Cílevědomý muž a jeho biograf

Na pondělí velikonoční zamířili milovníci filmu do poněkud neobvyklého ,,kina" - do pardubického krematoria. Promítání slavného Herzova filmu Spalovač mrtvol, který byl v těchto místech natočen v roce 1968, tu uzavřelo letošní 13. ročník festivalu Febiofest. Otec celé akce, režisér a producent Fero Fenič, stihl do Velikonoc předvést desítkám tisíc diváků v několika městech republiky desítky filmů.

Třináctku považuji za šťastné číslo, řekl Fenič hned na začátku letošního festivalu, pro který používá chaakteristiku ,,cesta kolem světa". Jde skutečně o multikulturní a multietnický prijekt, což bylo patrné i na doprovodných akcích. Na hudebních scénách například vystoupily skupiny od Brazílie po Balkán.

Odkud se vzal muž, který sa do takového podniku, největšího svého druhu ve střední Europě, pustil? Nepochází z žádné kulturní dynastie. Narodil se jako nejmladší z pěti dětí na východním Slovensku v Nižné Šebastové. A nejmenuje se Fero, ale František. Slovenskou zkratku mu kdysi vepsal do titulků školního filmu spolužák.

Komunističtí vůdci byli daleko

,,Narodil jsem se v úterý dopoledne,den před začátkem jara. Maminka mě porodila doma. Na stejném místě jsem prožil i dětství," uvádí Fenič ve svém životopise.

Pozdější známy režisér vyrůstal v prostředí bez televize. Rodiče byli soukromně hospodařící zemědělci a Fenič po nich zdědil především snahu postarat se sám o sebe a také respekt k hodnotám. ,,Rodiče byli silně věřící katolíci a naše vesnice si přes veškeré krkolomné politické změny zachovávala stále svůj rytmus i kolorit života." Nikto jim s ničím nepomohl, nikde nebyly žádné ,,sociální síte", které by přispěchaly na pomoc. ,,Praha i Bratislava byly daleko, a tak jména komunistických vůdců ani pořádně neznali."

Jenže na pracovité křesťany dolehla kolektivizace. ,,Pro mého otce to byl také velmi těžký psychický problém - vše, co mu vzali, nepovažoval za svůj majetek, kterého by se měl právo takhle zbavit, ale za majetek předků, který měl spravovat pro další generace. Jeho otec nakoupil půdu za cenu velkých obětí, ve třicátých letech se udřel v dolech v Americe. Můj otec, když pak o něj přišel, se upil k smrti."

Mnoho o dobových a místních poměrech vypovídá i jedna z fotografií z Feničova dětství. Je na ní vyfocen před standartou udělenou jeho pionýrskemu oddílu. Na focení prý pionýry odvezl pan farář přímo z hodiny náboženstí. Tento farář byl také prvním filmařem, kterého Fero kdy v životě viděl. Duchovní pastýř si natáčel amatérskou kamerou na osmičkový film různé křesťanské akce a staral se i jinak o filmovou osvětu. ,,Vždy v neděli od polodne promítal v sále kláštera, zlikvidovaného v padesátých letech, různé staré filmy." Mezi nimi třeba i Chaplina. Léta na střední škole si Fenič užíval, vydával i časopis Študák. Přestože jeho maturitní vysvědčení obsahovalo ,,všechny tehdy dostupné známky (1, 2, 3, 4)", byl přijat na filozofickou fakultu v Bratislavě na studium žurnalistiky. Když tam v roce 1969 přišel, na škole ještě doznívalo něco z probuzení svobody v letech 1968. Po třech letech byl se však se svobodou konec, vyučující byli vyhozeni a Fenič raději odešel studovat filmovou a televizní dokumentární režii v Praze.

Politicky nespolehlivý

Hned jeho první tvůrčí počiny dávaly tušit, že to sním nebude jednoduché. Jeden z jeho studentských filmů, Člověčina, se kupříkladu zabýval případem lynčování ženy, matky tří dětí, davem na bratislavské ulici, ke kterému došlo v roce 1968. Za poslední stupeň přerodu z naivního kluka ve svobodného člověka pak považuje Fenič studijní pobyt v italské filmové škole Centro sperimentale di cinematografia v Římě na konci studia.

Po absolvování v roce 1978 odešel na vojnu, kterou strávil v Československém armádním filmu.

V roce 1984 natočil svůj první celovečerní hraný film Džusový román, ale film byl zakázán. V jeho životopisech se pak o tomto období bez bližších podrobností stále objevuje věta, že byl obvinen z ,,politické nespolehlivosti" a musel se vzdát umělecké tvorby. Co se tehdy vlastně stalo?

