Robert Maxwell (Ludvík Hoch): Síla dobra, síla zla

"Kdyby zemřel o dva nebo o tři roky dřív, byl by považován za hrdinu. Nebyl sice nikdy ostatními lidmi milován, ale mnozí ho obdivovali za to, co dokázal," říká Betty Maxwellová, bývalá manželka tiskového magnáta Roberta Maxwella, který za nevyjasněných okolností zahynul přesně před jedenácti lety na jachtě poblíž Kanárských ostrovů. Naznačuje tak jeden z mnoha paradoxů, které jsou spojeny s pozoruhodným životním osudem tohoto muže. Málokterý jiný příběh v sobě koncentruje tolik špatného i dobrého, co Evropě přineslo dvacáté století.

Jedenaosmdesátiletá historička Betty Maxwellová přijede příští týden do Prahy, kde bude na Karlově univerzitě přednášet o holocaustu jako jedné z největších tragédií minulého století. Určitě však bude čelit také mnoha otázkám týkajícím se svého manžela. Nejen proto, že se narodil jako Jan Ludvík Hoch na území bývalého Československa. A nejen proto, že se velká část jeho rodiny stala obětí právě holocaustu.

Před několika dny přinesly světové agentury zprávy o tom, že se objevily nové okolnosti jeho smrti. Tiskový magnát zmizel v listopadu 1991 z paluby své luxusní jachty pojmenované po jeho dceři. Několik dní se spekulovalo o tom, že Maxwell svou smrt pouze finguje, protože jeho vydavatelská společnost byla v té době v ohromných dluzích (a později navíc vyšlo najevo, že Maxwell zpronevěřil penzijní fondy svých zaměstnanců). Ale ani když španělská policie našla jeho tělo, nebyl spekulacím konec. Spáchal Robert Maxwell sebevraždu? Utopil se kvůli náhlým zdravotním komplikacím? Anebo ho někdo zabil?

Kniha novinářů Gordona Thomase a Martina Dillona tvrdí, že Robert Maxwell byl zavražděn příslušníky izraelské tajné služby Mossad, pro niž ovšem údajně sám pracoval. Proč se Mossad rozhodl kontroverzního vydavatele zabít? Protože prý Maxwell tajnou službu vydíral, že když nepřiměje izraelské banky k finanční podpoře jeho krachujícího podniku, vyzradí některá tajemství z dřívější spolupráce. Těžko říct, nakolik lze brát nová odhalení vycházející z rozhovorů s bývalými i současnými zaměstnanci Mossadu vážně. Ale to, že Robert Maxwell s izraelskou tajnou službou spolupracoval, se bralo jako fakt už za jeho života. A jakkoliv se Izrael podílel či nepodílel na jeho předčasné smrti, je nesporným faktem i to, že mu židovský stát vystrojil státní pohřeb.

Dětství bez páru bot

Se svou ženou se Maxwell seznámil na podzim roku 1944 v Paříži. Tehdy třiadvacetiletá Elisabeth pracovala pro organizaci Paris Welcome Committee, která se ve Francii starala o spojenecké vojáky. Maxwell tehdy vystupoval pod jménem Ivan du Maurier a podle pamětí Betty Maxwellové byl "vysoký, opálený britský seržant". V mileneckém a později manželském svazku těchto dvou lidí se nemohly potkat odlišnější osudy. Zatímco Elisabeth byla tichá a spíše uzavřená mladá protestantka, která pocházela z bohaté rodiny s předky z rodu slavných hugenotů a jen kvůli válce přerušila své studium na Sorbonně, Robert (alias Ivan či ve skutečnosti Ludvík) byl Žid z extrémně chudých poměrů, který sice mluvil několika jazyky, ale neměl žádné formální vzdělání.

