Čecha v Británii nadchl ruský revolucionář

Nedbat na varování přátel před složitostmi menatlity ruské inteligence 19. století se rozhodl britský dramatik českého původu Tom Stoppard, narozený v červenci před 65 lety ve Zlíně jako Tomáš Straussler. Výsledkem je avantgardní devítihodinová trilogie Břeh Utopie, jejíž sobotní premiéra v londýnském Narodním divadle má ohromit mimo jiné trojrozměrnými laserovými kulisami.

"Hra je plná narážek na současnost, slovník hříček a historických paralel. Tom dobře ví, že nežijeme v 30. letech 19. století," říká scénograf Bill Dudley, který dostal za úkol oživit jeviště videoprojekcemi na principu trojrozměrné Laterny magiky. Díky tomu bude před zraky diváků defilovat ruská dača či borovicový háj jako z Levitanových obrazů, zažijí úchvatnou cestu člunem po Něvě, stanou se svědky Puškinovy smrti nebo se octnou v žaláři či na náměstí Svornosti v Paříži. "Ještě před pěti lety by bylo něco podobného nemožné. Jsme jako supi - čekáme, co vymyslí v Hollywoodu, a pak se vrhneme na zbytky jejich nápadů," přiznáva Dudley o monstrpředstavení, v němž 31 herců ztvárňuje 70 postav a oblékne přitom 169 kostýmů.

Porozumět pohnutkám, které Stopparda vedly k napsání díla, není podle britského listu The Times jednoduché. Od úspěchu prvotiny Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi z roku 1965 totiž nenapsal dílo, nad jehož angličtinou by se nerozplývali zástupy kritiků, jímž by však zároveň nevzbudil dojem, že se nedokáže dotknout žádného tématu, aniž by nevyvolal salvy smíchu.

CÍLEM JE SPOJENÍ IDEJE S FRAŠKOU

Příběh, oscilující kolem postavyruského revolučního demokrata Alexandra Gercena a jeho radikálněji smýšlejících přátel z Ruska 19. století, tak podle The Times působí, jako by jej napsali společnou rukou klauni Moskevského státního cirkusu za pomoci Alexandra Solženycina a sira Isaiaha Berlina. V případě autora, který za svůj umělecký cíl označil dokonalý sňatek ideje s fraškou, se ovšem nelze podivovat - už v roce 1974 v komedii Travestie přivedl na jeviště současně Jamese Joycea, Lenina a dadaistu Tristana Tzaru, aby debatovali o významu umění.

Nyní však převážil "Stoppard cítící" nad "Stoppardem myslícím" a v relativně samostatných hrách Cesta, Ztroskotání a Záchrana líčí duchovní pouř ruské inteligence za cara Mikuláše I., Gercenovy boje s nechvalně známou Třetí sekcí carské policie, šestiletý žalář, záchranu majetku s pomocí bankéře Rothschilda, deziluzi za zániku Druhé republiky a nástupu císaře Napoleona III. a nakonec marný pokus podržet si vliv na ruskou emigraci přestěhováním do Ženevy.

Dramatickým vrcholem trilogie je historicky doložená megapárty Rusů, Poláků a jiných porobených Slovanů v londýnském Orsett House 10. dubna 1861, kterou Gercen uspořádal na oslavu pět neděl starého zrušení nevolnictví v Rusku. Ačkoli zlé jazyky tvrdily, že Gercen souběžně slavil své 49. narozeniny, revoluční demokrat měl v kapse tajně připravený přípitek carovi Alexandrovi II., který chtěl ve vhodný okamžik pronéstjako zcela bezprecedentní gesto exilu vůči moskevskému gosudarovi. Už už jej chce vatáhnout, když náhle přichází posel s informacemi o brutálním masakru Poláků kozáky. Přípitek se nekoná a Gercen se během několika hodin stáva mužem minulosti - je jasné, že "změna si vyžádá spíše sekeru, než pero". Ještě napíše do časopisu Kolokol (Zvon) článek o masakru s názvem Mater Dolorosa, jde již ale jen o gesto bezmocného muže, který musí uvolnit cestu radikálům.

