Emil Juliš, dobyvatel nových zemí

Vyučený cukrář, absolvent střední ekonomické školy, povoláním účetní, plánovač, prodavač průmyslové vody, redaktor, bytostným určením experimentální básník.

Narodil se sice 21. října 1920 v Praze, ale celým svým životem i tvorbou se odevzdal severním Čechám. Mostecko se mu "zadřelo" pod kůži a stalo se jeho "černou poezií". Emil Juliš.

Básnický guru Jiří Kolář mu kdysi u příležitosti budovatelské akce "70 000 z administrativy do výroby" poradil: "Jdi tam, kde bude aspoň jedna fabrika a dvě rasy." Juliš poslechl - Kolář jej okouzlil sbírkou Limb a jiné básně, "uhrančivou hvězdou" svědeckého civilismu Skupiny 42. "Od té doby jsem chápal poezii opravdově, nahlédl do jejího srdce i mozku -a to jsem ještě netušil, že to hlavní je nespočinutí, neustálost cesty."

Touto cestou se Juliš začal ubírat v Kristových letech, tedy na básníka relativně pozdě. "Seizmický" zážitek z četby, který ho k psaní přiměl, mu však přichystal Američan William Faulkner románem Svatyně a k volnému verši ho přivedly překlady: Eisnerův Walt Whitman a Haukové T. S. Eliot. První báseň Juliš napsal ve vlaku do "ocelářského, zauhleného, zamlženého a zažraného pachu pohraničí".

Hra je zápas

Vydání jeho prvotiny pro Spolek bibliofilů bylo v šestapadesátém roce zakázáno. V témže roce byl zastoupen sedmnácti básněmi a jednou povídkou ve strojopisném almanachu Život je všude, jejž uspořádali Josef Hiršal a Jiří Kolář a v němž dále publikovali Václav Havel, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký či Jan Zábrana (sborník oficiálně vyšel až letos v nakladatelství Paseka). Pět sbírek ze šedesátých let Juliše zařadilo mezi nejlepší představitele básnického experimentu. Přitom však: "Intuitivní poezii jsem nikdy nepřestal psát. Psal jsem ji i v době, kdy mě zaujala experimentální poezie," ohlížel se později. "Neřekl bych, že by jeden postup vylučoval druhý."

Nevylučovaly se proto, že Juliš ani ve vizuální (Pohledná poezie, 1966) a systémové poezii (Progresivní nepohoda, 1965, Vědomí možností, 1969) nepřestal ctít význam slova a nerezignoval na emotivní náboj a poetičnost verše - tedy na účin klasické poezie: "Byla to záležitost akcentu." V devadesátých letech pak znovu sáhl do "chlebníku poezie" experimentální v bibliofiliích Multitext A (1992) a Afrikááááá! (1995).

Emil Juliš nazývá formální experiment hrou a ta pro něj je synonymem zápasu - o pravdivost slova, jeho význam a interpretaci. Úsilí o řád se u něj zhmotňuje i v častém prověřování formou návratů a variací: "Opakování je matkou hry/ hra je účast na hře/ účast je aktivita/ aktivita je tvořivost/ tvořivost je duch/ duch je řád." Když vyčerpává možnosti experimentu a s principem hry se loučí, neznamená to tedy, že přestane psát, ani že na premisy svého neoavantgardního snažení zanevře.

"Báseň je věcí zasvěcenců, tím lépe"

Nejen psal - tvořil a příležitostně vystavoval i malby na kámen, fotografie, kresby, fototexty, a především koláže. V roce 1966 se stal redaktorem a o dva roky později šéfredaktorem ústeckého měsíčníku Dialog, který se věnoval stejnou měrou slovesnému a výtvarnému umění a jejich teorii. Publikovali zde s avantgardou spojení Julišovi přátelé Milota, Hiršal, Burda, Barborka, Hlaváček. Krátce byl Juliš činný také ve stejnojmenném mosteckém nakladatelství. Náklad jeho šesté sbírky -Nové země - byl v roce 1970 zmakulován. Stěžejní kniha české literární neoavantgardy se dočkala publikace až o dvaadvacet let později.