Maxwell se narodil 10. června 1923 ve vesnici Slatina na Podkarpatské Rusi. S rodiči a sedmi sourozenci bydlel v jedné místnosti v malém domku svého dědečka. Když se později stal vlivným a bohatým mužem, rád zdůrazňoval, že do svých sedmi let neměl vlastní pár bot a v zimě si boty střídal se sourozenci. Na Podkarpatské Rusi se ve dvacátých letech mluvilo mnoha různými jazyky. Maxwellovou rodnou řečí bylo jidiš, ale naučil se i maďarsky (rodiče měli do roku 1918 maďarskou národnost) a rumunsky. Ve státní škole se ve dvacátých letech učilo česky a rodiče děti posílali ještě do školy židovské, kde se naučily hebrejsky. Všechny tyto jazyky Maxwell i v pozdějším věku uměl a používal. Na jaře 1938 se patnáctiletý Ludvík vydal zcela bez peněz na cestu do Prahy, ale do města se nedostal, protože neměl potřebné doklady. A navíc se během cestování setkal s antisemitismem, takže si ostříhal copy a zcela změnil svůj ortodoxně židovský zevnějšek. Když se o rok později vrátil do Slatiny, sourozenci ho málem nepoznali a matka s ním nějaký čas nemluvila. Mezitím se ovšem setkal v Brně s dalšími mladými lidmi a šel se dobrovolně přihlásit do tehdejší československé armády. Později vzpomínal, jak jim důstojník řekl: "Běžte domů, chlapci. Až bude potřeba, tak vás zavoláme."

V roce 1939 se na krátký čas vrátil domů. Hochovi měli poprvé v životě vlastní dům, protože Ludvíkova matka dostala nějaké peníze od bratra podnikajícího v Americe. Ale mnoho štěstí jim nepřinesl. Když Ludvík odcházel z domova, bylo to naposled, co rodiče a většinu sourozenců viděl. Pobyt v koncentračním táboře v Osvětimi přežil z celé rodiny pouze jeden bratr a sestra. Možná to bylo trauma z rodinné tragédie, možná stud za nuzný původ, ale s výjimkou narážek na extrémní chudobu (které Maxwell vždy činil tak, aby byl jasný kontrast s ohromným bohatstvím, jež nahromadil později) o svém dětství prakticky nemluvil. Betty Maxwellová říká: "Bob žil přítomností a neutuchajícím zájmem o možnosti, které skýtá budoucnost."

V roce 1940 přicestoval přes Maďarsko a několik dalších zemí do Londýna. Neuměl ani jediné slovo anglicky, ale vzhledem ke svému nadání na jazyky se učil překvapivě rychle. A byly to vztahy k dívkám, které jeho aklimatizaci na britské poměry urychlily. Jeho první láskou byla sestřička, do níž se zamiloval v prosinci 1940 v nemocnici po operaci slepého střeva. Byli si velmi blízcí asi dva roky. Ludvík dívku navštěvoval v rodině, jež patřila k lepší střední třídě. Za normálních okolností by chudý zahraniční mladík nebyl v takové domácnosti vítán, ale protože byla válka, chovali se všichni k Ludvíkovi s maximální pozorností. A jak s úžasem pozorovali, během necelého roku se naučil mluvit anglicky téměř bez přízvuku. Zde a později ve společnosti mladé vdovy Sylvie proběhla Ludvíkova pro měna v mladého a dobře se chovajícího džentlmena, do kterého se v Paříži v roce 1944 zamilovala na první pohled jeho nastávající žena.

Věda jako dobrý byznys

V březnu 1945 se s Elisabeth žení už coby Robert Maxwell. O dva měsíce později jí píše: "My darling Betuska! Válka skončila." Brzy získává hodnost kapitána a britské občanství. Působí v Německu a do Británie se za manželkou vrací pouze na dlouhé dovolené. A začíná podnikat. V prosinci 1945 se v české restauraci v Londýně setkal s kolegou z vojny Arnoldem Loblem a stal se třetinovým spoluvlastníkem jeho firmy Low Bell, kam Betty později nastoupila jako sekretářka. Společnost dovážela české zboží, jako různé okrasné předměty ze skla či ze dřeva. Kdykoliv se Maxwell do její činnosti zapojil, obrat i zisky výrazně stouply. Nabídl proto svému společníkovi, že od něj odkoupí jeho podíl, ale on nesouhlasil. Betty krátce nato poměrně špatně placené místo opustila a přestěhovala se za mužem do Berlína.