DÍLO PRÝ PŘIPOMÍNÁ HVĚZDNÉ VÁLKY

"Asi před pěti lety mě napadlo, že bych svou ruskou hru mohl napsat o Vissarionu Bělinském. Zaujalo mě, že když se setkal v pařižském exilu s ruskou emigrací, rozčílila ho její svobodná a nespoutaná literární scéna do té míry, že tam chtěl zavést cenzuru. Zlobil se, že zatímco v Rusku vzhlížejí ke spisovatelům jako k morálním autoritám, v Paříži píše kdokoli cokoli. Představa konfliktu těchto postojů mě fascinovala. Jenže potom jsem studoval dál a dál a protlačili se mi tam také Ivan Sergejevič Turgeněv, anarchista Michail Bakunin - a právě Gercen. Hra měla ostatně chvíli pracovní název Bakunin, Bělinskij a Gercen. I v konečné verzi se každý objeví nejméně ve dvou částech - jenom doufám, že jsem nezaměnil pořadí jako ve Hvězdných válkách, které mi to dějovou složitostí tak trochu připomíná," říká Stoppard.

" Kromě toho mě přitahoval také njslavnější absentér na párty v Orsett House, Londýňan Karel Marx, který Gercenovi nevěřil a obratem si vysloužil sžíravou kritiku své ekonomické teorie. Gerzen sice svým stylem psaní ovlivnil ruský populismus a nihilismus, zároveň si však byl vědom, že Utopie jako jediná správná odpověď na společenské otázky neexistuje. Společně s ním věřím, že přítomnost by neměla být obětována ve prospěch mytizované Budoucnosti. Nejsmeli schopni postarat se o vlastní štěstí, je nesmírně opovážlivé myslet si, že zařídíme štěstí pro druhé či pro ty, kdo přijdou pro nás," vysvětluje své pohnutky autor, který prý na poznámky spotřeboval asi pětkrát více papíru než na vlastní drama.

MUŽ BEZ PŘESVĚDČENÍ

Stoppard popíra, ža by svím dílem po dekádách proklamované apolitičnosti naznačil, příklon k politické levici. Světově proslulý dramatik, který je podepsán i pod filmy Říše slunce, Zamilovaný Shakespeare (Oscar za nejlepší scénář) a Enigma, se právě ve filmu o velkém Alžbětinci s chutí zesměšnil dialogem: "Kdo je ten člověk?" "Ále, taková nicka - autor!" "To je mé hluboké přání, ztratit nějakým kouzlem identitu a psát, aby na můj výkon či názory nikdo nečekal," přiznáva spisovatel. "Jsem muž bez přesvědčení - tedy alespoň si to o sobě myslím," říkává s oblibou.

Možná je to výsledek jeho podvojného života. "Čech i Angličan, Žid i pohan, cizinec i domácí," chrakterizoval jej list The Independent. Není náhodou, že jeho poslední, zatím nejvýchodněji lokalizované dílo, pojednáva o emigraci a několikeré totální změně prostředí.

Kdysi prý dokonce chtěl napsat autobiografickou divadelní hru, která by se týkala jeho dětství v Československu, ale později si to rozmyslel. "Přemýšlel jsem, že napíšu o chlapci, který zůstal v Československu, nebo se tam po válce vrátil žít, něco na způsob nepravé biografie, ale nakonec jsem ji nenapsal," řekl dramatik.

ZE ZLÍNA DO SINGAPURU

Stoppard se jako Tomáš Straussler narodil v roce 1937 v židovské rodině ve Zlíně. Rodina utekla před nacisty s pomocí firmy Baťa do Singapuru, kde si jeho ovdovělá matka vzala britského důstojníka. Jeho příjmení budoucí dramatik převzal a po válce přesídlil do Anglie. Stoppard v 70. a 80. letech podporoval východoevropské disidenty, což s nelibostí nesl jeho otčim, který jeho zájem o židovské kořeny a české prostředí označoval termínem "zpětné kmenové uvědomění".

Svému příteli Václavu Havlovi věnoval v roce 1977 hru Profesionální faul, v roce 1983 poskytl Nadaci Charty 77 peníze, které se staly základem ceny nesoucí jeho jméno. Když Stoppard před několika lety navštívil rodný dům ve Zlíně, šlo podle něj o "nesnesitelně dojemný" zážitek, protože nahlédl do "matčiny minulosti a na sám začátek její nelehké cesty".

Sám si z útlého dětství ve Zlíně už nic nepamatuje. "Vyrostl jsem jako anglický chlapec a vše anglické se mi stalo blízké," přiznává. Východ Evropy jej však lákat nepěestal.