Alfons Mucha ze zoo

Michal Cihlář je veřejnosti znám jako autor nové image pražské zoologické zahrady. Se svou ženou, výtvarnicí Veronikou Richterovou například před vstupem do zoo realizovali otisky 126 slavných zvířat. Tvrdí, že s prací pro zoo změnil identitu, ale i tak patří mezi nejvýraznější umělce střední generace. Je precizní, hravý a ironický a zasahuje do mnoha sfér výtvarného umění. S manželkou nedávno odjeli na Kubu a výsledkem je nevšední kniha fotografií.

Proč jste se rozhodli jet právě na Kubu a takhle detailně ji fotograficky zdokumentovat?

Pro mě je Kuba hrozně zajímavá bolševickým ovzduším, které tam dosud nekompromisně panuje, a samozřejmě fenoménem jednoho vůdce. Moc jsme to chtěli vidět ještě předtím, než Castro nečekaně padne, nastane chaos, revoluce nebo výjimečný stav a mezitím se všechno typicky kubánské změní. Takže jsme si vymysleli, že tam pojedeme a programově nafotíme všechno, co je ohrožené a z fotek uděláme knížku. A co se týče toho detailního vidění, tak tím s Veronikou trpíme oba na každé dovolené. Vždycky nás bezmezně nadchne každý pěkný dekl od kanálu nebo stará nástěnka. Rozdíl byl tentokrát snad jen v tom, že na kinofilm jsme nikdy takhle neřádili. Cestu na Kubu jsme plánovali asi rok, pořídili si na to digitální foťák a Veronika se naučila španělsky. To nám moc pomohlo, protože tam se jiným jazykem domluvíte jen ztuha.

Měli jste představu, jak bude kniha vypadat?

Ne, protože jsme nevěděli, jak to tam bude vypadat. Měli jsme o Havaně jen matnou představu, ale skutečnost předčila všechna očekávání. Koncepci knihy jsme nosili v hlavě přes rok. Vlastně nám ani nebylo jasné, jestli nám tam někdo nebude focení komplikovat. A jestli to pak vydá na celou knihu. Bylo nám jen jasné, že musíme mít ohromnou zásobu fotek a tak jsme fotili oba. Máme podobný smysl nejen pro detail, ale i pro kompozici. Dokonce se nám stávalo, že jeden něco vyfotil a ten druhý to nezávisle na něm vyfotil taky... Do knížky jsme pak vybrali neuvěřitelných 1 089 fotografií... A teprve když jsme vyrobili maketu knihy, tak jsme se vydali hledat nakladatele. A měli jsme šťěstí, že hned první den se do makety zamiloval pan Kořán z prestižního nakladatelství Gallery. O tom se nám na Kubě jen snilo.

Měli jste problémy třeba s policií nebo s tajnými?

Byla jedna veselá historka, když jsme se v Havaně rozhodli nafotit bar Coppélia, což je legendární zmrzlinárna. Je to vyhlášená atrakce komunistického režimu, která ovšem funguje až od jedenácti hodin dopoledne. My jsme tam ale došli už v půl jedenácté a Coppélia byla obšancovaná hlídači, aby tam lidi nelezli dřív, než chce Fidel. Původně to byla lidová záležitost, která měla demonstrovat, že na Kubě si jsou všichni lidé rovní a můžou si dopřát báječnou zmrzlinu. Teď je to ale luxusní zařízení, kde se platí dolary a místní si zmrzlinu smějí koupit jen v boudě, která stojí před tím barem. A celý ten bar je uprostřed parčíku. Tak jsme si do toho parčíku šli sednout na obrubník a udělat si fotku a kresbičku do deníčku. Jenže hned přišla policejní ostraha, že tam sedět nesmíme a my jsme se přirozeně nechtěli hnout. Skončilo to tím, že ten jeden z ostrahy nás z čirého zoufalství začal se slzami v očích o odchod prosit. To bylo od toho muže v uniformě tak absurdní, že jsme z úcty k jeho strachu šli radši do úplně jiný městský čtvrtě.

A jak se chovali Kubánci, když vás viděli fotit? Nebáli se dát se s vámi do řeči?

