Jako autor se nepodřizuji

Režisér a ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša, který před týdnem oslavil padesáté narozeniny, je nepřehlédnutelnou postavou nejen brněnského kulturního dění.

Bilancujete?

Nebilancuji, nepovažuji tyto narozeniny za hraniční moment ve svém životě. A pokud jde o divadlo, to se přece chová jako noviny, znáte to. Důležité je, co budeme hrát dnes večer. Co bylo včera, je krajně nezajímavé.

Necítíte uspokojení z dokončené stavby nové hudební scény? Nebo si jako ředitel považujete více některého jiného úspěchu?

Největší radost jsem měl z toho, že se mi podařilo dvakrát v této zemi uvést Mši Leonarda Bernsteina, kterou dnes lidé v Evropě ani pořádně neznají, protože je to finančně nesmírně náročný projekt. Mám ještě to štěstí, na rozdíl od řady jiných kolegů divadelních ředitelů, že můžu kontinuálně pracovat s jedním souborem na charakteru jediného divadla. Že si můžu nejen připravovat studenty na JAMU, ale také je potom i angažovat.

A nové divadlo?

Novou scénu vnímám především jako prostředek pro realizaci divadla na úrovni pro mě potřebné. Když město uvažovalo co s brněnskými divadly, nabízeli mi pro účel nové hudební scény Janáčkovo divadlo i divadlo na výstavišti. Zabýval jsem se s architektem Miroslavem Melenou také možnou rekonstrukcí Reduty. Potřeboval jsem vybudovat velkou arénu, kde by se mohl provozovat ten typ hudebního díla, které děláme. Shořelo to na nedostupnosti majetku ze strany magistrátu, Reduta pak na stanovisku památkářů, že zde musí stát na věky věků centrální neoklasicistní schodiště. Výstavbu nového divadla jsem tedy vnímal jako nutné dovybavení Brna.

O stavbě nové scény natočila dokument Koloseum Česká televize. Viděl jste jej?

Ten jsem neviděl. Kolegové mi však o něm vyprávěli.

Polemizovalo se tam mimo jiné o vysokých částkách, které jdou z městského rozpočtu na provoz komerčněji orientovaného Městského divadla. Vnímáte tyto hlasy? Co z nich vyvozujete?

Samozřejmě je vnímám. Žiji ve městě, které má více divadelních aktivit, a je proto samozřejmé, že se čas od času s nějakým negativním názorem setkám. Řada lidí, kteří kritiku formulují, ale obvykle čerpá z naprosto nepřesných informací. A vždy se to smrskne nakonec jenom na peníze. Říká se, že jsme provozně drahé divadlo. Dostáváme však ročně na provoz 120 milionů, Národní divadlo v Brně 200, pražské Národní divadlo 800...

Z rozpočtu města na letošní rok dostane Městské divadlo 169 milionů a Národní divadlo 196.

Z těch 169 my uvidíme jenom 120, protože 49 milionů jsou odpisy za novou budovu.

Ve srovnání s příspěvkem pro třísouborové Národní divadlo, které navíc od letošní sezony hraje i v nově opravené Redutě, se jedná stále o velmi vysokou částku. Cítíte výši příspěvku jako závazek orientovat se více na jiný druh repertoáru než komerční?

Kdybych si myslel, že je možné v Brně divadlo provozovat na komerční bázi, dávno bych to dělal. Nebaví mě však být otrokem jedné inscenace, nastudovat ji a těžit z ní jenom peníze. Ti, kdo nás hodnotí jako komerční scénu, přehlížejí, kolik původních textů zde vzniká. Podmínky brněnského divadelnictví jsou limitovány možnostmi tohoto města. Pražské Národní divadlo dostává ročně osm set milionů. Na rozdíl od Prahy tady také žádné divadlo nefinancuje přímo stát. Z mého hlediska shledávám smysl a účel naší činnosti jinde než v hádkách o peníze. My peněz v procentech dostáváme nejméně ze všech divadel, a to nejen v Brně. A přesto inkasujeme za vstupenku víc než jiná divadla. Dosahujeme až 52% soběstačnosti.

Váš příspěvek od města je ale přesto natolik vysoký, že vyvolává debaty o rozdělování peněz na brněnskou kulturu. Vraťme se proto k odpovědnosti.

