Ve vážné hudbě jsme velmoc

Na které interprety jste pyšný?

Hned na zahajovací koncerty se Smetanovou Mou vlastí, na něž se podařilo získat jednoho z našich nejvýznamnějších dirigentů ve světě Jiřího Kouta.

Zapomenout nemohu na Orchestr lipského Gewandhausu s Herbertem Blomstedtem, BBC Symphony Orchestra s Leonardem Slatkinem, houslistu Vadima Repina, klavíristu Murraye Perahiu s orchestrem Academy of St Martin in the Fields, cembalistu Trevora Pinocka, houslistku Julii Fischerovou nebo dirigenty Hogwooda, Bělohlávka a Mácala.

Proč se v programu se objevuje celá řada méně známých jmen?

Mou filozofií není přivážet notoricky známá jména odcházejících veličin za horentní sumy, ale dnešní mladé či mladší mezinárodní hvězdy, které jsou ve světě dobře známé, ale u nás třeba méně. I v tom je náš úkol - být domácímu posluchači oknem do světa.

Letošní ročník probíhá ve znamení projektu Česká hudba 2004, respektive Roku české hudby, jak se v minulosti říkávalo. Nakolik se mu podřídila dramaturgická linka?

Koncentrací výročí našich významných skladatelů jsme se samozřejmě nechali výrazně ovlivnit, ale zase to pro nás nebyl zákon. Zhruba více než třetina festivalu je tomu podřízena, protože řada našich skladatelů má nezpochybnitelné místo ve světové hudební literatuře.

Samozřejmě především Dvořák a Janáček, svoje místo tu má Smetana a další, a koneckonců i česká avantgarda začíná být vyhledávána zahraničními soubory.

Rozhodli jsme se, že tentokrát osou festivalu bude Dvořák. Janáčka jsme taky "pojednali" dosti intenzívně, nicméně se mu budeme věnovat i v dalších letech, stejně jako Martinů nebo Sukovi. Nechtěli jsme program za každou cenu zahltit českými autory a stavět je proti sobě, pilířem proto zůstal Dvořák, i díky stému výročí jeho úmrtí. Zazní proto kompletní provedení jeho symfonií, oratorium Svatá Ludmila, TeDeum a množství komorního díla.

Zdá se, že Janáček stále zůstává popelkou.

Bohužel, trochu ano. Osvojovat si stále víc Janáčka je pro nás úkol dlouhodobý, dluhů k němu máme spoustu a není to řešitelné během jednoho ročníku. Když člověk přijede do Velké Británie, má trapný pocit, že se stal jejich autorem. Tady máme hodně co dohánět a je to potřeba dělat systematicky. Jestli jsme v něčem trvale velmoc, pak jedině v oblasti vážné hudby. Bohužel si toho moc nevážíme.

Taky je třeba říct, že v tomto roce se domácím autorům intenzívně věnují i ostatní hudební pořadatelé a orchestry, které navíc vystoupí na Pražském jaru, tak bylo na místě naše programy zkoordinovat a nedublovat v rozmezí pár dnů či týdnů stejná díla.

O Pražském jaru sám tvrdíte, že je nejvýznamnějším českým festivalem. Ale není to dnes spíš už ten filmový v Karlových Varech?

Nechtějte ode mne, abych posuzoval, který z těchto festivalů je lepší "výkladní skříní" této země. Film i vážná hudba sice mají styčné body, ale zároveň jsou natolik různé, že si určitě nekonkurujeme a jeden proti druhému nic nemáme.

Sice se dá občas zaslechnout, že karlovarský festival je ve světě známější, ale to asi nikdo změřit nemůže.

Milovníci vážné hudby, kteří byli v minulosti zvyklí sledovat řadu koncertů v televizi, žehrají, že jich je neustále méně. Letos je to jen zahajovací koncert.

Je pravda, že tu došlo k nepoměru do očí bijícímu. Česká televize, která je náš hlavní mediální partner, přenáší jen úvodní koncert, kdežto Český rozhlas jako vedlejší mediální partner prakticky desetinásobek. Velmi nás to mrzí. I když nám ČT poskytuje prostor ve zpravodajství a nekomerční upoutávky, jeden přenos je skutečně málo. ČT argumentuje nejen nedostatkem peněz, ale i nízkou sledovaností, což mi k veřejnoprávnímu médiu úplně nesedí.

Jsem přesvědčen, že v příštích ročnících musí už dojít k průlomu a v tom smyslu chci s ČT jednat, protože jinak bychom museli zásadně přehodnotit smysl tohoto mediálního partnerství. Tato situace už trvá přibližně čtyři roky. Pražské jaro bylo dlouho optimistické a shovívavé k vnitřním problémům ČT, ale už je třeba situaci řešit.