Festival letos možná neoslnil, ale zaujalInscenací Hamleta činohry z Hannoveru skončil 18.11.2001 šestý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Během pěti let existence si vybudoval renomé, po jakém prahnou festivaly s daleko starší tradicí.
Nebojí se současnostiLetošní festival opět potvrdil, že německy mluvící (a především německé) divadlo se nebojí současné hry. Dekanovského Sud prachu, Bauersimovo Norway. Today, Winterbergova a Rukovova Oslava i svým způsobem Fassbinderova aktualizovaná Brémská svoboda ukazovaly z různých stránek současný svět, a to v jeho méně optimistické podobě. O dramatické kvalitě textů by se dalo diskutovat (velké pochybnosti mám třeba o portrétu mladých lidí v Norway.Today), ale už sám fakt, že tyto texty vznikají, mluví pro dramaturgii německy mluvících scén.
Opět dominovalo perfektní herectvíŘada letošních inscenací pracovala s filmem a videem. Pohříchu tři konfrontace filmových a divadelních verzí (Sud prachu, Brémská svoboda a Oslava) vyšly spíše ve prospěch filmů. Také práce s videem v rámci inscenace se omezila na poněkud mechanické využívání, nejsmysluplněji působila tam, kde byla přímo zapojena do děje (Norway.Today či Oslava), ale že by ukázala nějakou převratnou cestu v kompozici divadelní inscenace, to nikoli. Největším ziskem pro mě tedy i letos zůstává herectví, zejména stylová sjednocenost a perfektní vybavenost Marthalerovy curyšské činohry a jednotlivé herecké výkony (Valentinův Feste, Jäggiho Malvolio, Moltzenův Christian v Oslavě, Heidi Kriegesgotte jako Geeshe v Brémské svobodě).Nutno ovšem dodat, že jsem měla možnost vidět na Theatertreffen v Berlíně to, oč letos Pražané zůstali ochuzeni - Ibsenův Rosmersholm ve vytříbené Zadekově režii vídeňského Burgtheatru a Endstation Amerika, Castorfův přepis Tramvaje do stanice Touha, jeho berlínské Volksbühne - špičky ledovce, z něhož jsme letos viděli spíše jeho korpus. RADMILA HRDINOVÁ, PRÁVO
|
obsah | kultura - kultúra |