,,Mluvím o tom poprvé," řekl Fenič. ,,V té době jsem měl za sebou dva oficiálně zakázané filmy - na Slovensku krátký film Tam a zpět a v Čechách Džusový román. Nedostával jsem už žádnou práci, nebo mi byly nabízeny různé agitky, které jsem odmítal. Začal jsem vážně uvažovat o emigraci. V radikálním rozhodnutí mi bránily rodinné problémy. Maminka zůstala sama v nelehké ekonomické situaci a sestra, která mi ze sourozenců zbyla jediná, vážně onemocněla. Zvažoval jsem svatbu ,naoko´ s jednou americkou známou. Proto jsem na konci léta 1985 jel do bývalé NDR, kde jsem se měl s někým z emigrace setkat. V batohu jsem vezl určité osobní písemnosti. Pravděpodobně na udání jsem byl v Děčíně vyvlečen z vlaku a podroben přísné osobní prohlídce, kdy byly u mne všechny nelegální věci nalezeny. Případ převzala StB a téměř rok mě podrobovala výslechům. Protože jsem nepřistoupil na žádnou spolupráci, byl jsem exemplárně potrestán kromě jiného i tím, že jsem byl zbaven zaměstnání a možnosti jakékoli další umělecké činnosti. Do Filmového studia Koliba v Bratislavě jsem měl zákaz vstoupit i jako návšteva."

Nejhezčí období života

Pracoval pak jako externí průvodce pro tehdejší Cestovní kancelář mládeže a nové možnosti mu přinesla až revoluce 1989. Fenič se v devadesátých letech, která považuje za nejhezčí období svého života, vrhl do dalších aktivit. Přednášel na FAMU a stal se producentem. Čtyři měsíce po revoluci měl také premiéru jeho film Zvláštní bytosti, který natočil ješte několik měsíců před pádem režimu. Nakonec na konci roku 1991 založil společnost FEBIO, FEničův BIOgraf. Z tohoto ,,biografu" vyšla řada filmů původní dokumentární tvorby.

Televizní diváci budou znát nejspíše cykly jako GEN, OKO, Jak se žije... nebo Česká soda. Posledně jmenovaný pořad se stal malou legendou a sestřihem z něj vznikl celovečerní film téhož názvu a dokonce skutečná sodovka téhož názvu.

Připomeňme z celé řady děl z produkce FEBIA ještě jeden film, nazvaný Nejšťastnější den Anny Mečiarové. Vznikl v roce 1992 a vzbudil všeobecnou pozornost. Patří mezi ty snímky, o kterých říká jeden člověk druhému: Už jsi to viděl? a který na Slovensku vyvolal u některých lidí značnou nelibost. Není divu, některé věci totiž i v pouhém popisu vyznívaly jako parodie. Tím ,,nejšťastnějším dnem" byl totiž den vyhlášení slovenské svrchovanosti 17. července 1992. Paní matka vzpomínala na Vladimírovo dětství, na to, jak byl mezi svazáky a jak se mu vedlo na vojně. Večer přišla na zapálení vatry svrchovanosti.

Další Feničovo dítko, festival Febiofest, vzniklo v roce 1992. Byl to rok, kdy mnoho lidí mělo pocit, že kultura pod přívalem komerce hyne. To se týkalo i filmu. Diváci chtěli dohnat, o co za celá desetiletí přišli, ať už šlo o hodnoty nebo o škvár. Jenomže to znamenalo dívat se směrem dozadu. Fenič vycítil, že zájem diváků se netýká jen potoků krve, ale že je tu i vrstva lidí, kteří chtějí něco jiného. Nakonec se během jeho festivalu promítají filmy v 15 sálech a vidí je kolem sto padesáti tisíc diváků. Přitom jeho představa, že filmové diváky je třeba kultivovat a vychovávat, musela znít mnoha lidem na počátku devadesátých let nemoderně.

Aby se nemusel doprošovat

Úspěšný muž a úspěšný podnik, řeklo by se. Jenže ne vždy pociťuje zadostiučinění. Má pocit, že i přes dosavadní výsledky musí o své šance stále znovu bojovat. Za normálních poměrů by si vlastník nějaké firmyspolehlivého dodavatele cenil. Zde tomu podle Feniče není. ,,Nestalo se mi, že by mi za ty roky některý ředitel televize za naše pořady poděkoval. Ve veřejnoprávní televizi jsem vždy jen cítil, jak jsme trpěni." Stěžuje si i na ducha veřejnoprávní televize, se kterou léta spolupracoval. Jako by tím, že vyrábí pořady schopné oslovit i většinového diváka, ohrožoval její zaměstnance, kteří toho často schopni nejsou.

Právě proto, aby se kvůli práci nemusel neustále doprošovat a někoho přesvědčovat, se rozhodl zřídit si vlastní televizi.Licence se Fenič po dlouhých měsících před čtrnácti dny dočkal, divák si ještě musí počkat.

A zatímco čas plyne, objevuje se otázka, co bude dál. Kdysi na to jednomu televiznímu divákovi v rozhovoru odpověděl: ,,Jde to hůře než před lety. Všechno je komplikovanější a i já jsem starší, a tak mám čím dál míň energie neustále s něčím bojovat. Musím si denně klást otázku: K čemu to všechno potřebuji? A bojím se na ni odpovědět..."

Pravda, při pohledu na Feničovy aktivity nás napadne, že úbytek sil vypadá u většiny lidí většinou jinak.

Život v datech

20. března 1951 - narodil se ve východoslovenské vesnici Nižná Šebestová
1978 - absolvoval pražskou FAMU
1984 - natočil první celovečerní hraný film Džusový román
1986 - nesměl pro ,,politickou nespolehlivost" točit
1991 - založil studio FEBIO. Od roku 1993 - pořádá přehlídku filmů a televizní tvorby FEBIOFEST

JAN JANDOUREK

obsah | osobnosti