Většinou ne. Dokonce šel chlap a ukazoval na heslo, které jsme fotili a říkal, že to heslo lže. Někteří lidé byli hodně otevření a kritizovali politiku. A nebo se smáli Castrovu šestihodinovému televiznímu projevu. Ale jiní se nám zase vyhýbali a bylo vidět, že se nechtějí zaplést s cizincem. A hodně tam je taky běžný, že za vyfocení chtějí dolar. Jenže tomu nesmíte podlehnout.

Kolik jste toho nafotili?

Přes tři tisíce snímků. Těsně před odjezdem jsme si koupili fotobanku, do které jsme pak průběžně fotky natahovali. To byly taky nervy, protože před odjezdem nebyl čas zjistit, jak fotobanka funguje, takže to pokaždé bylo hodně stresující. Já mám navíc averzi nejen k mobilům, ale k veškeré technice, takže jsem celý měsíc trpěl myšlenkou, že ve vlasti zjistíme, že se nám třeba žádná fotka nenačetla. Fotobanka byla ale bezvadná a litovali jsme jen, že když nám byl pár dní před odletem foťák ukradenej, že jsme nemohli dokončit několik zajímavě rozdělaných fotosérií, například domácí oltáříky se soškami různých svatých, které začnete vnímat, až když se na Kubě trochu rozkoukáte.

Vy ale máte z jiných cest úžasné cestovní deníčky, do kterých si píšete, kreslíte, nalepujete. Co vás k tomu přivedlo?

Viděl jsem před pětadvaceti lety v jednom typografickém časopise dokumentaci deníčků Petera Bearda, Američana, který žil v Keni. Udělal asi dvacet deníků, ale kam se na něj hrabu - ty jeho byly totálně nečitelný koláže. Lepil tam všechno, co našel, šmudlal to v taxíku a kdekoliv to šlo. Zapamatoval jsem si jednu jeho větu, kterou řekl a sice, že v lepení vidí způsob, jak procházet léty. V Keni mu pak roku 1976 shořel barák i se všemi deníky za dvacet let. Zachránil jen dva. Časem jsem se ale dozvěděl, že to nebyl žádný blázen nebo mimoň, ale poměrně slavný fotograf, který spolupracoval třeba i s Warholem.

Kdy jste s deníčky začal?

Někdy koncem 80. let, při první cestě do Paříže. Nejdřív jsem si jenom chtěl psát, co se dělo, ale velice brzy jsem tam i já začal lepit všechno, co bylo placaté. Dnes je to spíš vizuální výpověď o cestě a o nalézání, než literární záznam. Mám v nich nalepené nejen různé vstupenky, ale i brouky, kytky, vlasy a písek z pláží.

Všechno, co děláte, svědčí o naprostém perfekcionalismu. Kde se ve vás vzal?

Můj děda byl učitel matematiky a táta je inženýr. Taky jsem jedináček narozený ve znamení panny.Vždycky jsem byl zvyklý využít dokonale čas, který jsem v daný moment měl k dispozici.

A to se vám daří, i když máte rodinu?

Ne, stoprocentně to prostě nejde. Vím, že kdybych chodil pracovat o patro výš na půdu a sem do obýváku docházel jen večer na jídlo, tak že by to bylo daleko efektivnější. Jenže takový útěk od rodiny je nemožný a tak pracuji i tady, kde jsou děti. Musím mít jen permanentně puštěnou televizi, abych se dokázal soustředit. Televize totiž vyruší hluk domácnosti.

Dokážete pracovat nepřetržitě, třeba den a noc?

Kdybych neměl kolem sebe nikoho a měl klid, tak bych pracoval třeba šest sedm hodin nonstop a tím bych vyčerpal energii, kterou jsem si pro tu práci nashromáždil. Pak bych nonstop relaxoval a zase nonstop pracoval. Ale to je utopie. Rodinné klima je zhoubné v tom, že hýří různými vjemy a člověk pak sice dělá v jednom kuse, ale efektivnost je mizivá. Nedá se to srovnat s tím, co jsem dělal zamlada. Tiskl jsem až třicetibarevné soutisky linorytů a trvalo mi to i měsíc, ale výsledkem byla grafika v deseti exemplářích. A byl jsem šťastnej. Dneska vlastně leckdy nevím, co po mé měsíční práci zbude, ale vím jistě, že nejsem rozvedený a děti se s námi mají dobře.

Nesouvisí to také s věkem?

