Hořkost? Ne, podobné pocity nemám

Úvod ze čtyřdenní návštěvy v české metropoli má za sebou slavná diskařka Olga Fikotová-Connollyová (74), která přijela do Prahy na pozvání Českého olympijského výboru. Olympijská vítězka z Melbourne v roce 1956 vstoupila do historie jak svým triumfem pod pěti kruhy, tak vztahem s americkým kladivářem Haroldem Connollym, rovněž vítězem her.

Seznámili se právě v Austrálii a po překážkách, které před zamilovaný pár kladl tehdejší režim, dospěl jejich vztah v závěru března roku 1957 na Staroměstské radnici k manželství a poté k odjezdu za moře.

"Byla jsem se podívat na obecnou školu v Sušické ulici na Hanspaulce, kam jsem kdysi chodila. Neviděla jsem jiné školy, takže nevím, jak to chodí jinde, ale tahle "moje" škola mě nadchla. Děti v první třídě ještě neuměly moc recitovat, ale zazpívaly mi a když řeknu, že v Americe jsem prvňáky tak krásně zpívat nikdy neslyšela, tak nepřeháním. Zpívaly jako dětský sbor v televizi, pro mě to bylo highlight, něco vrcholného," neskrývala příjemná dáma nadšení z návratu do dětských let.

Poznala jste školu, kterou jste kdysi navštěvovala?

Abych se přiznala, nepoznala jsem tam nic. Ale poznala jsem dům, ve kterém jsme kdysi bydleli. Ta třída nedaleko školy se teď jmenuje Evropská, v minulém století se jmenovala Velvarská a dům je kousíček pod Bořislavkou. Vlastně je pořád stejný. My jsme bydleli ve velice skromném sklepním bytě s mřížemi na oknech, byla to jediná šance, jak získat bydlení v Praze. Jenže někdy v roce asi 1951, když jsem měla před maturitou, tátu jako legionáře na čtyři měsíce zavřeli a nás vystěhovali. Maminka odjela do Libiše na Mělnicko, kde žila naše širší rodina, a já bydlela u tety v Dejvicích. Kvůli maturitě.

Říká se, že tato návštěva vlasti je vaše vůbec první po téměř padesáti letech. Anebo jde o omyl?

Je to omyl, ale jen drobný. Někdy v devětapadesátém nebo dvaašedesátém jsme tudy projížděli, měli jsme vízum na tři dny. Už jsme měli prvního syna Marka, byl malý. Pamatuji si, že máma s tátou pro něj v Libiši připravili elektrický vláček přes celou ložnici. Možná to bylo spíš v tom dvaašedesátém... (úsměv)

Po příletu jste přiznala, že si v Praze svíčkovou nedáte, neboť jste vegetariánka. A že se těšíte, jak si tady pochutnáte na polévce z mořských řas. Už se vám podařilo tuto část plánu uskutečnit?

To ne, v restauraci, kde jsme byly s dcerou Merjou na obědě, takovou pochutinu neměli. Ale dala jsem si koprovku s bramborem, byla opravdu vynikající. (směje se)

Byť jste v Praze teprve krátce, zaregistrovala jste změny oproti někdejší době?

Už včera jsem řekla, že letiště tu máte jako v Los Angeles. Metro je určitě bezvadné, i když jsem v něm ještě nebyla. Praha je rozsáhlejší. málem až k letišti, domy jsou vyšší. A máte tu víc graffiti než vidím v USA. Tam to policie řeší tak, že mladíkům, které přistihne, dá kbelíky, štětce, a ať se snaží. Nemůžete přece čekat na další povodně...

Řekněte -proč jste nepřijela do vlasti dřív? Po listopadu 1989 to už přece bylo možné...

Možné to bylo, ale všechny čtyři moje děti se brzy nějak zapojily do sportu, potřebovaly mě. A do sportu jsou vlastně zapojeny pořád. Taky je to otázka peněz. Ale vidím to na příští rok, všechno se změnilo, když za mnou byli přibližně před rokem pánové Hynie a Taussig kvůli televiznímu dokumentárnímu filmu o návratu z Melbourne (Cestovní zpráva z lodi Gruzia aneb Není důležité zvítězit, ale vrátit se - pozn.). Nadchli pro Prahu celou moji rodinu. Můj vnuk, Markův syn, je výborný diskžokej a chtěl by to tady zkusit, manžel Merji zase zbožňuje české pivo. Možná si tedy uděláme rodinný výlet do Prahy! (smích)

Vzpomenete si někdy na okolnosti, které provázely vaše úsilí o svatbu s Haroldem Connollym? Na tlak, který jste pociťovala ze strany komunistických funkcionářů?

Jistěže. Všichni mi říkali, že chci utéct. Říkali - vy chcete utéct s americkým fašistou do zahraničí! A jiní povídali - my jsme tě poslali na olympijské hry, a ty nás teď za to zradíš? Slyšela jsem to ze všech stran. Jenže já přece nechtěla utéct, ale byla jsem zamilovaná, protože Harold, to byla nejfantastičtější věc na světě. A stále je.

Proč jste se tedy v polovině sedmdesátých let rozvedli?

Protože jeho jediná láska byla atletika.

Když jste se po dlouhé cestě sovětskou lodí Gruzia do Vladivostoku, vlakem do Moskvy a letecky do Prahy po Novém roce vrátili, jaké to bylo?

