Snový svět Veroniky Bromové

Veronika Bromová patří k umělcům, kteří využívají fotografii a manipulaci s ní k tomu, aby vytvořili obraz vlastní výpovědi.

Prezentovala se počítačově upravenou fotografií často v kombinaci s instalacemi -což bylo na začátku 90. let na české výtvarné scéně dosud něco nevyzkoušeného.

Upozornila na sebe už na prvním Bienále mladých Zvon v roce 1994, které pořádala Galerie hlavního města Prahy. Ta se jako první instituce u nás pustila progresivně do velké prezentace nejmladší umělecké generace. Bromová apropriovala starou dobovou fotografii řady žen (Holky) a vytvořila k ní pandán manipulovanou fotografií Taky holky, na níž pod ženskými sukněmi cudně vykukují mužské genitálie. Tehdy to bylo dost odvážné gesto, podobně jako další autorčina série Pohledy z roku 1997 - jakési anatomické destrukce a sebedestrukce těla, a to v nejintimnějších partiích.

V tomto směru přinesla Bromová do současného umění genderovou problematiku a otevřela i téma ženského umění - i když ne programově. S podobnou otevřeností ve smyslu zkoumání vlastního těla, vlastní identity a "druhého" pohlaví se setkáváme u známých umělkyň, jako například u Rakušanky Elke Krystufek nebo Američanky HannahWilke. Dalšími kontroverzními počítačovými obrazy, které vzbudily ohlas, byly mutantní podoby malé dívky, její neteře.

Destrukce těla

"Pomalu si uvědomuju, že tělo je nějakým způsobem konečné. Žije nezávisle na naší schránce, kterou vlastně všeobecně nejvíc vnímáme. Ta představuje to, co je nám vizuálně dostupné: vidíme si na ruce, nohy a v zrcadle na hlavu, už míň si vidíme na záda a vůbec nevidíme, co je uvnitř. A přitom právě ten vnitřek může úplně změnit, o co usilujeme, jak chceme žít," říká Bromová.

Nikdy se však nesnažila šokovat: její koncept se vyvíjí od kritické sebereflexe jako člověka rozděleného na mysl a tělo k mystičtější poloze, v níž se vnímá jako univerzální bytost v mytickém světě, nebo ve světě, který není omezen různými hranicemi a v němž duch a cit proudí svou vlastní cestou.

K sebedestruktivním pracím patřila i expozice Na hraně obzoru s počítačovou deformací faldů na ženském těle a fotografie vlastního těla omotaného lepicí páskou (Kráska a zvíře, 1999). V pozdějších fotografiích hraje tělo umělkyně také dominantní roli, ale významově se dílo posouvá.

Objektiv zaměřila na sebe

Jakýmsi předělem v její tvorbě se staly neupravované snímky měst (Místa na zemi, 1998-2001), které evokovaly nostalgii, marnost, lidskou marginalitu. V další fázi spojila snímky exteriéru se svými podobami, a i když je její koláž na hony vzdálená manipulacím Cindy Shermanové, přesto ji připomíná. Bromová jako by se podívala skrze zrcadlo-objektiv, před nějž staví své tělo, a uviděla cosi překvapivého za ním. A tato podobnost se později objevuje i v cyklu z domácího prostředí My Files, který vzniká od roku 2003.

Počítačová manipulace přestává postupně sloužit Bromové k deformaci obrazu. Umělkyně ji začíná používat jako doplňující vizuální prostředek, jako možnost, jak posunout skutečnost do oblasti snu. Znamená to, že všechno, co na fotografii vidíte, se opravdu vidět dá. Zaznamenáváme Veroniku jako lesní vílu, bohyni, paní vlastního vesmíru: děj se neodehrává v ateliéru, ale v přírodním prostředí, jaké lze najít v reálném světě.

Když začala vést na Akademii výtvarných umění v Praze vlastní ateliér nových médií, na čas se z českých galerií téměř vytratila. O její práci byl ale zájem v zahraničí: získala stipendium Factory v Kremži (2002).

Samostatnou kapitolou v její tvorbě je reprezentace Česka na Benátském bienále v roce 1999, kdy zvítězila v konkurenci uznávaných umělců a stala se nejmladší autorkou v dějinách pavilonu. Projekt Zemzoo konfrontoval cyklus fotografií deformovaného těla s videem natočeným v New Yorku, na němž se z neidentifikovatelné hlubiny zjevuje cosi organického a před našima očima se to mění v ledního medvěda v bazénu zoologické zahrady. Téměř totožná instalace se odehrála v Praze v Nové síni o rok dříve.

Loni se představila novými díly v pražské Futuře: také ze zmiňovaného cykluMy files - deníkovou a pozitivně patetizovanou formou a s jasným výtvarným gestem autorka zaznamenává svoje malé dějiny.

V současnosti je Veronika Bromová rozhodně zralá na samostatnou výstavu, kde by se její tvorba vznikající v posledních patnácti letech ukázala ve vzájemné konfrontaci. Problémem je současný galerijní provoz: také Veroniku Bromovou jako mnoho jejích vrstevníků nezastupuje žádný český galerista, mezi zasloužilé se ještě nezařadila, a tak se zvídaví lidé o jejím uměleckém vývoji mnoho nedozví.

Život v datech

12. srpna 1966 - narodila se v Praze
1993 - ukončila Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze obor grafika a ilustrace
1991 - začala vystavovat
1994 - zúčastnila se prvního bienále mladých Zvon v Galerii hlavního města Prahy
1997 - první velká výstava v Galerii hlavního města Prahy
1997 - vystavovala mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého na Pražském hradě
1999 - zastupovala Českou republiku na Benátském bienále
2001 - začala vést ateliér nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se vyučuje především digitální fotografie; ateliér převzala po Jiřím Davidovi
2002 - vystavovala samostatně ve Vídni, Lublani, Berlíně
2003 - vystavovala v Kunsthalle Krems Factory s projektem Autobiograf
2003 - byla vyzvána k návrhu na plakát Absolut Vodka a vystavovala pak v souboru Absolut Generations na Benátském bienále
2005 - její fotografie je zařazena do přehlídky Fotografie 20. století, která se konala v Uměleckoprůmyslovém muzeu a Galerii hlavního města Prahy
2006 - nyní vystavuje v pražské kavárně Jericho a také v zahraničí