V Německu se Robert Maxwell poprvé dostal do blízkosti novin, protože působil jako armádní cenzor v berlínském deníku Der Telegraf. A v roce 1946 navštívil také knižní veletrh v Lipsku, které bylo v ruské okupační zóně. V publikování Maxwell ucítil další podnikatelskou příležitost. S pomocí peněz Bettyina otce založil britskou firmu, jež do Británie dovážela německý tisk a působila i v dalších oborech. Maxwell nakupoval zahraniční práva od německých vydavatelů vědeckých knih. Při této příležitosti se seznámil s majitelem nakladatelství Springer Verlag Ferdinandem Springerem, který ho podle Betty velmi výrazně ovlivnil a v roce 1949 se stal kmotrem jejich druhého syna Philipa. Mezi oběma muži vzniklo obchodní i přátelské pouto. Maxwell pomohl Springerovi etablovat se v anglosaském akademickém pro středí, jež na německou firmu hledělo s určitým nepřátelstvím, a Springer mu na oplátku poskytl zkušenosti a finanční prostředky. Obojího Maxwell využil k založení vlastního nakladatelství Pergamon Press. Přirozená inteligence, instinkty a dravost hraničící s bezohledností byly předpoklady pro razantní úspěch v podnikání.

Pergamon byl velmi rychle ziskovou firmou, takže se Maxwell mohl věnovat jiným aktivitám. Jako jeden z mála podnikatelů v padesátých letech byl příznivcem labouristů, kteří tehdy byli mnohem levicovější než nyní a některými názory se blížili komunistům. V roce 1964 vyhrál za tuto stranu volby v okrsku Buckinghamshire, kde byl poslancem do roku 1970. Maxwell byl typem podnikatele, jenž se vypracoval z ničeho a vybudoval ohromné impérium. A jako mnoho těchto lidí se nakonec stal obětí svého úspěchu, protože nedokázal odhadnout, v jakém momentu už není schopen sám rozsáhlý podnik uřídit a zabránit jeho krachu. Vrcholu dosáhl nepochybně v osmdesátých letech, kdy koupil bulvární levicový deník Daily Mirror a splnil si tak svůj celoživotní sen vydávat celostátní britské noviny (později ještě koupil newyorský deník Daily News).

Arogantní a nesnesitelný buran

Maxwellovy kontakty s tajnými službami jsou námětem mnoha dohadů, ale konkrétní důkazy samozřejmě neexistují. Izrael otevřel Maxwellovi doširoka svou náruč a jeho přední politici o něm mluvili s úctou jako o velkém člověku (například Šimon Peres). Ale excentrický vydavatel rozhodně nebyl jednoduchý a čitelný člověk. Je otázka, zda jeho nadstandardní vztahy s bývalými komunistickými režimy byly součástí nějaké zpravodajské hry, anebo jen důkazem jeho podivného politického vkusu. Ve svém nakladatelství vydal například spisy politiků, jako byli Honecker či Ceausescu, koncem osmdesátých let kontaktoval i bývalého prezidenta Husáka. Ale o československém režimu se vyjadřoval zdaleka nejpohrdlivěji. Ani k nám příliš nejezdil, i když do střední a východní Evropy jinak cestoval poměrně často.