Cestou mi kamarádi atleti pořád říkali - jako jediná v československé výpravě máš zlato! Jenže na letišti čekali tři pánové a hned na mě vybafli - jak to v Melbourne bylo s tím Connollym? Naštěstí na mě čekali rodiče a řekli - pojď pryč. Jeli jsme domů do Libiše, soused, bývalý sedlák, nám dal husu a měli jsme se pěkně.

Závodila jste za Rudou hvězdu Praha. Jak vás přivítali tam?

Taky to bylo takové... Podivné. Dali mi hodinky se slovy - víc ti dát nemůžeme, protože jsi vlastně splnila plán jen na padesát procent. Sice jsi vyhrála, ale taky jsi tam udělala ostudu s tím Američanem! To se nedalo snést, já jsem přece šla za svou láskou.

Cožpak jste se nesetkala s opačnými reakcemi?

Ale určitě. Harold pak přiletěl do Prahy, ve Večerní Praze dokonce byla fotka, jak jsme na Matějské pouti. Já chtěla na lochnesku, kterou jsem milovala, tak jsme jeli. A pan manažer od lochnesky povídá do tlampače - zůstaňte všichni na místě, protože tady máme naši zlatou olympijskou vítězku Olinku, a taky pana Harolda, teď pojedeme všichni zadarmo! Bylo to krásné, ale těžko se to vysvětluje. A taxikář nás potom odvezl k rodičům do Libiše taky zadarmo! (úsměv)

Seznámili jste se v Melbourne - dařilo se vám tam vztah utajit?

Proč bych ho měla tajit? Často jsme s Haroldem byli spolu třeba v restauraci, ale nikdo si k nám nesedal. Nebo jsme šli do divadla, všimla jsem si asi tří českých funkcionářů, jenže jakmile nás spatřili, z divadla odešli. Kvůli nám! A to bylo pořád. Po návratu do mě hučeli - ty už nikdy nemůžeš jet závodit do ciziny, protože bys nám utekla. Já bych ale nikdy neutekla, Československo jsem milovala. Ale na druhé straně mi většina lidí gratulovala. Olgo, jeď s Haroldem do Ameriky, tam se budete mít líp. Ale na to jsem taky nehleděla. Chtěla jsem prostě být s ním.

Svatbu, kterou vám pomohl vydupat Emil Zátopek, jste měli v závěru března na Staroměstském náměstí. Jaké to bylo?

Před svatbou mi na ministerstvu řekli - nedělejte z toho nějakou senzaci, moc se o tom nerozšiřujte. Jasně, souhlasila jsem, je to rodinná záležitost. A taky jsme nikomu nic neříkali, protože to rodinná záležitost opravdu je. Jenže na Staroměstské náměstí pak přišlo třicet tisíc lidí! Když jsme přijeli, táta mi povídá - Oluško, ti všichni jsou tady kvůli tobě. Já mu nevěřila, určitě ne, tati, ale bylo to tak.

Traduje se, jak jste při ustavujícím sjezdu ČSTV odpověděla jedné funkcionářce. Ona se měla podivit nad tím, jak naše olympioničky vyjedou ven a hned si musí někoho namlouvat, a vy jste měla říci - promiňte, soudružko, ale my jezdíme na olympijské hry i se svými pohlavními orgány!

To jsem nikdy neřekla! (poprvé se durdí) To není můj styl. Jsem sice otevřený člověk, ale tohle byste v mém slovníku nenašli.

Tuhle vaši větu dříve dával k dobrému Emil Zátopek, jako spoustu jiných vtipných historek. Je možné, že si ji přibarvil?

Emil byl šprýmař, to je pravda. Ale jestli byl i autorem téhle historky, to nevím.

Právě Dana a Emil Zátopkovi vám šli při svatebním obřadu za svědky, a v úterý se s ní máte setkat. Co jí povíte?

Zeptám se jí na nohu, kterou si před časem zlomila. Dana s Emilem vlastně zavinili, že jsem se vzdala košíkové, byť jsem byla v reprezentaci. Jenže na nějakém akademickém mistrovství v Bělehradě jsem hrála méně, než podle mě bylo správné, tak jsem něco řekla trenérovi a dostala půlroční distanc. Jenže já chtěla kromě studia medicíny něco dělat, trénovat, takže atletiku. A jednou jsem na Strahově potkala Danu s Emilem, to byli polobozi. Emil řekl - když něco chceš, tak se do toho zakousni. A Dana poradila - oštěp nedělej, máš zavřený ramenní kloub. Dělej disk. A bylo to!

Komunistický režim vašemu vztahu s Haroldem Connollym nepřál, po svatbě vás zavrhl a už jste nemohla reprezentovat Československo. Vy však působíte velmi vyrovnaně - cožpak ve vás nezbyla ani kapka hořkosti? Nebo je to tím, že čas léčí?

Ale já se nezlobila ani tehdy! Jeden francouzský buddhista hovořil a také se choval podle zásady: když hlásáte mír, musíte ho i žít. A když žijete mír, tak se nemůžete ujídat hněvem. A já jsem evangelička, to je podobné.

V neděli jste se na letištním parkovišti rozběhla tak, že by se za to nemusel stydět sportovec. Jak to děláte, že jste v takové kondici?

Žiji v místě Corona del Mar v Kalifornii, a každé ráno chodím na pláži v písku. Brzy budu zase běhat, operace obou kolem už odeznívají. A prodávám sportovní potřeby, sama si vylezu pro krosnu až ke stropu, dělám jógu. Nemůžu vystát myšlenku, že když je někomu přes šedesát, tak se zahodí do koše. Člověk je přece stavěný na život do sto dvaceti, ne?