Nejslavnější český kameraman slaví jubileum

"Mám ten tátův film moc rád, i moje produkční společnost nese jméno Lucky Man," říká jubilantův syn režisér David Ondříček. "Uskuteční se jediné představení z kopie, kterou nám zapůjčila společnost Warner Bros. až z Los Angeles," líčí pořadatelé váhu Ondříčkova jména. Do 10. listopadu tu uvedou i vítězný film z Cannes 1968 Kdyby, rovněž vzešlý z jubilantovy spolupráce s režisérem Lindsayem Andersonem, či jeho zámořské práce s Milošem Formanem Vlasy a Valmont. Jiná pražská pocta včera naopak připomněla české počátky Formana s Ondříčkem ve snímku Konkurs. Divadlo Semafor tehdy hledalo nové hvězdy a Ondříček je točil skrytou kamerou.

Od těch dob uběhlo více než čtyřicet let, ve Formanově režii získal Ondříček dvě nominace na Oscara, roku 1981 za Ragtime a tři léta poté za Amadea. Nedávno převzal cenu Americké asociace kameramanů a na karlovarském festivalu trofej za přínos světové kinematografii, kterou věnoval památce svého kolegy Jana Čuříka. Děkoval za ni slovy "Především ať žije Slávie!" - jeho milovaný klub, na jehož zápasy chodíval s Formanem, Ivanem Passerem a Bohumilem Hrabalem a jehož nového stadionu se chce dožít.

"Film je jen hra! A dokud si můžeme hrát, tak se z toho máme těšit," prohlašuje Ondříček. "Stejně si myslím, že je to nesmysl - já a pocty. Vždyť jsem jenom kameraman, ne autor myšlenek, jak se říkalo po bolševicku," odvrací poklony. S minulým režimem měl potíže, ač odmítl jít do Hollywoodu. Stejně si jej svět vždy vyžádal. S Formanem dělal i Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Taking Off. Snímal Passerovo Intimní osvětlení, Němcovy Mučedníky lásky. Byl u kamery, když režisér George Hill točil Svět podle Garpa, Mike Nichols Silkwoodovou, Robert Mandel Frajery, Penny Marshallová Čas probuzení a Velké vítězství. S Marshallovou také spojil roku 2001 svůj zatím poslední film Kluci v mém životě s Drew Barrymoreovou v hlavní roli. "Blázni, kteří i v mém věku točí, prý nedokážou odejít. Já k nim nepatřím," říká. Pracoval vždy naplno, odnesl si poškození sluchu, popáleniny, infarkt. Přesto si může říkat podle svého hrdiny šťastný muž. "U táty jsem viděl jistou rebelii a chtěl být jako on," tvrdí jeho syn. Ani dnes Ondříčkovi nedá spát osud Barrandova, s Formanem a Václavem Marhoulem kritizuje prodej tamních pozemků. Marhoul mu k sedmdesátce přeje: "Ještě jednou tolik v plném zdraví a síle!"