Bohužel ano, jsem čím dál tím víc preciznější a mám na sebe větší nároky. Vím, že život není jen o práci a vědomě se snažím práci čelit. Jenže dělám teď hodně užitou grafiku a tam se musí respektovat termíny i zvraty v zadání. Tam nejde jen tak říct, že už mě to nebaví.

Preciznost vám ničí život?

Do jisté míry ano. Slevil jsem třeba ze zaběhnutých norem, že užitý grafik si všechno dělá sám. Mám kolegu Martina Tománka, který umí dokonale všechno, co potřebuju udělat na počítači. On nese zodpovědnost za správnost veškerých technických postupů. Strašně mně pomáhá to vědomí, že já se můžu pohybovat jen ve sférách umění a tvoření.

Dnes je ale počítač samozřejmost, něco jako dřív psací stroj..

Pro mě ne, mám hrůzu z techniky. Uklidňuje mne, když někdy vypnou proud.

Proč?

Nevím, spotřebiče mi nikdy nic špatného neudělaly. Ale než bych po telefonu vyřizoval bankovní příkaz, raději si tam dojdu vystát frontu. Nepřipouštím si to omezení, ale v momentě, kdy to situace po mě vyžaduje a já musím najít prostředníka, tak to přirozeně za handicap považuji.

Jste jeden z mála domácích výtvarníků, kteří se věnují souvisle linorytu. Čím vás tahle technika tak okouzlila?

Třeba zrovna tím, že se dělá výhradně manuálně. Nepotřebuji se věnovat obsluze nějaké litografické mašiny nebo zapínat digestoř při serigrafii. A ten první moment okouzlení si pamatuju naprosto přesně. Ještě na střední grafické škole jsem pořád kreslil a pak jsem jednou jel na Zbraslav na výstavu sochaře Štursy a tam jsem viděl jeho malé linoryty. Šel jsem se tam podívat na sochy a dostaly mě linoryty. Říkal jsem si, že to je cesta, jak udělat něco, co má trvalou hodnotu. Kresba je dílem okamžiku, vlastně i náhody a dá se vygumovat nebo překreslit, kdežto grafika je otázka jasné koncepce, názoru a také množství rozmnoženin. A lino bylo navíc pořád dostupné, lidé ho vyhazovali a já jsem ho jen tahal zadarmo z kontejnerů. Mám dodnes lina plný sklep. Můj děda kromě matematiky a ředitelování učil i kreslení a na začátku minulého století dětem tuhle techniku přibližoval. Po něm jsem zdědil jedno dlátko a s tím už pracuju přes pětadvacet let!

Za linoryty jste v roce 2002 získal cenu Vladimíra Boudníka…

No, to bylo komické, protože jsem ji obdržel za celoživotní dílo. Ve dvaačtyřiceti letech…

Jak vycházíte s výtvarnými teoretiky?

V tom co dělám jsem solitér a moc se jim do žádné škatulky nevejdu. Jsem nemoderní. Takže mě nikdo moc ani nekritizuje, ani nad tím moc neteoretizuje. Spíš všichni kompilují texty z mých katalogů, které jsem si sám napsal. Nevím, co si vlastně o mně myslí.

Vy si i výstavy děláte sám?

Jo, já se snažím, abych nikomu nic nedlužil. Je mi nabídnuta galerie a já nabídnu koncepci, jak svoje dílo představím, včetně pozvánky. To je totiž velký psychický tlak, když někoho požádáte, aby vám radil. On se takový kurátor taky nemusí trefit do vaší představy. A já nechci být vděčnej, kdyby se náhodou trefil... Takže, když si výstavu dělám sám, nic neriskuji.

Veřejnost vás zná jako autora image pražské Zoologické zahrady. Jak jste se k tomu dostal?

Už se tím zabývám asi sedm let. Ředitel zoo Petr Fejk je můj generační druh se kterým jsem se v 80. letech potkával na různých polooficiálních kulturních akcích. Navíc jsem na Umprum v roce 1987 dělal jako diplomku plakáty pro Zoo Praha. Když se pak stal ředitelem, napadlo mi, že bych mu mohl něco nabídnout, ale on byl rychlejší a oslovil mě první. Původně jsem si myslel, že udělám jeden plakát.