Samozřejmě že když hospodaříte s penězi z městských či ze státních zdrojů, cítíte závazek. Máme řadu náročných inscenací. Uvést například muzikál Oliver byla velmi obtížná věc, která se nepovede každému divadlu. Troufám si říct, že jsme v současnosti jediné divadlo v naší zemi, které tento titul může nastudovat na odpovídající úrovni.

Jde mi spíš o diváckou náročnost titulu. Budou se na jevišti Městského divadla objevovat častěji i závažnější tituly jako Calderonovo Znamení kříže nebo Beckettovo Čekání na Godota, které se zde teď hraje?

Nechal jsem si udělat sociologické studie struktury našich návštěvníků. Ale nevyplynulo z nich vlastně nic. Přišel jsem na to, že jediný člověk, se kterým o tom mohu komplexně hovořit, jsem já sám. A pak už je otázka štěstí, jestli jsem schopen tím, co mě zajímá, infikovat kolegy kolem sebe, a následně jestli to baví a zajímá i diváka. Domnívám se, že naší zodpovědnosti je ažaž. Mám zodpovědnost za svoje zaměstnance a z města dostávám jen devadesát procent prostředků právě jen na mzdy. Na vše ostatní, co se zde odehrává, si musíme vydělat. A navíc, význam živého umění, které město podporuje, je nedoceněný.

Co je podle vás živé umění?

To je přece jasné: existují chladná média jako televize, film, rozhlas, která jsou prostě konzervovaná. Živé umění je kontaktní umění, setkání živého diváka s živým hercem nebo jiným interpretem.

Měla jsem na mysli spíš otázku kvality jakéhokoliv uměleckého díla.

Ano, taky umím rozlišit mezi živým a neživým divadlem. Neživé divadlo poznám podle toho, že mě nudí. Ať už myšlenkově, nebo emocionálně. To pozná každý.

Jaké konkrétní tituly tedy připravujete v nejbližší době?

Domlouváme se s Romanem Sikorou, že pro nás napíše drama. Aleš Bergman pro Městské divadlo dramatizuje Komenského Labyrint světa. Já s Petrem Ulrychem připravuji Vančurovu Markétu Lazarovou. Kromě toho chystáme muzikál Josef a jeho kouzelný plášť, který hrajeme zatím v zahraničí. Hana Burešová bude režírovat Kleistova Amfytriona, Petr Kracik muzikál Cikáni jdou do nebe. Já nastuduji hru Felixe Miterera V jámě lvové. Dál to bude například komedie Poprask na laguně. Neumím rozlišovat mezi více a méně náročným repertoárem. Každá inscenace je velmi náročná, jinak by nefungovala.

I obtížnější látky lze zploštit. U vašich režií a adaptací tuto tendenci sleduji. Není to důsledek spojení režiséra a autora s manažerem v jedné osobě?

Necítím se být v submisivním postavení vůči faktu, že se inscenace musí nakonec za každou cenu prodat. Píšu velmi svobodně. Když si vzpomenu na některé své inscenace, Bastarda nebo Babylon, jde o komplikované věci. Nepodřizuji se jako autor ničemu. Je mi jedno, kolikrát se inscenace bude hrát. Samozřejmě ale mám radost, když má inscenace několik set repríz.

Mezi kritikou stavby nové scény zaznívaly i pochybnosti, jestli je Brno schopné naplnit další, téměř sedmisetmístný sál. Jste spokojen s návštěvností?

Jsme vyprodaní ode dne, kdy scéna začala fungovat. Je pravda, že po premiéře Olivera, kterého lidé neznali, trvalo nějakou dobu, než si mezi sebou řekli, že stojí za zhlédnutí. Jinak se všechno dočkalo obrovského zájmu. Z hlediska návštěvnosti nelze než být nadšen.

Stanislav Moša

Mimořádně schopný divadelní ředitel se podepsal na změně brněnské divadelní mapy. Prosadil stavbu Soudobé hudební scény, která rozšířila celkovou kapacitu Městského divadla téměř o sedm set míst. V novém divadle, jehož stavbu provázely mnohé polemiky, se hraje už druhým rokem.

KATEŘINA BARTOŠOVÁ, LIDOVÉ NOVINY

obsah | kultura - kultúra