Jeho krédo je dobro, pravda, krása

Na tu chvíli čekal deset let: začátkem března první klapkou konečně odstartoval natáčení filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Po třinácti letech se tak Jiří Menzel vrátil za kameru.

Navíc navazuje na tradici, kterou drží už jedenačtyřicet let, před nimiž se jako režisér setkal s Hrabalovými texty poprvé.

Spory, které se kolem práv na natočení "anglického krále" rozhořely ve druhé polovině devadesátých let, vyvrcholily v roce 1998 slavným skandálem - na festivalu v Karlových Varech Jiří Menzel sešvihal producenta Jiřího Sirotka proutkem.

Stručně řečeno, šlo o to, že se o práva na filmovou adaptaci Hrabalovy knihy praly dvě producentské společnosti a do mlýna těchto sporů spadlo několik režisérů: Karel Kachyňa, Jiří Menzel, ale také Miloš Forman, Jan Hřebejk či Jan Svěrák. Jiřímu Menzelovi, který se cítil Jiřím Sirotkem podveden, nakonec ve Varech poněkud ruply nervy. Přesto trvalo pár let, než se atmosféra vyčistila, a loni v únoru padlo rozhodnutí: režii převezme Jiří Menzel. Scénář měl rozepsaný už dlouho, nad jeho prvními verzemi se dokonce scházel ještě s Hrabalem. Na tu poslední, definitivní, už byl bez svého inspirátora, o kterém dodnes nemluví jinak než jako o svém "strejdovi, který mě naučil žít".

Obsluhoval jsem anglického krále se tedy stává šestým filmem, který Jiřího Menzela s autorem literární předlohy spojuje. A bylo to zatím souznění geniální a úspěšné, ostatně za Ostře sledované vlaky získal Jiří Menzel v roce 1966 Oscara. "Hrabala člověk může otevřít na kterékoli stránce a je z toho film…" řekl kdysi. "Jen je třeba pochopit strukturu a podstatu věci. Splést z těch historek copánek, jak říkával strejda."

Dnes o připravovaném snímku tvrdí: "Rád bych natočil hezký český film. Takový, aby lidem stálo za to jít do kina a věnovat mu dvě hodiny času." A k výběru představitelů dodává: "Nehledám herce, ale člověka, který má v sobě zranitelnost a budí v divákovi soucítění." Což je zcela v duchu jeho celoživotního filmařského založení.

Idylista

V roce 1961 absolvoval FAMU filmovým přepisem malostranské povídky Jindřišky Smetanové Umřel nám pan Foerster. Jím signalizoval, že jeho doménou budou nejen adaptace literárních předloh, ale i tichý humor a poezie nenápadných lidských osudů. První film, který natočil už s diplomem v kapse, ho navíc spojil s Bohumilem Hrabalem. Tehdy se podílel na filmu Perličky na dně povídkou Smrt pana Baltazara, kde zazářil nezapomenutelnou scénou: po silnici jedou závodní motocykly, a nikoli v řevu motorů, ale v tichém rytmu valčíku se zpomaleně vynořují zpoza obzoru a pokládají se do zatáček.

Pak přišly Ostře sledované vlaky, na jejichž scénáři už s Bohumilem Hrabalem úzce spolupracoval, a zrodilo se souznění, které se pak ještě mnohokrát osvědčilo. V dalším filmu sáhl po Vladislavu Vančurovi a vznikl jeden z nejúspěšnějších filmů šedesátých let, Rozmarné léto. Následovala inspirace Josefem Škvoreckým a filmy Zločin v dívčí škole a Zločin v šantánu. Po nich to byli Skřivánci na niti a s nimi znovu předloha Bohumila Hrabala, k jehož textům se vrátil ještě v Postřižinách a Slavnostech sněženek. A opět Vančura a Konec starých časů…

Navzdory tomu, že jeho filmy měly úspěch u kritiky i u diváků, byl mnohokrát nařčen, že tvoří laskavé idylky a vyhýbá se velkým současným tématům. V roce 1990 k tomu řekl: "Seskupení tří slov ,velké', ,téma' a ,dnešek' je mi navýsost podezřelé. Velké téma je vždy ukryto v látce, v příběhu samém a jeho velikost je dána hloubkou pohledu… Když zuřila válka, Karel Poláček čekal na transport a psal Bylo nás pět. Necítil potřebu se vypořádávat s válkou..."

Odhodlaný

Novináři se ho často ptají, proč v šedesátých letech nezůstal v Americe, když tam po oscarovém úspěchu Ostře sledovaných vlaků dostal atraktivní nabídky. Jiří Menzel tvrdí: "Tenkrát jsem myslel, že to počká. Neměl jsem Ameriku za cíl, neměl jsem tuhle ctižádost. Mně by se jenom líbilo vydělávat tam peníze, honoráře v dolarech jsou přece jen úctyhodnější než v korunách. Ale jenom kvůli tomu dělat americké filmy se mi zdálo hloupé."