Když jste vymýšlel výtvarnou koncepci zoo, co bylo vaším záměrem, tématem?

Já jsem nad tím takhle neuvažoval. Chtěl jsem udělat to, co by mi v tom ohromném objemu práce nedalo žádnou práci. Aby to nebyla křeč. Musíte to zadání zvládnout v celé šíři, od vstupenek až po billboardy, reklamní tramvaje a trička. Všechno to musí mít jeden rukopis. A tak jsem zvolil to, co umím nejlíp - linoryt. Pomohl jsem si, to ano, ale pro mě osobně to byla medvědí služba - sedmiletá práce pro zoo jakoby smazala všechny výtvarné počiny, které jsem udělal předtím. Lidi dnes znají jen linoryty, které jsem dělal pro zoologickou a to je mi líto. Získal jsem jinou identitu, identitu člověka ze zoo.

Ale to není tak špatné, kolik je současných výtvarníků, které si lidé spojují s konkrétním dílem?

Něco na tom je, ale já nevím, jestli to je dobře. Napadá mě jen, že s odstupem času bych chtěl být hodnocen raději jako Alfons Mucha zoologických zahrad, než jako Luděk Sobota, který díky své zaškatulkovanosti může dostat roli, jen když v ní bude mektat.

Máte rád zvířata?

Samozřejmě. Jako dítě jsem chtěl být buď popelář nebo ošetřovatel v zoo.

Kreslil jste rád jako dítě?

Jistě, jak jsem říkal byl jsem jedináček a uměl jsem se zabavit, pastelky mi bohatě stačily ke štěstí. Učení mě moc nebavilo, vždycky jsem inklinoval k manuální zručnosti. Nebavil mě ani sport. No a takhle se mi to zúžilo, a když jsem si měl vybrat školu, bylo to jasné. Kromě toho můj strýc byl sochař Karel Hladík, který mimo jiné dělal reliéf Kafky na Staroměstském náměstí. Jeho tvůrčí duch je v naší rodině všudypřítomný, přestože strejda zemřel v roce 67. Celý život se pohybuji v jeho pozůstalosti, dokonce jsem mu udělal i monografii. Díky strejdovi se u nás doma vědělo, že umělec je solidní povolání.

Na Umprum jste se dostal až na podruhé. Co jste dělal ten rok?

Byl jsem na Barrandově v animovaném filmu.

A bylo to k něčemu?

Ale jo. Sešli jsme se u jednoho prosvětlovacího pultíku s Michaelou Pavlátovou, se kterou jsem studoval už na Hollarce. Vlastně jsem tam šel kvůli ní. Bylo to úžasné - dělali jsme Maxipsa Fíka, Boba a Bobka a Kosí bratry. Překreslovali jsme tužkou pohyb do fází, byla to piplačka, ale zábavná.

A jaké to pak bylo na škole?

Nikdo mně nic neradil ani nenaučil. Jediné, co mi škola dala, tak byly vztahy a vědomí, že jsem svého štěstí strůjcem. Kdybych nehledal vědomosti mimo svůj školní atelier, speciálně u Jana Solpery, měl bych to v praxi těžší.

Vy jste taky odjakživa lnul k vydávání časopisů. Jako dítě jste sám vydával periodikum Vločka, pak jste na vysoké škole založil ŠUM s Alešem Najbrtem a Kryštofem Trubáčkem. Nakonec přišel velkoformátový Raut. Jak to fungovalo?

Tam jsme se sešli s Davidem Vávrou, Jáchymem Topolem, Jardou Rónou, Blumfeldem, Tonem Stanem a Alešem Najbrtem. Dělali jsme to trochu jako když pejsek a kočička vaří dort, prostě každý přinesl to, co měl za nejlepší a Aleš s Tonem to pak procítěně zamíchali. Tak jsme upekli asi pět čísel.

Máte rád noviny a časopisy?

Mám a moc, fenomén médií mě fascinuje. Mně inspiruje i to, jak je v novinách postavená fotografie, titulek, nebo třeba i nahodilost zastaveného obrazu v televizi. Z toho všeho si vybírám.

A co vás přivedlo k převáďění fotek do linorytu?

Touha po dokonalosti. To je ale složitější proces... Fotka mi usnadňuje neodchýlit se od proporcí, zachytit prchavost okamžiku. Vyjít z realismu a zase se do něj jinudy vrátit. Čím víc se fotografii v té grafice přiblížím, tím jsem šťastnější.

