Objevitel slavné komety století

Neexistuje mnoho posrpnových emigrantů, kteří se v zahraničí proslavili tak, že je musel uznat i ten nejtvrdší normalizační režim. Mezi astronomy existuje jediný - Luboš Kohoutek.

Když se onoho 18. března 1973 v hamburské observatoři skláněl nad svým jedenáct dní starým snímkem noční oblohy, hledal na něm nedávno objevené planetky. "Přitom jsem neočekávaně přišel na nové nebeské těleso, které do té doby nebylo v dané oblasti známé. A třebaže na snímcích to byla pouze malá, nejasná a ne zcela ohraničená tečka, nález mě vzrušil. Další týdny fotografování ukázaly, že tento bod zvětšuje své rozměry, a já jsem pochopil, že se přibližuje k Zemi. Předpokládal jsem, že to je kometa," řekl později pro sovětský týdeník Nedelja.

Tak doktor Kohoutek přesně podle zákona serendipity, který hledačům nadílí něco jiného, než po čem pátrají, místo obyčejného asteroidu ulovil mnohem větší astronomickou rybu kometu století. Ale popořádku.

Koukali nahoru

Jak známo, vůbec nejstaršími vědeckými obory byly rostlinozpyt hvězdopis; naši prapředkové se totiž museli něčím živit a museli vědět, kdy to zasít i sklidit. Traduje se rovněž, že právě pro povolání botanika či astronoma se i v současnosti rozhodují lidé už v útlém mládí podle toho, jestli v samých začátcích svého rozumbraní koukají spíš dolů, nebo nahoru.

Luboš Kohoutek se narodil 29. ledna 1935 v Zábřehu na Šumpersku. Otec byl středoškolským profesorem chemie a biologie, nicméně jeho syny Ctirada a Luboše na letních prázdninových táborech beskydské Jablunce okouzlilo hvězdné nebe. Jak pravil básník: "Leže si naznak v trávě, jež se blyští/ co vidíš a co slyšíš mezi snem?/ - Hemžení hvězdná jako v mraveništi/ a ticho jako v úlu vymřelém."

Kluci si rozdělili role přesně podle těchto Hrubínových veršů: starší Ctirad se - obrazně řečeno - rozhodl zaplňovat živoucí lidské úly ušlechtilými tóny a stal se posléze významným hudebním skladatelem a pedagogem. Nu a Luboš propadl hvězdnému hemžení.

Hvězdárna na střeše

První pozorování (srpnového meteorického roje Perseid) konal Luboš Kohoutek z ploché střechy činžáku, kde bydlel. Lehl si na lehátko, přikryl se tlustou dekou a bez dalekohledu, pouhým okem pozoroval, jak z nebe "padají hvězdy". Říká se, že když člověk vidí padající hvězdu, má si rychle něco přát a ono se to splní. Luboš si tehdy jistě přál, aby po sobě v astronomii zanechal stopu trvalejší, než je přízračně kratičký záblesk meteoru...

Později se svým o rok mladším kamarádem Jiřím Grygarem organizoval pozorovatelské expedice do hor. První vedla v roce 1955 na Radhošť a její výsledky se staly základem pro Kohoutkovu první vědeckou práci. Jednou z dalších jeho pozorovatelských štací se stala hora Bezovec u Hlohovce (kde mimochodem před dvěma týdny předal tamějším hvězdářům osvědčení o pojmenování planetky Bezovec). Pro brněnskou lidovou hvězdárnu na Kraví hoře, kde v té době začal působit jako jeden z jejích prvních demonstrátorů, mimo jiné vynalezl "umělý meteor" - žárovičku o reostatem regulovatelné jasnosti, kterou "po obloze" vozila po kolejničkách lokomotiva dětského vláčku. Ve spolupráci s nestorem brněnské amatérské astronomie Emilem Škrabalem (nedávno se dožil 99 let) sestrojil rotující sektor pro měření úhlové rychlosti fotograficky registrovaných meteorů (fotoaparát Flexaret, který si k tomu tehdy nosil z domova, prý používá k focení pozemských objektů dodnes).