Nastalo nucené publikační odmlčení. Přerušovaly je pouze samizdatové a exilové edice. Básník Petr Kabeš se roku 1981 Julišovi postaral o vydání triády sbírek s titulem Jablko nevrátím květu ve Vaculíkově samizdatové Petlici; týž soubor později vyšel i v samizdatové Expedici. Autorovu přelomovou sbírku z éry normalizace, Blížíme se ohni, nejprve publikoval s Kolářovými ilustracemi a bez vědomí autora v mnichovské PmD (Poezii mimo domov) Daniel Strož. To se psal rok 1987. Následujícího roku vyšla tatáž sbírka oficiálně, v Severočeském nakladatelství, v rámci všeobecného publikačního tání. S ročními odstupy pak s touž nakladatelskou značkou následovaly sbírky Gordická hlava a Hra o smysl.

Juliš v knize Blížíme se ohni přišel s meditativními a vizionářskými texty, v nichž se po formální stránce vrátil k volnému verši. Básnicky v nich zpracoval mimo jiné likvidaci starého Mostu a ničení nešťastné severočeské krajiny, která je jedním z ústředních motivů jeho tvorby. Drastická devastace přírody je v ní coby metafora drancování duše zobrazením apokalypsy lidské. "Můj pesimismus nechce být zoufalstvím." "Jsem pesimista, který chce být optimistou," varoval Juliš ve své odpovědi na otázku, zda lidstvo spěje ke zkáze. A odpověděl také ve svých básních: "Smog otevírá cestu k rájům."

Zkázonosnost v Julišově díle souvisí rovněž s motivemměsta jako takového. Pojímá je jako protipól přírody a jako zdroj emocí stejnou měrou pozitivních i negativních - původce zkázy je totiž zároveň nositelem pravdy. Město navíc symbolizuje tvorbu samu a konkrétní krajina krajinu textovou, básnickou - a tedy duševní a duchovní. Městští "obyčejní" lidé jsou zpodobeni jako robotické stroje, ničivé a ničené mechanismy. Kontrapunktem k této konečnosti je trvalost zastupovaná motivy přírodními, především stromu a hory. Triáda Blížíme se ohni, Gordická hlava a Hra o smysl završuje dvacetileté básnické úsilí: reflexe tu střídá meditaci, litanický hymnus úsečné několikaveršové útvary, formální sevřenost se proměňuje v rozvolněnost, konkrétní v symbolické.

Natrpklá radost

"Juliš je zcela plebejský, antiaristokratický, naprosto bez výlučnické povýšenosti, hrdý při absenci pýchy, sebevychovaný," charakterizoval ho v roce 1991 básník Ivan Diviš. "Julišova poezie je především mužná. (...) Možná že, netuše, Juliš je z rodu vždy neoblíbených proroků, vždy nepohodlných svědků."

Roku 1996 vyvrcholila publikační rehabilitace Emila Juliše zásadním výborem Nevyhnutelnosti. Svazek z nakladatelství Torst přinesl i dosud nepublikované verše a prokázal podivuhodnou jednotu Julišovy tvorby. Druhý oddíl svazku Město na půlnoci obsahuje i básnické prózy z roku 1973, doprovodné texty k lounským fotografiím Jaromíra Funkeho, jež zmizely neznámo kde. Samostatnou knihou básnických próz je až Cesta do města Lawn; vyšla roku 1993, třicet let od doby, kdy na ní Juliš zahájil práci. Reflektuje opět "vyhlazení" Mostu a marný úprk jeho obyvatel z ruinózní Zóny.

V roce 1990 získal Juliš Cenu Jaroslava Seiferta, roku 1996 Státní cenu za literaturu. "Pocit je to dobrý, báječný a hřejivý. Jen to mělo přijít dříve. Ale to zase nemohlo, takže mi zbývá natrpklá radost," poznamenal k tomu laureát Emil Juliš.

OLGA STEHLÍKOVÁ

obsah | osobnosti