Davidovy slzyJak známo, v euroatlantické civilizaci je to vymyšleno tak, že chlapi nebrečí, a pokud ano, nanejvýš na filmovém plátně. Aby rozplakali ženskou část publika. Když už si chlapi nemůžou pomoci, dají průchod svým emocím v soukromí. Je to smutné, ale na veřejnosti je mužský pláč pořád čímsi podezřelým, u politiků lze v takovém případě hovořit dokonce o jeho nepřípadnosti. Když občas zaplakal Vladimír Mečiar, byl hnedle obviňován z nepříčetnosti.
Jiří David přesto rozbrečel sedmnáct velmi důležitých mužů (jeden z nich je nejhledanějším zločincem světa), které viděli plakat snad jen jejich nejbližší, ba řekl bych, že v některých případech možná ani ti ne. Můžete je vidět na výstavě, jež byla zahájena 13. února v pražské Galerii Václava Špály. Riskantní plánDá se očekávat, že projekt pojmenovaný Bez soucitu vyvolá veliké rozpaky. Z nejrůznějších příčin. Ne snad že by někoho museli nutně pohoršovat plačící politici nebo teroristé, ale z toho prostého důvodu, že dělat umění odrážející politické události nebo jejich hlavní aktéry je velmi riskantní. Jeho autor se dobrovolně vystavuje případnému nařčení z parazitismu, z populismu, z kariérismu, z idiotismu a z dalších odporných nemocí ducha.
Hra s ďáblem![]() Proto slova jako angažovat se či angažovaný tvůrce mají i po třinácti letech od Listopadu nepříjemnou pachuť připomínající spolčování se s mocí či ďáblem. Pro připomínku: "Angažované umění (francouzsky engagé - dobrovolně sloužící) je v české marxisticko-leninské estetice pojem pro označení umělecké tvorby plnící politické úkoly socialistické revoluce, socialistické společnosti." Tak se o něm psalo v Encyklopedii českého výtvarného umění, kterou v roce 1975 vydalo nakladatelství Academia. Zbavit se takového dědictví je dřina, a to přesto, že v soudobých publikacích se už o angažovaném umění nepíše. Když otevřete Akademický slovník cizích slov z poloviny devadesátých let, najdete v něm: "Angažovat se znamená stávat se osobně účastným, projevovat aktivní zájem o něco, o někoho." V Nové encyklopedii českého výtvarného umění (Academia, 1995) onen termín docela chybí, jako by snad i samo angažované umění se zánikem režimu zmizelo. Není to pravda.
Malík urvi![]() Postoj![]()
Bez soucitu![]() Na druhém břehu jsou v Galerii MXM k vidění jeho ručně malované obrazy hor. Do Galerie Václava Špály měl původně taky připravené obrazy, vybíral je z osmi desítek, ale pár týdnů před termínem zahájení se rozhodl, že všechno bude jinak. Uvědomil si, že ho sice hodně věcí v téhle zemi rozčiluje, ale že jsou zase jen úzce ovlivněny tím, co se děje ve světě: "Politika, ekonomika, média, násilí, manipulace, strašně mě to štve, cítil jsem se bezmocný, ale přesto jsem se chtěl nějak k tomu všemu vyjádřit. Jednoznačně, avšak ne prvoplánově. Aby ta věc měla silný emotivní podtext a zároveň aby byla sdělná, umožňovala širší obsahové čtení. A aby ji pochopili i lidé, kteří jinak na výstavu nepřijdou. To je pro mě hodně důležité." Vybral tedy sedmnáct osobností, o nichž se domnívá, že mají vliv na současný svět: například Bushe juniora, Putina, Arafáta, Annana, Blaira, Papeže, dalajlamu, Chiraka, Ládina, také Havla (možná proto, aby se našinci necítili příliš smýkáni vnějšími silami). "To oni rozhodují o našem životě. Každý po svém, podle vlastní morálky, vlastních schopností a možností. A nechal jsem je plakat." Jak se to dělá? Bylo to prosté. Stačí se orientovat v moderních technologiích. Slzy jsou Davidovy. Krapet si podráždil sítnici, až brečel a brečel, slzy stékaly po tváři, posléze byly zachyceny na digitální fotografii. Nakonec pomocí zařízení Quantel Graphic Paintbox 2, s nímž pracují ve studiu Trilabit, slzy přemístili tam, kde vypadají jako ... živé. Jinak se tomu říká elektronická retuš. Když umělec cítí, že něco není v pořádku, a nemíní se s tím smířit, má právo použít prostředky, kterým věří a s nimiž umí nakládat. Pokud něco z toho ošidí, hrozí mu nebezpečí, že mu zbudou leda tak oči pro pláč. Bez soucitu. PETR VOLF, REFLEX
|
obsah | kultura - kultúra |