Po studiích v Brně a v Praze nastoupil doktor Kohoutek roku 1958 do Astronomickém ústavu Akademie věd, kde se pod vlivem svého šéfa Luboše Perka zaměřil na planetární mlhoviny. Spolu pak v roce 1967 vydali obsáhlý Katalog galaktických planetárních mlhovin. Ten obsahoval 1036 tehdy známých objektů, z nichž řadu Kohoutek sám objevil, a dodnes je jeho nejznámějším dílem (zaznamenal skoro 600 citací v odborných časopisech).

Zázračný rok 1973

Během politického uvolnění koncem šedesátých let začal doktor Kohoutek spolupracovat s hamburskou univerzitní hvězdárnou v Bergedorfu, která disponovala jedním z nejlepších přístrojů k širokoúhlému, takzvanému přehlídkovému fotografování nebe, používanému k hledání nových nebeských objektů, kupříkladu mlhovin či planetek. Po nástupu normalizace tam zůstal natrvalo, a připojil se tak k silné české astronomické diaspoře ve světě (Zdeněk Kopal, Zdeněk Švestka, Zdeněk Sekanina, Zdeněk Kviz a další). Z Hamburku pak často zajížděl do špičkových observatoří v La Silla (Chile) a v Calar Alto ve Španělsku. Náhodný objev komety 1973f způsobil senzaci. Komety totiž bývají zpravidla objevovány až 2-3 měsíce před průchodem kolem Slunce (kdy teprve začínají vlivem jeho tepla zářit), takže k přípravám aparatur na jejich pozorování nezbývá moc času. Kohoutkova kometa však měla projít přísluním až za devět měsíců, takže astronomové stačili zorganizovat koordinovanou pozorovací kampaň desítek světových observatoří, poprvé včetně vesmírné - na oběžné dráze kolem Země totiž právě kroužila americká Skylab. Kometa Kohoutek 1973f tedy nabyla takové proslulosti, že se dokonce ani u nás nedala ignorovat osoba jejího objevitele. Jedny noviny sice zkoušely tvrdit, že Kohoutek je japonský astronom, ale nakonec tento "Japonec" dostal český vystěhovalecký pas, a řečeno s Jiřím Grygarem, stal se na dlouhá léta diskrétním a spolehlivým pojítkem svých českých kolegů se světem. Kometa Kohoutek 1973f měla průměr jádra asi 10 kilometrů a vodíkové mračno, které ji obklopovalo, sahalo až do vzdálenosti 10 milionů kilometrů. Chvost měřil několik desítek milionů kilometrů.

Informace, které kometa poskytla vědě, byly jedinečné, například nález organických molekul kyanovodíku a metanolu v ohonu komety vyvolal úvahy o možnosti příchodu života na Zemi z vesmíru.

Křtitel, laureát, občan

Luboš Kohoutek objevil pět komet a zhruba pětasedmdesát planetek, jimž dal převážně jména po českých osobnostech (Hus, Komensky, Neruda, Capek, Smetana, Dvorak, Janacek, Martinuboh, LubosPerek, Masaryk či Palach) nebo lokalitách (Moravia, Jablunka, Bezovec). Naproti tomu planetka číslo 1850, objevená za druhé světové války v Heidelbergu, dostala na návrh německého kolegy název Kohoutek. S rodnou vlastí udržuje živé styky, navštěvuje ji nejméně jednou ročně. A ona mu to s vděkem oplácí: loni na podzim obdržel cenu Česká hlava za mimořádný vědecký výkon českého občana v zahraničí, letos, v roce svých sedmdesátin, se stal čestným občanem rodného Zábřehu. Ale hlavně: těsně po formálním odchodu do penze roku 2001 vydal Luboš Kohoutek své životní dílo -druhé vydání Katalogu planetárních mlhovin (popisuje jich na 1500). Přání mladého kluka nad padajícími hvězdami se už poněkolikáté splnilo. I tento katalog ho - při všech přáních dlouhého života - určitě dlouho přežije.

Proč jsem odešel

Odešel jsem ze dvou rovnocenných důvodů: Jednak jsem řešil svou osobní situaci; po rozvedeném prvním manželství v Praze jsem se v Německu podruhé oženil, jednak jsem nesouhlasil s politickým vývojem v Československu po roce 1968 a obával jsem se, že se v budoucnu nebudu moci dál věnovat astronomii. Odchod mi sice znemožnil spolupracovat s československými kolegy, naproti tomu mi umožnil volně pracovat i na jiných světových observatořích.

FRANTIŠEK HOUDEK

obsah | osobnosti