Vlasta Burian: Oběť povahy české

Když v roce 1927 vydal známý bohém a všestranný kumštýř Emil Artur Longen román o jistém Vlastimilu Burianovi s jeho portrétem na obálce a nazval ho Král komiků, mohli lidé za hranicemi Prahy znát Buriana zatím jen ze čtyř němých filmů (Tu ten kámen, Falešná kočička, Lásky Kačenky Strnadové a Milenky starého kriminálníka) a ze tří gramofonových desek.

Teprve až v onom roce vyšla postupně desítka dalších nahrávek s jeho hlasem. Leckdo z mimopražských si ho možná zapamatoval i z návštěvy některého pražského kabaretu či divadla a k popularitě mohly přispět i Burianovy kuplety a skeče, vydávané knihkupcem Josefem Švábem-Malostranským. Avšak teprve spojením své mimiky s hlasovou a slovní ekvilibristikou ve zvukovém filmu si Burian titul "král komiků" (a po mnoha desítkách let pak také "komik století") plně zasloužil.

Kolegové ho moc nemilovali

Tři roky před vznikem prvního Burianova zvukového filmu (C. a k. polní maršálek), ve kterém konečně mohl na filmovém plátně promluvit (tedy v již zmiňovaném roce 1927) se poprvé na veřejnosti představila nově vzniklá dvojice mladých komiků - Voskovec aWerich.

Výjimečnost Vlasty Buriana, raketový růst jeho popularity a konečně později i jeho hvězdná vrtošivost způsobily, že ho řada kolegů z branže neměla příliš v lásce. Známá je věčná soupeřivost Buriana s Ferencem Futuristou, také Jára Kohout nebyl žádným Burianovým kamarádem, určitou závist vůči Burianově slávě v sobě ukrýval i jeho tehdejší nenahraditelný přihrávač Jaroslav Marvan.

Padli si do oka s Werichem

Jeden z mála, kdo Buriana obdivoval a kdo byl obdivován Burianem, byl Jan Werich. V roce 1966 se o jejich zvláštním přátelství rozpovídal před rozhlasovým mikrofonem:

"Já osobně jsem měl Vlastu Buriana hrozně rád. Já se mu hrozně smál. A on mě měl taky rád. Voskovec se mu smál míň a Vlasta Voskovce rád neměl, jemu se vůbec nesmál. Já mám na Vlastu Buriana jednu teorii: to byl Bohem nadaný komik, a kdyby býval byl vzdělaný, tak by byl světový! Vlasta měl geniální komický pohled na věci s vrchu. On nikdy nešel ke kořenu věci.

On nechtěl konflikt. On se bál konfliktu jakéhokoliv sám se sebou, se skutečností - byl konformista v dobrým slova smyslu.

Kdežto my ne, my jsme vždycky šli za věcí a já dodnes jdu za věcí. Myslím, že Vlasta Burian tenhle problém neměl. Jednou mě zastavil a povídá: Poslouchej, ty, proč vy tak děláte to divadlo, proč zlobíte vládu? - On řekl to slovo "zlobíte"! Zeptal jsem se: Jak to - zlobíme? - No tak, vy zlobíte a voni jsou pak na vás zlí… Já jsem nevěděl, co mu na to mám říct, protože jsem v tu chvíli viděl, že to je člověk, který mluví čínsky. Vlasta měl jiný pohled na svět. Kdyby ho býval měl o chlup hlubší, tak to byl světový klaun. Záviděl jsem mu, kolik měl od přírody darů! Když si usmyslel, tak se za půl hodiny naučil pískat na všecky prsty. Měl fantastický sluch a hlas jako operní zpěvák. Byl neúnavný! Hrál na trubku, naučil se hrát tenis za měsíc tak jako mnoho lidí ani ne za deset let! To byl fenomén, zjev, jako je duha, jako je Grand Canyon, jako je severní zář!"

Dlouho dokázal Jan Werich mluvit o Burianovi, kdykoli na něj přišla řeč. Není divu, že se Burian po válce, kdy byl sprostě napadán, obžalován a souzen, obracel s prosbou o pomoc v první řadě na JanaWericha. A Werich byl také jedním z mála, kteří v rámci svých možností nakonec pomohli (připomeňme si filmy Byl jednou jeden král, Dva mrazíci, působení Buriana v karlínském divadle, setkání těch dvou při četbě Haškova Švejka na gramofonové desky). Mimochodem - Jan Werich v poúnorových letech pomohl tolika lidem, že by si toto téma zasloužilo důkladně zpracovat!

Jak ''Flasta'' mohl dobýt svět

Burian uměl dokonale německy a vzhledem k jeho známé obdivuhodné schopnosti napodobovat jazyky nejrůznějších národů je jisté, že by pro něj nebyl problém zvládnout po čase angličtinu a prosadit se třeba v Hollywoodu, kam měl ostatně v roce 1931 namířeno, neboť - podle slov scenáristy a režiséra Václava Wassermanna - Amerika se o Buriana zajímala díky velkému mezinárodnímu úspěchu německé verze C. a k. polního maršálka. "Přípravy na odjezd byly v plném proudu, když se rozhodl jinak," napsal po letech Wassermann. "Odjel na francouzskou Riviéru, setkal se tam s Chaplinem, navštívil Paříž…" A tak z kariéry světového komika nakonec sešlo. Pouze v Berlíně byl Vlasta Burian tím, čím byl pro Prahu již dávno, jak napsal "zuřivý reportér" Egon Erwin Kisch. I když "ani odborníci, ani publikum nevěděli, co zvláštního vyčíst z plakátu, na němž stálo jako neobyčejná atrakce jméno Vlasta Burian. Nevědělo se, jestli toto "Flasta" - písmeno V se zde vyslovuje jako F - je muž, nebo žena a všichni byli velmi skeptičtí…"

Nakonec se v tisku psalo, že "nikdy žádný Čech, ba ani umělec jiné národnosti, nezvítězil tak přesvědčivě a tak rychle jako on. Zvítězil nejkrásnější zbraní: smíchem. Berlín se doslova válel smíchy."

Burianova popularita v Německu se o pár let později obrátila proti němu. Na zájem okupantů o svou osobu po osvobození krutě doplatil.

S pohledem do zdi

V roce 1945 byl zatčen, ztratil práci, přišel o majetek. Byl souzen především za účinkování v jednom jediném protektorátním propagandistickém rozhlasovém skeči, zatímco jiní herci, kteří takových skečů natočili více, nebo dokonce hráli i v tehdejších německých filmech, souzeni nebyli, často jen proto, že hned po válce vstoupili do komunistické strany.

Přestože mu od roku 1950 bylo nakonec povoleno opět hrát, nikdy se už z poválečného otřesu nevzpamatoval. Zemřel sedmdesátiletý 31. ledna 1962 na embolii poté, co nastydl na jednom ze zájezdových vystoupení. "Ležel, přestal mluvit, otočil se čelem ke zdi a tak umřel," prozradila mi kdysi o posledních chvílích Burianova života paní Stella Zázvorková.

Veřejně rehabilitován byl teprve v roce 1994.

V roce 2002 byly urny Vlasty Buriana a jeho ženy Niny slavnostně převezeny z Vinohradského hřbitova na Vyšehradský hřbitov. Svým významem už tam ovšem patřil dávno.