátilová v slzách dojetí shýbla a na památku si s sebou vzala maličký trs trávy. Potlesk nadšených diváků už nemohl být silnější. I když zápas Navrátilová prohrála, v očích publika byla vítězkou.

"Miluji Wimbledon od prvního setkání. Je to podobné jako s blízkou osobou. Čím déle jste s ní, tím víc ji máte rádi," opakovala častokrát. "Myslím, že mou kariéru učaroval jako jediný turnaj právě Wimbledon. A že jsem ho nevyhrála desetkrát, nelituji. Udělala jsem pro to všechno." Nelze jí nevěřit, když ve své autobiografii tvrdí o tenisových začátcích: "Sotva jsem prožila to blaho odpálit míč přes síť, poznala jsem, že tohle je můj svět, můj nejkrásnější svět."

Adoptivní otec Miroslav nepřestával malou Martinu ujišťovat, že jednou vyhraje Wimbledon. A ona mu bezmezně věřila a dál a dál neúnavně bušila do míče. Za jediného idola měla Roda Lavera, také proto, že ryšavý Australan stejně jako ona hrál výjimečně jedovatou levačkou. Jinak ovšem Navrátilová neochvějně kráčela vlastní cestou bez vzorů, na turnajovém okruhu se dlouho obešla bez osobního trenéra i všemocných rádců.

Pokud se někde a někdy vůbec ukazuje osud, u Martiny Navrátilové se tak zřejmě stalo ve věku sotva pěti týdnů při výletu na krkonošskou boudu Martinovka, kde se poznali její rodiče a po níž také dostala jméno. "Moje maminka mě varovala, že dítě bude mít boty z toulavého telete, když někam cestuje v období šestinedělí. A ono se to do písmene splnilo," přikyvuje matka Jana Navrátilová.

Za onu toulavost mohlo později nejen tenisové povolání, ale hlavně skličující poměry v Československu začátkem sedmdesátých let. Hráčce, která se v necelých šestnácti letech stala mistryní republiky mezi dospělými a jež sklízela mnohem větší pozornost v zahraničí než doma, bylo pod mikroskopem totalitního režimu těsno. Ruská okupace, kvůli níž 21. srpna 1968 nedohrála tehdy jedenáctiletá Martina žákovský turnaj v Plzni, jí vzala trenéra Parmu, donuceného pod tlakem situace zůstat v emigraci. Ničily ji příkazy, jak trénovat, v jakém hotelu bydlet a s kým se v zahraničí stýkat. Ona si prosazovala právo rozhodovat sama o sobě.

"Nejsem mystik, jsem spíš pragmatická, a asi budu potrhlá - ale na mou duši věřím, že jsem se narodila s tím, aby se ze mě stala Američanka," tvrdí hráčka ve své knize "Martina", vydané v roce 1985. "Amerika na mě čekala. Dala mi přátele, prostor a svobodu, vzpěračské nářadí a správnou stravu."

Kdo něčím podobným neprošel, asi těžko si dokáže představit sebevědomí a odvahu, s nimiž se osmnáctiletá dívka rozhoduje odejít do cizího prostředí, aniž by věděla, zda ještě někdy vůbec uvidí své příbuzné. Nepopsatelná je proto neochvějnost onoho klíčového rozhodnutí z roku 1975, který navzdory vlastním obavám a mnohým výhružkám okolí zavedlo českou dívku až do ponuré budovy na Manhattanu k imigračnímu úředníkovi. Pro lidi v původní vlasti se tenistka ovšem nikdy nestala odcizenou Navrátilovou, jak se oficiální místa snažila prezentovat, ale byla vždy "jejich Martinou," jíž se mohli jako vlastní dcerou pyšnit v dobách, kdy doma nic jiného důvod k hrdosti ani nedávala (ještě jednou a jistě ne naposledy - fakt díky, Martino...) A na druhé straně se mnoho lidí nejen v Americe sice nechápavě tvářilo na výraz Československo, ale při vyslovení jména "Navratylova," třebaže někdy zkomoleného, reagovalo okamžitě. Jedna tenistka dokázala víc než všichni diplomaté dohromady.

