Návrat Miroslava Vitouše po 11 letech

Po jedenáctileté pauze (vzpomeňme CD Atmos v duu s Janem Garbarkem) se v Americe naturalizovaný, původem český jazzový kontrabasista Miroslav Vitouš objevil v katalogu proslulé mnichovské značky ECM.

Slovy "soustředěná souhra ve staré dobré tradici ECM" končí anonymní minirecenze čerstvého kompaktního disku Miroslava Vitouše v časopise pro současnou hudbu His Voice, který lze mimochodem doporučit pozornosti všech zájemců o soudobé hudební dění. Album s názvem Universal Syncopations, slibujícím hudební i duchovní otevřenost, a se superhvězdnou, lákavě sestavenou pěticí Jan Garbarek, Chick Corea, John McLaughlin, Miroslav Vitouš a Jack DeJohnette tak opravdu ve své první polovině zní, ku potěše všech ctitelů věhlasného mnichovského vydavatelství.

Postupné rozpaky

Pozorný posluchač se však postupně dostává do rozpaků. Pro ECM typicky na informace skoupý buklet neuvádí, že klavír zní jen ve třech skladbách z devíti a kytara jen ve dvou. A jelikož Vitouš zvolil pro improvizované pasáže metodu neustálého živení atmosféry všemi nástroji, tedy většinou bez formálního dělení kompozice na sóla, vzniká často spíše náhodné křížení nástrojů než kolektivní, interaktivní improvizační mystérium s pokusem o vývojovou křivku. Vzrůstá podezření, že album nevznikalo kolektivně, jak se proslýchá.

Jen domnělé, leč pravděpodobné řešení problému (u tohoto druhu hudby a takových mistrů téměř detektivního) zní, že ve studiu se sešli pouze hlavní protagonista, bubeník De Johnette, a doufejme že alespoň saxofonista Jan Garbarek, přičemž Corea a McLaughlin dohráli své party dodatečně na playback. Produkce tím velmi ušetřila. A teprve nyní vyvstává opravdu podstatná otázka: je na tom snad něco špatného? Zvukově i stylově jde jistě o album s puncem staré dobré provenience ECM a nabízí se vnímat je jako jednolité hudební dobrodružství, které na začátku pozitivně naladí mysl, a pak dozní v obývacím pokoji či ložnici, aniž si toho všimneme. Za opakovaný poslech i chválu stojí první čtyři skladby.

Úvodní zpěvné až vyprávěcí téma Bamboo Forest krouží Garbarkova sopránka typicky do nezbytné mlhy studiového halu a krása vybraně naostřeného zvuku jeho nástroje je jako vždy potěšením sama o sobě. Charismatický Nor věci dodává vzrušení a glanc, Vitouš potvrzuje, že jako kontrabasový virtuos patří stále mezi nedostižnou špičku. I kompozičně se mu daří a velmi chytře používá ve třech případech tříčlennou dechovou sekci, která přibarvuje vrcholy kompozic.

Album vrcholí strhujícím trackem Faith Run, Vitoušovy rychlé a vynalézavé prsty tu vytvářejí naléhavý tlak nad nervním paternem DeJohnetta a po vpádech kytary se zapojují dechy, které při tomto sprintu pomáhají stupňovat srdeční tep. Od páté skladby úroveň alba klesá. Témata působí jako improvizace "z jedné vody načisto", De Johnette se drží neuvěřitelně při zdi, častá harmonická volnost a banální "rozhovory" kontrabasu se sopránkou, to není hudební báseň, to jsou z nouze kulisy.

Vitouš spoléhá na to, že album doběhne jako atmosférická vata, a aby nevyznělo do prázdna úplně, řadí na konec přece jen povedenější Brazil Waves, která díky Garbarkově sopránkové krasomalbě ve výškách přece jen opět pootevírá dveře improvizace jako mystéria.

PETRA KONRÁDOVÁ

obsah | kultura - kultúra