Česká spisovatelka Monika Zgustová prorazila ve Španělsku

Po knížce Grave cantabile, věnované milostným příběhům tří historicky reálných žen, jste v novém románu Peppermint frappé sáhla po fikci. Proč jste se tak rozhodla?

Přechod k fikci byl vývoj. Nejdřív jsem překládala, od překladů mimo jiné Bohumila Hrabala jsem přešla k jeho biografii V rajské zahradě trpkých plodů. Zalíbilo se mi psát románovou biografii a napsala jsem triptych Grave cantabile, výpověď o múze Franciska Goyi, Boženě Němcové a ruské exulantce Nině Berberové. Nyní jsem se odpoutala od jakékoli předlohy a napsala fikci. Základem je zážitek jednoho španělského přítele, který podobným způsobem pronásledoval Pabla Picassa. Zaujalo mě, jak vytrvale za ním chodil, a vznikl z toho příběh mladého muže, Rusa Vadima, který podobně pronásleduje malířku, která ho fascinuje nejen jako žena, ale i svým uměním. Jako autorka se ztotožňuji právě s tímto mužem. Nese v sobě podobnou zkušenost člověka, který přichází na západ z komunistické země a není mu porozuměno.

Vybrala jste si Vadima proto, že jste chtěla vyslovit svoje zkušenosti?

Jste rodačka z pražských Vinohrad, která odešla v takřka dětském věku s rodiči do exilu a vytvořila si druhý domov v Barceloně. Je to tak, Vadim přijde do Španělska, které mi v románu slouží spíš jako země, kterou člověk ze severu vnímá zvláštním způsobem, představuje pro něj neuvěřitelnou exotiku. Špa nělská společnost se v knize moc nevyskytuje. Vadim se setkává s dvěma Američankami, jedna je ale ruského původu, druhá indického. I když by se s Vadimem rády sblížily, a on s nimi, tak to prostě nejde: Člověk pocházející ze západní civilizace, který nemá zážitky jedince vycházejícího z východního kulturního prostředí, ho nemůže pochopit.

Proč?

Vždy jsem se setkávala s nepochopením našich dějin, s nepochopením pocitů člověka žijícího ve středu Evropy. Nedávno se mi s podobnou zkušeností svěřila polská spisovatelka Olga Tokarczuková, která žila rok v Německu. Vyprávěla mi, že Němci, kteří jsou našimi sousedy, o střední Evropě téměř vůbec nic nevědí. Nezajímáme je. Myslím si proto, že rozšiřování Evropy bude složité nejen z ekonomického hlediska. My jsme pro západní svět neznámí, měli jsme jinou historii a to jsem chtěla v knize naznačit. A Rusa jsem si vybrala proto, že jsem chtěla mít v příběhu iracionální bytost. Čech to nemohl být, my jsme racionálnější. Přiznám se, že jsem také potřebovala postavu jeho otce, abych na něm prozkoumala pocity ruského vojáka, který přijel na tanku v srpnu 1968 do Prahy.

Říkáte, že se na Západě setkáváte s nepochopením života v Čechách, vůbec ve střední Evropě v posledním půlstoletí. Můžete uvést příklad, který se opakuje, nebo vám snad nejvíce vadí?

Příklady potkáte na každém kroku. Někteří lidé na Západě si myslí, že za bývalého režimu tady bylo vy nikající zdravotnictví, školství jakbysmet, nebyli bohatí ani chudí a všechno bylo spravedlivé. Říkají mi: existovali u vás gulagy, lágry, političtí vězni, ale většina lidí prý žila v opravdové spravedlnosti, jak si dnes svět přeje. To je samozřejmě utopie. Možná tuto představu nemají úplně mladí lidé, ale určitě generace, která prožila šedesátá sedmdesátá léta a žila levicovou idelogií, což bylo trochu jako náboženství. Je to kus jejich života a v okamžiku, když by se snažili poznat pravdu o nás, museli by si položit otázku, jestli se v životě nespletli, jestli jejich vlastní postoj ke světu byl správný, zda se tehdy nedopustili omylu. To by se pak museli zříci kusu své víry, svého mládí.

Jak si ale vysvětlujete, že lidi žijící v iluzi o našem světě oslovil jako čtenáře Hašek, Hrabal a další, které jste překládala do španělštiny a katalánštiny? Vždyť jejich postavy v sobě nesou kód života, jemuž lidé ze Západu možná nemohou tak úplně porozumět?

Třeba v Hrabalově Příliš hlučné samotě lidé nevnímají tolik kritiku režimu, snad proto, že to u něho není v prvním plánu. Čtenáři tomu moc nerozumějí, ignorují to, neptají se mě na to. Když přednáším o české literatuře, o Václavu Havlovi, Hrabalovi, Kunderovi, tak se ptají spíš na politické dějiny v souvislosti s Havlem, u Hrabala pokládají otázky jiného druhu. Víc je zajímá jeho tvorba než postoje. Hrabal oslovil čtenáře svou lidskostí, v něm i v Haškovi je velká dávka smyslu pro humor, pro ironii, a to lidé ze západu v literatuře postrádají. Není lehké ho do literatury dostat, možná je to to nejtěžší, dokázat to, aniž by se z příběhu stala banální, komická fraška.

Neznamená vaše soustředění na uměleckou tvorbu, že opustíte překladatelské řemeslo? Uvažujete, co byste z české literatury přetlumočila španělskému čtenáři?

Pravda je, že překládám méně, když se věnuji vlastnímu psaní. Sama také překládám svoje knihy do katalánštiny a španělštiny. Nechtěla bych ale s překládáním českých autorů úplně přestat. Nyní jsem přeložila jednu Hrabalovu báseň, která by měla v katalánštině i ve španělštině vyjít napřesrok. Překládám i ruské básníky. V poslední době mě v české literatuře zaujala Květa Legátová, její Želary a jejich stylistická a obsahová originalita mi připomíná Isaaka Babela. Ale měl by být přeložen i Karel Šiktanc, jeho básně i zvláštní pohádky pro dospělé, i další díla, Český snář Ludvíka Vaculíka, Nuda v Čechách Alexandra Klimenta. Navíc znám mladého studenta, kamaráda jménem Kepa Ugarte, který je nyní dva roky v Praze a překládá také do španělštiny a katalánštiny. Přeložil Máchův Máj, Ivana Klímu a teď pracuje na Nerudových Povídkách malostranských. Má talent, je seriózní a určitě bude dobrý překladatel. Tak se snažím mu otevírat dveře ke všem nakladatelům, které znám, aby mohl pokračovat v mé práci. Abychom se nějakým způsobem doplňovali.