Spojené státy poskytly Martině plnými doušky nejen tolik vytouženou svobodu, ale také možnost koupit si pistoli pod polštář, mít na každý den jiné auto s příznačnou poznávací značkou X-CZECH a nakupovat kilogramy oblíbené bižuterie a jídla. Kvůli zbožňovaným hamburgrům, pomfritům a dortům se však kdysi štíhlý prut dostal v okamžiku americké dospělosti až na váhový rekord 77 kg. A také k přezdívce Velká široká naděje, než se za pár let pro změnu vrhla na přísně vědeckou dietu, korunovanou vegetariánstvím.

Konflikty Martiny Navrátilové ale se stálým pobytem v USA nepřestaly. Jen spory s totalitní mocí byly vystřídány jinými incidenty při pokusech o proražení americké zdi odmítání, slepoty a nepochopení. Co si možná mohl dovolit kdokoli z privilegovaného světa sportovců, bylo přísně zapovězeno "drzé přistěhovalkyni z Východu." Nebývalou otevřeností, s níž mluvila o své orientaci na ženy stejně jako když kritizovala nízké finanční odměny na turnajích žen nebo politiku, si Navrátilová udělala hodně zlé krve. Žádná hmotná ztráta ale pro ni nebyla zdaleka tak důležitá jako čisté právo vést soukromý život podle svého uvážení a přesvědčení. "Těším se na den, kdy ve spojení se mnou bude chybět přívlastek homosexuální nebo lesbická tenistka, a kdy noviny napíší jen tenistka. Slovo homosexuální už samo o sobě provokuje představu, že lidé myslí jen na sex. Musejí snad heterosexuálové ustavičně vysvětlovat, že jsou heterosexuální? Proč se potom totéž chce po homosexuálech?" nepřestávala tvrdit se stejnou zarputilostí, s jakou ničila soupeřky na kurtech.

Nikdo ovšem nepřetvořil ženský sport od základu tak, jak se to povedlo Martině Navrátilové. Svalnatá sportovkyně změnila světový tenis atraktivním útočným stylem, i když většinu zápasů získala spíše díky herní inteligenci než síle. Dala příklad dalším generacím tím nejtvrdším možným tréninkem, spojením přípravy s největšími odborníky i s okruhem motivujících přátel. V roce 1978 vyhrála česká tenistka poprvé Wimbledon a vyšplhala se až na nejvyšší místo světového žebříčku. Pak přidala tituly i z antuky na French Open a z trávy na Australian Open. Největší úsilí ji ale stálo betonové mistrovství její nové vlasti, US Open, které ze čtyř grandslamových turnajů vyhrála Navrátilová až jako poslední a relativně pozdě, v roce 1983. Dříve než občankou USA se stala čestnou občankou státu Texas, svého dlouholetého bydliště, odkud dostávala po vítězných turnajích pravidelná blahopřání od guvernéra a senátorů. V Chicagu byl na počest jejích úspěchů v místním turnaji prohlášen 12. únor 1992 Dnem Martiny Navrátilové. Po posledním zápase singlové kariéry vztyčili vlajku s jejím jménem i v proslulé Madison Square Garden v New Yorku. Navrátilová je první ženou a první nečlenkou místních týmů basketbalistů Knicks a hokejistů Rangers, kdo se může takovou poctou pochlubit. A nakonec se Martina Navrátilová dočkala i čestného občanství Řevnic. Do rodné země se ale mohla podívat až po jedenácti letech emigrace, v nichž spoustu času strávila pro mnohé neuvěřitelným přemýšlením o tom, kterou leteckou linku zvolit, aby nepřelétala stát s komunistickým režimem a tedy s hrozbou možného přistání, zatčení a předání do Československa. S nervozitou, jakou nepoznala v žádném finále Wimbledonu, se Navrátilová vracela domů v roce 1986. Rodiče ji přemluvili, že pořádání Poháru federace družstev bude správnou příležitostí k návratu. Martina Navrátilová stála 27. července v elektrizované atmosféře na centrálním kurtu pražské Štvanice, kde tým USA vyhrál ve finále Poháru federace nad pořádajícím Československem. Ovace stojícího publika však vypadaly, jako by vyhrály domácí tenistky. Vděčný potlesk byl svéráznou formou protestu proti režimu. To nejlepší ovšem přišlo ve chvíli, kdy kapitán amerických tenistek Marty Riessen při závěrečném ceremoniálu bezelstně předal Navrátilové mikrofon, k obrovské radosti tribun a také ke zděšení osazenstva vládní lóže, která se okamžitě na povel vyprázdnila.