Když v osmdesátých letech navštívil rodnou Slatinu, cítil se prý rozpačitě a trapně. Není pochyb o tom, že s přibývajícími lety se Maxwell stával osobně stále méně snesitelným člověkem. Vzhledem ke své inteligenci a instinktům by se nepochybně dokázal chovat jako bezchybný džentlmen (koneckonců to prokázal v počátcích svého života v Británii), ale on se přímo vyžíval v buranských způsobech a neotesaném jednání. Podle britského tisku byl ztělesněním úsloví "greed is good" (hamižnost je dobrá), jakkoliv se jím sám pro sebe příliš neřídil. Britský kulturní a mediální establishment Maxwella čím dál víc nenáviděl.

V osmdesátých letech byly noviny plné historek o jeho eskapádách a nezřízeném životním stylu. Byl schopen utratit tisíce liber za jedinou večeři a po Londýně se někdy přepravoval vrtulníkem. Měl časté poměry s jinými ženami, ale se svou ženou Betty se nikdy nerozvedl. To podstatné vyplulo na povrch až po jeho smrti. Ukázalo se, že společnosti jsou zatíženy astronomickým dluhem a že v penzijních fondech chybí zhruba 440 miliónů dolarů. V ohrožení se ocitly penze zhruba třiceti tisíc lidí, z nichž mnozí kvůli nepřehledné struktuře ani nevěděli, že jsou Maxwellovi zaměstnanci. Jejich právní bitva o peníze, na něž měli zákonem stanovený nárok (a které částečně uhradila britská vláda), trvala čtyři roky. Ještě déle se vlekl soudní proces s Maxwellovými dvěma syny - Ianem a Kevinem -, kteří byli společně se svým otcem v managementu společnosti. Oba byli po osmiměsíčním procesu v roce 1996 osvobozeni. Porota o jejich vině či nevině rozhodovala déle než 48 hodin čistého času. Oba nyní podnikají ve firmách, které s bývalým mediálním kolosem nijak nesouvisejí.

Útěk z Maxwellova stínu

Betty Maxwellová zůstala po smrti manžela prakticky bez prostředků, ale hledí na tu dobu bez hořkosti i beze zloby. Její osobní věci včetně domu v Oxfordu byly společně s celým Maxwellovým majetkem vydraženy ve veřejné aukci, aby se získaly prostředky pro věřitele. Paní Maxwellová bydlela dva roky v Londýně ve vypůjčeném bytě.

"Ani jsem neměla čas příliš truchlit. Okamžitě jsem byla v centru dění," říká. A jakkoliv byla Maxwellovi pozornou a dobrou manželkou, která mu porodila devět dětí, tak si sama dokázala ještě na sklonku svého soužití s Maxwellem vybudovat vlastní kariéru. V osmdesátých letech v Oxfordu dokončila univerzitní vzdělání a získala doktorát z francouzské historie. Stala se historičkou specializující se na holocaust. Překonala krizi, která vyplývala z rozpadu manželství s Maxwellem a z určitého pocitu prázdnoty. V devadesátých letech vydala úspěšnou autobiografii, získala několik čestných doktorátů a přednášela na univerzitách po celém světě. Ve středu 13. listopadu bude Elisabeth Maxwellová přednášet také v Praze na Karlově univerzitě. A až odpoví na několik dotazů, bude posluchačům promítnut dokumentární film Mateje Mináče Síla dobra. Ten sleduje pohnutý a dojemný příběh muže, jenž na počátku druhé světové války zachránil stovky českých židovských dětí transportem do Anglie.

Betty Maxwellová na konci osmdesátých let tento příběh objevila pro britská média a později spolupracovala s Matejem Mináčem při natáčení dokumentu. Mimochodem, tento film získal ve velké konkurenci nominaci na jednu z prestižních televizních cen Emmy, které se budou udělovat koncem listopadu v New Yorku. Síla dobra je dobrý název. Elisabeth Maxwellová ví o silách dobra i zla jako málokdo jiný.

MILOŠ ČERMÁK, REFLEX

obsah | osobnosti