Neokázalý vytrvalec Karel Cudlín

Karel Cudlín už deset let stojí "na volné noze". Pochopil, že kdyby se nechal zaměstnat na plný úvazek, sotva by mohl absolvovat své dokumentaristické běhy na dlouhou trať. Není náhoda, že v hrstičce tuzemských tvůrců, kteří se rozhodli pro dokumentární fotografii coby svůj úděl a základní vyjadřovací metodu, jsou těmi asi nejmladšími dnešní čtyřicátníci. Oni ještě vyrůstali na černobílé fotografii humanistického ražení, na díle slavného Cartiera-Bressona, a v přesvědčení, že fotografie může pravdivě zobrazit a aspoň trochu změnit svět. Oni ještě brali ve věku dospívání věci vážně, bez postmoderní relativizace, bez poučeného odstupu, dle něhož je svět pouhé místo k použití a umění je toliko hrou, v níž platí vše a nic. Karel Cudlín je jedním z těchto "pošetilců".

Začínal snímky Romů

Vyrůstal na pražském Žižkově, v tradiční proletářské čtvrti, kde se, stejně jako v Karlíně a na Smíchově, koncentrovali Romové. Na gymnáziu ho pojal typický přetlak: hledal formu uměleckého sebevyjádření. Poznal, že fotografie pro něho bude vhodnější než třeba psaní básní. Objektiv zprvu namířil na "cigány", jak jim s porozuměním říká.

"Ve starém čísle časopisu Světová literatura nalézá snímky z Bronxu černošského fotografa Roye de Caravy, ilustrující básně Langstone Hughese. Vidí v nich obrazy žižkovské romské komunity, jen nasnímané lépe, než to dokáže sám, a navíc o dvacet let dříve," přibližuje Cudlínův iniciační moment teoretik Robert Silverio v pět let staré monografii. "Pochopil tehdy, že to, co dělá, může za jistých okolností mít smysl. Pro jeho vidění světa to byl klíčový moment."

Otec z něho chtěl mít lékaře. Cudlínovo tíhnutí k fotografii však bylo nezadržitelné. Nechal se zaměstnat v družstvu Fotografia, protože tamější pracovní režim mu poskytoval čas pro vlastní tvorbu. Pro firmu fotil svatby či pohřby, pro sebe lidi na ulicích. Rukopis si našel rychle: rané snímky z první poloviny osmdesátých let jsou integrální součástí zmíněné monografie, která zahrnuje práce až do roku 2001. Pro Cudlína je typická kompoziční a vůbec formální neokázalost, citlivá zdrženlivost vůči námětu; jen výjimečně volí detail lidské tváře, natož velký detail. Lidi nahlíží z pozorného odstupu, jeho snímky v sobě kombinují intuici a rozmysl, události se v nich často odvíjejí ve více plánech.

Izrael i Národní divadlo

Na FAMU ho přijali až na třetí pokus. Škola ho tvůrčím způsobem nastartovala, ocitl se mezi spřízněnými dušemi. V roce 1988 samostatně vystavoval v tehdy prestižní síni Fotochemy na pražském Jugmannově náměstí a byl přijat jako fotoreportér do týdeníku Mladý svět, jenž si i za normalizace udržoval slušnou obrazovou úroveň. Ale Cudlínovo angažmá v této redakci netrvalo dlouho a totéž lze říci o všech jeho dalších zaměstnaneckých poměrech: buď jej omezoval redakční provoz, nebo značka zanikla (deník Prostor či konkurence ČTK zvaná Česká tisková agentura). Cudlín totiž chtěl cestovat: zejména na Ukrajinu, kam jej táhla tíha, oproštěnost a čitelnost života. Možná také prostor a samota, opak nahuštěnosti a velkoměstské rychlosti, v níž se byl a je nucen pohybovat při zakázkách. Od roku 1997 byl navíc jedním z fotografů, kteří dokumentovali Václava Havla.

Odsun sovětských vojsk, ukrajinský venkov, každodennost v Izraeli, pražská židovská komunita, zahraniční dělníci v Česku, náboženství v Polsku - to byly základní Cudlínovy polistopadové náměty. Předloni a vloni k nim přibyla velkorysá zakázka Národního divadla: jeho ředitel Daniel Dvořák nechává každý rok jednoho fotografa dokumentovat uměleckou sezonu zlaté kapličky. Cudlín se záběry baletního souboru ND uspěl v soutěži Czech Press Photo a získal Grant Prahy na dokumentaci kultury v hlavním městě. "Rozhodl jsem se ukázat kulturu ne úplně tradičně," říká Cudlín. "Sleduji nová obchodní centra s jejich soutěžemi pro diváky, s chodícími reklamami, s drsným marketingem. To je svým způsobem také kultura." Na podzim bude z grantu skládat účty výstavou v pražské Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka.

Nevyhýbá se ani barevné, ani digitální fotografii. Když pracuje na zakázce, odevzdá to, co je požadováno. Ale vůbec poprvé se nyní rozhodl zkusit barevnou fotografii ve volné tvorbě, nadto zvolil střední formát negativu. Snímá takto městské scenérie i lidi na ulicích či v obchodních centrech. Rovněž toto snažení by na podzim mělo vyústit v komorní výstavu. "Cítím v sobě potřebu zkusit něco nového, ta letitá témata ode mě postupně odpadávají." Když se na konci našeho setkání Karla Cudlína zeptám na zdraví, není to zdvořilost. Před časem mu lékaři v jedné ledvině objevili nádor. Zbylá ledvina zdá se funguje dobře. "Dejchám, fotím, žiju, to je hlavní," konstatuje fotograf na rozloučenou.

Život v datech

28. června 1960 - narodil se v Praze, v rodině lékaře a úřednice
1975 až 1979 - studoval gymnázium Na Pražačce; v té době také začal fotografovat
1979 až 1981 - studoval střední školu sociálně právní
1981 až 1983 - pracoval jako fotoreportér ve Výrobním družstvu Fotografia
1983 až 1987 - studoval fotografii na pražské FAMU
1988 až 1989 - byl fotoreportérem týdeníku Mladý svět
1990 až 1995 - nejprve byl ve svobodném povolání, pak se stal fotoreportérem deníku Prostor, následně na částečné úvazky pracoval pro Lidové noviny a pro Českou tiskovou agenturu
1994 - vyšla mu první kniha, útlá monografie v nakladatelství Torst
1996 - rozhodl se pro živobytí na "volné noze"
1998 - spolu s fotografem Jindřichem Marcem vydal v Argu knihu Izrael 50
2001 - vyšla jeho monografie v edici FotoTorst (nakladatelství Torst)
2005 - Národní divadlo mu vydalo publikaci dokumentující uměleckou sezonu 2004/2005 první scény

JOSEF CHUCHMA

obsah | osobnosti