Méně už je znám dopis, který Kateřina Pošová cituje v Menzelově biografii. Psal ho v prosinci 1968 do Basileje, kde měl inscenovat Machiavelliho Mandragoru: "… nedokážu myslet na basilejskou Mandragoru bez výčitek. Vrátil jsem se totiž do země, která víc než kterákoli jiná teď potřebuje umění a kulturu vůbec, protože tohle je jediná možnost vyjádřit opozici vůči vrchnosti a jediný prostředek, jak se stmelit… Pochopil jsem, že práce tady má dnes daleko větší smysl než kdekoli jinde. Občané této země, z níž v minulých týdnech odešlo mnoho intelektuálů a umělců, s láskou vítají každého, kdo se vrací, a dávají mu najevo, jak ho potřebují. Poznal jsem to na vlastní kůži a cítil bych jako dezerci, kdybych v tuto chvíli pracoval jinde než doma, i když vím, že za nějaký čas se tu bude pracovat velmi obtížně…"

Stalo se. Skřivánci na niti putovali roku 1969 ještě před konečnými úpravami do trezoru a jejich autor byl bez práce. Za kameru se postavil až v roce 1975 s filmem Kdo hledá zlaté dno. Jeho děj se odehrával na stavbě velké přehrady a Jiří Menzel se netají, že to byl kompromis, za který se ovšem nijak nestydí: "Navzdory slabému příběhu to byla zajímavá a velmi těžká práce a jsem rád, že jsme film natočili. Poznal jsem na stavbě pár velmi slušných lidí a vůbec, dělat film o práci je myslím užitečnější než film o mordech…"

S mnohem větším studem mluví o filmu, který jako první natočil po listopadu 1989 - o Žebrácké opeře: "Příliš jsem se scénářem chvátal."

Zklamaný

Po Žebrácké opeře natočil ještě Život a dobrodružství vojáka Ivana Čonkina a pak se odmlčel. Místo toho se stále skeptičtěji vyslovoval ke společenskému dění. "Něco mě zaskočilo," přiznal v roce 1997 v Reflexu. "Dokud jsme žili v totalitě, měl jsem určitou vizi. Věděl jsem, co můžu a nemůžu, měl jsem protihráče. A teď si najednou uvědomuji, že tolik věcí by mohlo být, a nejsou. Že by tahle země mohla být jako zahrádka, ale není, protože hodně lidí se z ní snaží urvat, co se dá. Vzniká tady hodně dobrých věcí, ale pořád mi do očí padá víc těch špatných." Jindy se v Lidových novinách zlobil: "Zlo, mystika, násilí, to dnes přitahuje puberťáky a bohužel i intelektuální snoby. V lidech je podvědomá touha po špatnostech a zlo je atraktivní. Ale dobré umění vždycky podporovalo v lidech úctu k lidské bytosti, lásku k životu."

Trpělivý

V roce 2000 převzal vedení vinohradského divadla a nezasvěcencům se mohlo zdát, že přehodit výhybku od filmového plátna k jevišti ho donutilo jen zklamání ze situace ve filmu. Omyl. Po těch dvou cestách, filmové i divadelní, šel vždy souběžně. Režíroval v Činoherním klubu (k jeho dějinám přispěl i jednou z nejslavnějších inscenací tehdejší éry: Machiavelliho Mandragorou), v Národním divadle, v Divadle Na zábradlí i v Divadle Bez zábradlí... Původně se dokonce hlásil na DAMU, neúspěšně, FAMU byla náhradním řešením.

Dokonce se osvědčil jako herec, především v Penzionu pro svobodné pány - a sám si toho považoval: "Když to vezmu kolem a kolem, tak vlastně nejsem ani tak pyšný na svoje filmy, ale například na roli Halibuta. Už někdo řekl přede mnou, že mít úspěch v tom, co umíte, na co máte talent, to vlastně není žádné velké umění. Ale dokázat něco v tom, co neumíte, tomu říkám výkon!"

Jeho herectví, těžící z půvabné neohrabanosti a rozpačitosti, se ovšem prosadilo i na filmovém plátně, a to nejen slavným komediantem Arnoštkem v Rozmarném létu. Za roli doktora Johna ve filmu Věry Chytilové Hra o jablko získal v roce 1977 na filmovémfestivalu v Chicagu hereckou cenu.

Vinohradské divadlo se tedy zdálo logickým pokračováním této cesty. Zůstal tam však jen krátce. Bylo kolem toho hodně trpkosti, kritika mu opět vyčítala jeho pověstný sklon k idyličnosti a laskavosti, on se jako vždy bránil: "Když jdete zezadu k vinohradskému divadlu, tak vidíte na jeho fasádě zlacený nápis: Dobru, Pravdě, Kráse. To je moje krédo. Jsou to sice slovíčka nemoderní, ale v době malicherných zlob, hloupých lží a všeobecného kultu ošklivosti nejsou tak úplně zbytečná."

Odešel v roce 2003 a všeobecné očekávání se obrátilo k otázce: Bude zase film? A jaký?

Od jeho posledního filmu tehdy uběhlo už sedm let. Na otázky, proč netočí, odpovídal, že ho nebaví honit sponzory, že pro další film nevidí důvod a tak dále. Později, když aféra kolem práv na Hrabalova "anglického krále" pozastavila jeho šance film dělat, tvrdil: "Anglický král mě zaujal natolik, že všechny ostatní látky mi ve srovnání s ním nepřipadají dostatečně zajímavé. Počkám si na něj."

Po letech tahanic se dočkal. Mezitím se stačil oženit s půvabnou, o mnoho mladší novinářkou Olgou, zdá se vyrovnanější, šťastnější. Dlouhý odklad natáčení Hrabalovy předlohy nakonec považuje spíš za přínos, protože na dolaďování scénáře měl dost času. I když ten hlavní spoluhráč mu přece jen chyběl. "Vždycky jsem se snažil vyvolat si v duchu debaty, které jsme s Bohumilem Hrabalem vedli, a měl jsem pocit, že se mi občas dívá přes rameno a pochechtává se, jak se s textem trápím."