Jedno vaše zátiší tvoří kotleta a salám položený na stránkách komiksu. Proč volíte takovou kompozici?

Aby bylo něco dobré, musí to být problematické, nechci ztratit možnost lidi atakovat. Ale já je nechci šokovat, chci v nich jen vyvolat zasuté dojmy a vzpomínky. Nebojím se ani infantilních námětů. Podmínkou pozitivní odezvy je právě realismus, všiml jsem si že abstrakce lidi irituje...

Experimentujete také se zmnožením jednoho motivu. Hlásíte se k pop-artu, pro který je zrovna tento postup dost typický?

U mě je to jinak, že se to jmenuje pop-art jsem se dočetl až v dospělosti. Jako dítě jsem sbíral obaly a obrázky ze žvýkaček. Tenkrát se do nich vkládaly příběhy kačera Donalda a bylo to k dostání jenom v Tuzexu. Měl jsem úplně všechny. Pořád jsem si je skládal vedle sebe a koukal, co mi chybí, no a takhle u mě vznikly základy multiplikace. Andy Warhol to pak už jenom ohřál…

Ale Andy Warhol vás dost inspiroval...

Angažovali jsme se s Rudo Prekopem v založení jeho muzea v Medzilaborcích. Ale na to bych radši už zapomněl.

Ale to není jediné muzeum, které jste založil.Tady v Buštěhradě jste dal dohromady Muzeum Oty Pavla. Jak k tomu došlo?

Získali jsme zcela nečekaně od Pavlovy rodiny spisovatelovu pozůstalost s přáním, abychom udělali Otímu muzeum, protože v Buštěhradě v dětství žil. No a to se nedalo odmítnout. Za tři léta muzeem prošlo už přes 4 600 návštěvníků!

Vraťme se ještě k vaším sbírkám. Viděla jsem úžasné artefakty z Kuby i spoustu dalších věcí, které sbíráte vy i vaše paní. Na co se teď zaměřujete?

Já spíš shromažďuju. Sbírám už jenom banánové nálepky, protože jsou malé, dají se zadarmo odloupnout a každý vám je může přivézt. A jsou skladné. Veronika teď zas hromadí PET-láhve, protože z nich dělá PET-artové plastiky. Mě ale na těch nálepkách fascinuje, že na rozdíl od známek a mincí, ve kterých mají lidé uložené jmění, nemají tyhle oválné papírky žádnou cenu. Nedělám si ambice na nějakou kompletní supersbírku. Spíš jako grafik sleduju, jak se jednotlivé banánové republiky vyrovnávají s tak malou reklamní plochou. Před pár lety jsem zjistil, že existuje klub sběratelů banánových nálepek a zkontaktoval jsem se. A byl jsem velice překvapený, že mám nejvíc nálepek ze všech - 580.

Nedávno jste měl v Kutné Hoře retrospektivní výstavu, kde jste vystavoval i kresby, které jste udělal, když vám byly tři roky. To je nevídaná kontinuita..

Rodiče to s láskou opatrovali a já mám dětských obrázků plná šuplata. Uvědomuju si při tom, jak hluboce jsou v nich některá dnešní témata přítomná. Dělal jsem třeba slona, když mi byly čtyři, pak deset let, pak byl na mé diplomce a teď je dělám za peníze. A když se ti sloni dají k sobě, je to fakt zajímavá kolekce. A ještě navíc jsem nedávno dělal pro zahrádkáře etiketu na nádobu se sloním trusem.

Jste ambiciózní, toužíte třeba prorazit na zahraniční scéně?

Ne, mě to nebere. Určitě nejsem ambiciózní, jsem jen přehnaně precizní... Ambiciózní umělec mně nevadí, ale vadí mi ambiciózní kurátor, který si v zájmu naplňování svých někdy i pochybných teorií vyhledá pár troubů, kteří se dají formovat. A oni, aby se svezli na vlně zájmu, kterou takový kurátor vybudí, jsou ochotní dělat podle jeho mustru. Ale mě už tohle dávno nepálí, protože mi brzo bude padesát a vím, že skutečný život o tom není.

JANA MACHALICKÁ

obsah | osobnosti