V tichu podobnému prostředí koncertní síně čekající na první tón virtuosa běhal mráz po zádech, když Navrátilová po úvodní anglické větě se slzami v očích řekla češtinou nijak nepoznamenanou roky odloučení: "Děkuji vám moc. Trvalo jedenáct let, než jsem se mohla vrátit domů. A doufám, že nebudete čekat dalších jedenáct let, abyste mě zase viděli."

Její život ovlivnilo několik žen. Golfistka Sandra Haynie pomáhala tenisovému zajíci v jeho amerických začátcích pochopit zákony profesionálního sportu. Spisovatelka Rita Mae Brownová vnukla přítelkyni vášeň pro literaturu, klasickou hudbu, charitativní činnost a hnutí Greenpeace. Basketbalistka Nancy Liebermanová vnesla do tenistčiny přípravy zcela novou dimenzi díky dietám a nekonečným hodinám stráveným v tělocvičnách. Trenérka Renee Richardsová, narozená jako Richard Raskind, zase otevřela své svěřenkyni nové obzory v taktice a úderové technice. Texaská královna krásy a rozvedená matka dvou chlapců Judy Nelsonová přivedla s sebou atmosféru rodiny a získala Martinu také pro vášeň k horskému středisku Aspen, kde tenistka dodnes bydlí na ranči mezi bobřími hrázemi a koňskými výběhy.

Oficiální odchod z profesionálních tenisových turnajů ve dvouhrách, ohlášený rok dopředu na sezonu 1994, znamenal pro Martinu přetěžký krok. Prohru v Chicagu obrečela, vztek z brzkého vyřazení na Roland Garros si vybila zlomením rakety a v Eastbourne po prohře utekla z kurtu, aniž našla sílu na interview. To nebyla Navrátilová, jak ji znal svět dřív. A ten svět trpěl s ní a přemlouval ji, aby aspoň ještě chvíli zůstala.

"Chci zkusit jízdu na surfu, snowboardu, prohánět se na harleyi a podniknout výlet do Afriky, kterou vůbec neznám. Myslíte si, že bych na to všechno našla čas, kdybych musela pravidelně jezdit po turnajích? Ne, můj čas nadešel, nemůžu přece hrát věčně," bránila se tenistka s rozpačitým úsměvem, ale současně si pochvalovala: "Dřív se mi mohl povést skvělý míč, a přesto se ozval jen chladný potlesk. Dnes zahraji jen průměrný úder a lidé na tribunách vstávají a šílí. Až na konci kariéry mě lidé přijímají takovou, jaká doopravdy jsem. Pořád jsem si kladla otázku, proč mě někteří lidé neměli rádi. Nyní mi ale začínají rozumět a mají mě rádi víc, než si zasloužím."

Na podzim roku 1994 si česká tenisová asociace vybrala Martinu Navrátilovou do funkce prezidentky. Tento akt dal konkrétní směr jejímu dalšímu životu, už tak zasvěcenému věcem veřejným díky bohaté činnosti v množství nadací a charitativních sdružení. Až někde za vzdáleným horizontem budoucnosti se Navrátilová možná bude realizovat jako tenisová trenérka. Anebo se prosadí jako spoluautorka detektivních románů z tenisového prostředí. Jedno londýnské nakladatelství s ní za šestimístnou cifru podepsalo exkluzivní smlouvu na tři knihy. "Můj soumrak kariéry trvá déle než samotná kariéra některých hráček," připomínala Navrátilová v žertu. Perspektivou nové existence bez tréninkových plánů, turnajových povinností a exhibičních závazků se snažila zastínit smutek v duši, který se kvůli loučení s vrcholovým tenisem přesto neodbytně rval na povrch. Ostatně, když člověk opouští to, co miloval a v čem nad jiné vynikal, slzy jsou nevyhnutelné.